Před několika měsíci jsem si začal přidávat obsah na sociální sítě. Ne proto, že bych chtěl být slavný. Ne že bych toužil po pozornosti. Dělám to jednoduše proto, že mě to baví. Rád natáčím recepty, občas sdílím něco ze všedních dnů s dcerou Alenou, nebo drobnosti z našeho bytu na Vinohradech. Nic není nacvičené, nic není profesionální. Jsou to obyčejná videa z kuchyně nebo obýváku, prostě při běžných činnostech.
Hned od začátku se moje žena Andrea začala cítit nesvá. Zpočátku to byly jen narážky. Proč to dělám. Koho to vůbec bude zajímat. K čemu mi je sdílet videa. Vysvětloval jsem jí, že nic nehledám, jen si odpočinu od práce. Ale ona to tak zjevně necítila.
Jednoho dne mi naplno řekla, že videa nahrávám proto, abych přitahoval pozornost ostatních žen. Aby se mi líbily. Aby mě sledovaly. Vůbec jsem nechápal, kde na to přišla. Ve videích vystupuju s jídlem, krabičkou s obědem pro Alenku, receptem, který jsem vyzkoušel. Neukazuju se nahoře bez, netancuju, nikde se nevystavuju.
Co je na tom všem nejabsurdnější mám 99 sledujících. Devadesát devět. A polovina z nich je naše rodina bratranci, tety, kamarádi ze střední. Řekl jsem jí to. Ukázal jí profil. Ukázal jí komentáře. Přesto trvala na tom, že nejde o počet, ale o úmysly. Že prý si něco hledám.
Začaly hádky. Pokaždé, když jsem vytáhl telefon, abych něco natočil, dívala se na mě skrz prsty. Když jsem něco zveřejnil, hned se ptala, kdo to viděl. Když mi někdo zanechal smajlík, hned v tom viděla flirtování. Jednou po mně chtěla, abych jí ukázal soukromé zprávy i když tam žádné nebyly. Tvrdila, že tímhle ji urážím jako manželku.
Dopadlo to tak, že už jsem nemohl natáčet v klidu. Začal jsem si všechno dvakrát rozmyslet, než jsem něco vložil na Instagram. Připadal jsem si jako pod neustálým dohledem. Z koníčku se stal zdroj napětí. Říkala, že se měním, že chci být vidět. A já jsem jen měl pocit, že už nic nemůžu udělat, aby to nebylo pochopeno špatně.
I dnes přidávám o dost méně. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože se každý příspěvek mohl stát záminkou pro další hádku.
Co s tím? Dnes vím, že otevřená komunikace je základ. Měl jsem o tom se ženou mluvit dřív, ne ustupovat. Každý potřebuje kousek prostoru a důvěry, jinak nebudeme doma šťastní.
