Nepovedlo se vám vychovat děti, jak byste měla. Podívej se na Honzíka od Pepy…
Milada zprvu nechápala, proč na ni matka začala být tak útočná. Zdálo se, že ještě nedávno bylo všechno v pořádku, hlavně v dětství. Tehdy ji matka dávala za vzor staršímu bratrovi Davidovi, chválila ji.
Neměli se špatně, žili slušně, nikdy ne hladověli, ale na drahé věci vždy šetřili. Auto sice měli, nebylo nové, ale jezdilo bez častých poruch. Opravy obstarával táta.
Po základce zamířil David na vysokou do Prahy. A to už stálo rodinu hodně peněz školné, nájem, jídlo…
Milada sledovala, jak rodiče škudlí každou korunu. Ale i ona se chystala na vysokou, jen s dvouletým odstupem za Davidem.
Další Pražačku neutáhneme, máme vysokou i tady ve městě, studuj tady!
Milada tedy nastoupila doma, našla si práci. Nejprve roznášela letáky o víkendu, pak dělala servírku v kavárně naproti domu. Studovala na státní stipendium, na oblečení si vydělávala sama, někdy domů i nakoupila.
Jsi šikovná, a doma se hodíš. Učíš se, pracuješ. Zato David nestíhá, má toho moc na fakultě, je to tam náročné. Je skleslý.
Taky jsem unavená, občas píšu seminárky až do noci.
Ale to není totéž, co dřít ve velkém městě. Doma je doma.
Nakonec David získal titul, ale práce v Praze, co by chtěl, nebyla. Pracoval, ale požadavky měl vysoké Rodiče zase pomáhali.
Musí se tam uchytit, potom to půjde samo.
Jenomže nešlo. Po čase se David neočekávaně oženil s dcerou šéfa náhoda, raz dva dítě na cestě.
Narodil se syn dobře se uchytil. Jeho tchán pořídil mladým byt, povýšil ho a přidal na platu. Štěstí. Rodiče si oddychli.
Milada se vdala taky, ale ne za syna šéfa, jen za obyčejného kluka, sami si na byt ušetřili ovšem ne v Praze.
Narodila se dcera, a pak najednou dvojčata dva chlapci. Dvě očekávané, třetí překvapení. Bylo to těžké, ale nestěžovali si. Děti rostly, chodily do školy.
Konečně se rodiče rozhodli po třiceti pěti letech společného života oslavit výročí. Čtvrt století přeskočili, třicáté také vždy nebyly peníze, ale tentokrát si řekli, že si to dopřejí.
David přijel sám, synka přivezl, žena byla zaneprázdněná, ale poslala dárek. Poukaz na spotřebiče do domácnosti, doporučila myčku.
David dal dárek předem, vybrali, nainstalovali. Matka nemohla večer přestat ukazovat hostům myčku, chlubila se. Po hostině se nádobí prostě hodilo dovnitř, hotovo.
Dárek od Miladina muže zájezd pro dva, taková malá svatební cesta pro rodiče, stál sice víc, ale při myčce se ztratil.
Rodiče odjeli na dovolenou, Miladě poděkovali, ale poznamenali, že peníze uměla utratit pošetile. Myčka zůstala užitečnější.
Pak to začalo, matka při každé příležitosti opakovala chválu na syna: syn žije v hlavním městě, má kariéru, byt, ženu, dítě to je člověk!
Má aspoň jedno dítě, ne tři jak sebranka, proč jste rodili tolik? Všechny je musíte učit! Teď je to jednoduché, ale co dál? Podívej na Davida…
David má byt vybavený vším, vysavač uklízí sám, světla se spínají na povel, jídlo dovážejí, chodí jim paní na úklid…
Mami, já zvládnu sama, děti a muž pomáhají.
Ale David…
A David…
A tvůj bratr…
Čas plynul, Miladiny děti vyrostly. Nikdo nešel na školu do Prahy, ale všichni vystudovali doma. I o tom měla matka co říct.
Nepovedlo se vám dobře děti vychovat. Podívej na Honzíka od Davida…
Mami, máme hodné děti, a u Honzíka jsi všechno neslyšela! Byli jsme u nich, není tam vše růžové…
Nepomlouvej, když jsi to nedokázala ty, děti to nedoženou. Jen víc chudoby jste napáchali!
Ano, mami, nic jsem nedokázala. Dobrá práce, ale ne v Praze! Manžel úspěšný, ale není ten. Děti mají červené diplomy, ale z našeho města!
Byt krásně opravený, jen paní na úklid nemáme. Obyčejný vysavač, myčku a světla ovládáme sami.
Vám pomáháme, i když ne tolik! Váš David vám ani na léky neposílá, má velké výdaje!
Z Davida se něco stalo, z tebe nic!
Jednou se David objevil doma. Matka myslela, že přijel na návštěvu, ale zůstal navždy. Žena požádala o rozvod, tchán ho vyhodil z firmy, syn měl velké problémy.
Práci v rodném městě nesehnal, platy byly směšné proti pražským.
Milado, rozhodli jsme se otevřít Davidovi podnik. Připraven je. Nemůže přece pracovat jako obyčejný inženýr po takovém kalibru z Prahy, řekla jednou matka.
Rozhodli jste, tak jednejte.
Od tebe potřebujeme pomoc. Peníze, záruku. Vám nic nechybí, bydlíte tu.
Ale i David už není v Praze! Čas se podívat kolem sebe.
To ty nic nechceš, ale on potřebuje, on…
Mami, pomáháme našim dětem, i vám. Po trošce, každému. My také musíme vyměnit auto, opravit drobnosti doma.
Auto počká. Peníze pro Davida jsou důležitější.
Vím, mami. David byl vždy číslo jedna. Jakmile odešel do Prahy, všechno se točilo kolem něj. Ne, nechtěla jsem na vejšku do Prahy, a ani tady jste mi nepomohli.
Barák vašich rodičů šel na Davidovo studium a živobytí, jen proto, že to něco dotáhl. Děda s babičkou jezdili do Prahy protože David, velký pán, potřeboval auto.
Prosila jsem vás tehdy o půjčku na kočárek pro dvojčata. Nedostala jsem! Myslíš, že jsme jezdili za bratrem do Prahy? Bydleli jsme? Kdyby ne balíčky od vás Spa byli jsme vždycky v hotelu. Jeho žena nás nechtěla. My nebyli z města.
S, tou už je rozvedený a potřebuje pomoc. Nemá ani byt.
Už nemá ani auto, syn ho rozbil.
Pojďme to neřešit, jen pomozme.
Ne, mami! Práce u nás je, platy slušné. No, pro něj moc nízké. Pro nás dobré, jemu nic.
Co mu mám dát? Pár tisíc? Peníze na podnikání, pak na auto, pak na byt… Ne, mami! Je to až trapné, aby úspěšný měšťák bral peníze od sestry, co se nikdy nestala člověkem!
Proč se se mnou tak bavíš?
Všechno je v pořádku, mami. Jen jsem pochopila, že tím člověkem byl vždycky jen David. Teď žije u vás, tak ať vám pomůže. Už je na řadě.
Milado! Nutíš nás prodat byt. Uvědomuješ si to?
Já je nutím? Tak aspoň koupíte nějakou garsoniéru.
Rodiče prodali byt, koupili si starou malou garsonku. Peníze dali Davidovi, s nimiž odjel do Prahy. Co by tu pohledával?
Podnik se nekonal, ale pro matku byl David zas člověk. Miladě nezůstalo než pomoci matce, když potřebovala na opravy, ale rekonstrukci bytu odmítla platit.
Vím, že byt nakonec připadne jemu. Tak ať si ho opraví ten velký člověk sám.
Davidovi došly peníze a znovu se vrátil, teď už do jediné místnosti. Bylo těsno, ale co dělat.
Matrace v kuchyni, ale zato to někam dotáhl. Nakonec rodiče prokoukli, jak se říká vsadili na špatného koně
A co vy na to? Napište svůj názor do komentářů, dejte likeMilada seděla večer u stolu s šálkem čaje a dívala se oknem na lampu v ulici. Její děti si povídaly v obýváku, manžel skládal věci do myčky té staré Pražákovy myčky, která s nimi přežila už několik let. Doma bylo teplo, smích, život.
Jednoho dne přišla matka s Davidem na návštěvu. Sedli si na kraj pohovky, dva vyčerpaní lidé v cizí domácnosti. Děti jim podaly štrůdl, manžel nalil kávu.
David se rozhlédl. Jeho sestra mu podala hrnek.
Děkuju, hlesl, sklopil oči.
Dlouho bylo ticho. Venku začínalo sněžit první vločky brzy pokryly střechy.
Matka se najednou rozplakala. Byl to omyl, všechno celá ta soutěž, dlouhý běh za štěstím. O tebe jsme přišli, Milado. Ani nevím kdy.
Milada ji pohladila po ruce, trochu nejistě, ale smířlivě. Nešlo o vítězství. Vždycky jsme byli rodina. A kdo tu zůstane na konci, ten je doma.
David vzhlédl, oči vlhké, provinilé.
Děti se usmály na babičku a strýce.
Najednou bylo jasněji. Ne v hlavním městě, ne v módních vestavbách, ale tady ve starém bytě, s kávou, myčkou, trochou místa. Tady byl svět v pořádku. Protože ať už to někam dotáhli nebo ne, odvahu žít, odpouštět a zůstat svůj měli všichni.
A za oknem padal sníh ticho a nový začátek.
