– Dobrý den, paní Mileno! Promiňte, že vás ruším, já jsem vaše sousedka ze spodního patra.
– Hned tu hudbu ztlumím, odpoví mladá žena v lehkém županu. V ruce drží sklenku vína.
– Ale to není nutné. Volali z manželova zaměstnání, že má okamžitě přijet.
– Stalo se něco s jeho zdravím?
– Nic neřekli, jen že to spěchá. K mamince to mám daleko. Mohla byste, prosím, dohlédnout na mého syna? Má sedm a půl, zvládne být sám, ale byla bych nervózní. Už tak mám nervy na pochodu
– Samozřejmě, jen se převléknu a hned přijdu.
– On je klidný, většinou si hraje s tabletem nebo pokládá otázky.
***
Mladá žena v bílém tílku a džínách sedí u stolu, popíjí čaj a telefonuje:
– Ta Špačková z účtárny je neskutečná slepice. Je až okatý, jak pokukuje po panu Petru Ševčíkovi.
Do kuchyně vstoupí chlapec s tabletem v ruce. Z reproduktoru zní hádka – Jamie a Adam z pořadu Bořiči mýtů nemůžou přijít k dohodě. Na chlapcově tričku je nápis: Budoucnost patří robotům!
– Jé, omluv, volám později. Teď asistuju jako dobrovolnice, dořekne žena do telefonu. Ahoj, já jsem teta Světlana. Dáš si čaj?
– Ne, děkuji. Já jsem Kryštof. Mamka mi říkala. A vy jste hezká… I když mamka tvrdí, že všechny hezké ženy jsou nešťastné. A táta mamce vždycky říká, že podle její logiky je buď ošklivá, nebo mají špatný manželství.
– Máte doma veselo. Ale díky za pochvalu. Co ta nešťastnost
– A kde máte manžela?
– No, řekněme, že šel do obchodu. Asi tak před třemi lety.
– Aha, už chápu! On vás opustil!
– Hele, máte doma něco silnějšího než čaj? Po takových dialozích mi není lehko
– V lednici je myslím víno.
– Děkuju, raději zůstanu u čaje. Jsem přeci host.
– Teto Světlano, potřebujete nového manžela.
– Kryštofe, počkám, až dospěješ. Ale vůbec, kde takové sehnat?
– A koho vlastně hledáte? Viděl jsem v jednom pořadu, že člověk musí jasně vědět, co chce.
– Pošleš mi odkaz? No prostě, chci, aby byl bohatý, pohledný, hodný. Aby mě měl rád a zabezpečil mě
– A na co byste byla jemu dobrá vy?
– Cože, na co? Budu ho milovat, chodit do SPA…
– No a jemu to bude k čemu? Chytrý muž hledá partnerku, ne? Proč by chtěl doma švába
– Kde že je to vaše víno? žena otevře lednici, najde lahev, vylije čaj do dřezu a nalije si víno do hrnku.
– Viděl jsem taky dokument o manželkách miliardářů. Tam říkali, že to jsou všechno alkoholičky. Bydlí v vilách a propadají pití.
– Milý Kryštofku, tomu se říká samota. Dáš si se mnou? Žertuju!
– Víte, koho si vezmu za ženu já?
– Copak, vždyť jsem říkala, že mě!
– Ale vážně.
– Koho tedy?
– Aničku. Chodíme spolu na robotiku. Je hrozně chytrá. Chytřejší než já. Jednou jsme měli na soutěži dva moduly na bluetooth a najednou se neviděly. Byli jsme v týmu. Já panikařil. Robot nám nefungoval. Ona mě uklidnila, vzala moduly a šli jsme ven do lesíka. Tam nebyly žádné signály a hned se spojily. Pak jsme vyhráli soutěž. Je to moje parťačka! Důvěřuju jí! Má ji člověk proč mít rád!
Žena do dna vypije hrnek s vínem. Nalije si ještě.
– No teda, Anička je pěkná mazaná liška, přebrala mi ženicha. Takže myslíš, že bych ho měla hledat v práci?
– Silní si vše najdou sami! Proč hledat, vždyť nehledáte rajčata po Albertu.
– Poslyš, psychologu, tomu nerozumím!
– Staňte se sama bohatou, krásnou a hodnou! Platí?
– A k čemu bych pak někoho potřebovala? Cestovala bych, učila se anglicky, chodila tančit, na kurzy vaření. Vařila bych dobroty!
– A co vám teď brání?
– Nemám muže, který by to platil.
– Tak jste opravdu ten šváb. Parazit.
– Hej, přestaň mě urážet. Chci normální ženské štěstí.
– Měla byste se méně dívat na filmy! Celý život budete hledat prince, co neexistuje, místo abyste žila!
– Zmlkni! Co ty malý rozumíš! Mazej do pokoje, chytráku! Už máš jít spát!
Chlapec odejde. Ženě stékají slzy. Dopije víno. Zazvoní jí telefon. Hovor odmítne. Vchodové dveře se otevřou. Ve dveřích se objeví pár, trochu veselí, rozjasnění štěstím.
– Světlanko, moc děkujeme, že jste tu byla, zazpívá sousedka.
– Žádný problém. Dala jsem si vaše víno
– To je v pořádku, klidně.
– Vidím, že manžel je v pořádku?
– Ale, udělal si ze mě legraci. Máme dneska výročí prvního polibku. Přijela jsem do jeho práce a on ležel na zemi, na hrudi měl cedulku: Jsem spící princ. Polib mě! Pak jsme koupili víno a byli v kině jako na vejšce.
– To jste se snad domluvili, viďte? Už musím jít!
– A jak se choval Kryštof? ptá se maminka, když už odchází.
– Strašně. Opravdu hrozně. Mohla bych ho hlídat častěji? PohlídatMaminka se zasměje a obejme Kryštofa, který vyhlíží zpoza dveří.
– Tak to je přesně po svém tátovi, že? Co zase vymýšlel?
Světlana se usměje a kývne, tentokrát s jiskrou v oku.
– Nutí mě přemýšlet, jestli je větší moudrost u dětí, nebo u dospělých. Každopádně vám závidím vaši partu držte ji pohromadě!
– Přijďte někdy jen tak, ne jako hlídací teta, pobízí ji sousedka.
– Hlavně až budete dělat kurz vaření, zavolá Kryštof. Rád ochutnám!
Na schodech Světlana zaváhá, rozhlédne se, cítí v sobě ozvěnu rozhovorů, dětských úsměvů i vlastních pravd, které zazněly. Nakonec se potichu zasměje, rozjasní se a vyběhne ven do nočního vzduchu.
Neměla všechno, co si kdy představovala. Ale cítila, že možná právě dnes poprvé je na správné cestě a že není nikdy pozdě začít žít úplně nový příběh.
