Dva měsíce jsem zval 56letou ženu do restaurací. Ale jakmile jsem ji pozval k sobě, sundala masku během vteřiny
Před pěti lety jsem se v klidu rozvedl a rychle si zvykl na svůj pohodlný, svobodný život. Poslední dobou mi ale stále víc chybí společnost vracet se do prázdného bytu mě začalo tížit.
Je mi 56, zdraví drží a síly mám pořád dost. Zaregistroval jsem se na seznamku s nadějí, že najdu ženu na sdílení života. A už během prvních dnů psaní jsem měl pocit, že mi štěstí přeje objevil jsem opravdu zajímavou osobu.
Její profil byl jasný a jednoduchý:
Milena, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro vážný vztah.
Fotka ukazovala příjemně vyhlížející ženu, bez pozérství a s laskavýma očima. Začali jsme si rychle psát a já rovnou uvedl, že nehledám dlouhé virtuální psaní mám zájem o skutečný vztah, společné soužití a třeba i dovolené. Milena s tím souhlasila a domluvili jsme si hned na víkend setkání v centru Prahy.
První rande bylo pohodové. Dlouho jsme se procházeli po nábřeží, počasí bylo skvělé. Povídala o své práci a vnoučatech, já naslouchal a byl spokojený, že nemám po boku upovídanou slečnu, která by mě nenechala nic říct. Zavedl jsem ji do kavárny, zaplatil jsem za oba jsem stará škola a myslím, že chlap má být galantní.
Začalo klasické čokoládově-květinové období bonboniéry i kytky jsem kupoval v podstatě vždy já, ale čas jsme trávili oba. Každý pátek a sobotu jsme zažívali pestrý kulturní večer. Nejsem lakomý, ale když si zpětně spočítám útratu za ty dva měsíce, trochu se mi dělá mdlo.
Chodili jsme do divadla, pak na večeři ten rytmus se opakoval každý týden; jednou výstava šperků, pak koncert, jindy výlet za Prahu s obědem v penzionu.
Snažil jsem se být gentleman, věřil jsem, že se sbližujeme. Milena se mile usmívala, brala mě na ulici pod paži a vždy pronesla:
– Karle, je to s tebou moc fajn, jsi opravdu galantní společník.
Příjemně mi to lichotilo.
První varovné signály v kině
Teď už vidím, že náznaky tam byly od začátku.
Za prvé mě nikdy nepozvala k sobě domů. Ani na čaj, ani jen tak. Vždycky nějakou výmluvu: Dnes to mám doma neuklizené, Teď mám u sebe vnučku, Jsem po práci úplně hotová, pojďme radši do kavárny. Myslel jsem, že je ostýchavá, přece jen žije sama a mohla si odvyknout na mužskou návštěvu. Nespěchal jsem a čekal vhodnou příležitost.
Za druhé měly zvláštní tón její řeči o věku. Když šlo o zábavu, výlety nebo restaurace, byla mladá a plná elánu, ochotná klidně jet na víkend na jižní Moravu nebo si zaskákat do aquaparku. Ale jakmile jsem chtěl naši komunikaci posunout k něčemu osobnějšímu, najednou jako by se změnila v bručivou babičku.
Jednou v kině, na poslední řadě, jsem ji opatrně položil ruku na koleno nic víc, beze spěchu. Hned ruku odstrčila, pevně a zároveň zdvořile:
– Karle, lidi koukají!
– Mileno, jsme skoro sami, tma, kolem nikdo.
– To je jedno, nepřijde mi to vhodné. Nejsme přece puberťáci!
Bral jsem to jako projev slušné výchovy, myslel si, že potřebuje víc času, a respektoval její hranice. Ale přiznávám, začalo se ve mně ozývat nepohodlí nejsme šestnáctiletí, času na hraní uražených už tolik nemáme.
Ráda dlouze a barvitě vyprávěla o nemocech, bolest v zádech, tlak to je v tomhle věku běžné, ale ona v tom nacházela svérázné zalíbení. Celou večeři mohl zabrat její monolog o tom, jaké léky na cholesterol jí sedí nejlépe.
Poslouchal jsem, soucítil, nabídl ji i pomoc u kvalitního lékaře. Ovšem když jsem zmínil, že chodím dvakrát týdně do bazénu udržovat se v kondici, jen protáhla obličej:
– K čemu ti to je? Akorát si zničíš srdce. V našem věku patříme na gauč s knížkou, ne do chlorované vody.
Jenže já nechtěl jen přežívat na pohovce. Chtěl jsem žít naplno.
Moment pravdy a nečekaná přednáška o hanbě
Včera jsem uznal, že je na čase nebýt naivní dva měsíce scházení stačí, abychom věděli, na čem jsme.
Večeřeli jsme v populární gruzínské restauraci, vychutnávali jsem si chinkali a láhev červeného vína. Oba jsme byli v dobré náladě, Milena se srdečně smála a vyprávěla anekdoty z práce. Měl jsem pocit, že tohle je normální žena, že bych měl konečně otevřít osobní téma.
Po jídle jsme sedli do mého auta. Venku mžilo, v autě bylo útulně, hrála tichá hudba. Vzal jsem ji za ruku tentokrát mě neodstrčila.
– Mileno, co kdybychom jeli ke mně? Dáme si čaj, pustíme si hudbu
V tu chvíli ztuhla, úsměv jí zmizel z tváře, všechny svaly napjaté.
– Karle, a co tím jako myslíš přesně?
– Nic nenaznačuju, mluvím napřímo. Líbíš se mi, už více než dva měsíce se vídáme a oba jsme svobodní, copak není přirozené chtít být si blíž?
A tehdy spustila dlouhý monolog o věku, hanbě a vyšší duchovnosti, až jsem zůstal v němém úžasu:
– Uvědomuješ si, co říkáš? zpřísnila hlas. To jsou věci pro mladé, pro pokračování rodu. My už to přece nepotřebujeme! Jen si představ, jak hrozně bychom vypadali bez oblečení. Já mám faldíky, ty máš břicho. Fůj! Náš věk volá po duševním spříznění, domácí oporě, silném přátelství. Ty myslíš jen na tělesné.
Seděl jsem opařený. Podle ní jsem byl hrubé zvíře, protože jsem po dvou měsících projevoval normální zájem o ženu.
– Mileno, zastav. Jaké břicho? Chodím cvičit, vše je v pohodě a ty vypadáš na svůj věk výborně. Proč se pohřbívat zaživa? Kdo ti namluvil, že v šestiapadesáti končí život a zbývá jen duchovní kamarádství?
– To je přece běžný názor! odsekla ostře. Slušná žena v mém věku se stará o vnoučata a pěstuje rajčata, ne že se zahazuje s chlapem. Byla bych pro smích svým dětem, kdybych si našla pána na takové věci.
V tu chvíli jsem už nevydržel a řekl vše, co se ve mně za tu dobu nastřádalo:
– Takže jsi si vlastně ani nehledala muže pro život! Dva měsíce drahé večeře, ježdění v mém autě, kulturní zážitky. Stud ti nebránil brát dárky od toho zvířete. Ale jakmile chci něco víc, je to najednou fůj.
Zrudla, ale rozhodně to nebylo zrozpaků.
– Myslíš snad, že se mám vrhnout do cizí náruče kvůli několika večeřím?
– Neobviňuji tě, zůstal jsem klidný i když ve mně vřelo. O dvoření jde o přirozený vývoj vztahu, ale ty sis hledala jenom společnost s peněženkou a autem.
Vyletěla z auta a práskla za sebou dveřmi. Nedržel jsem ji vše bylo jasné. Díval jsem se, jak se pyšně vzdaluje ke vchodu a cítil v sobě sebelítost.
Mám rád chytré debaty, kvalitní knížky i historii. Jenže jsem normální muž s běžnými touhami a nehodlám odepřít části života kvůli zakořeněným strachům cizích žen.
Smazal jsem její číslo i svůj profil na seznamce. Potřebuji čas, abych strávil tuto komedii.
Jsem rozhodnutý: příště se na prvním rande narovinu zeptám, jaký mají ženy vztah k blízkosti. Jakmile uslyším další přednášku o stáří a vnoučatech coby smyslu života, rozdělím účet a popřeji hezký den.
Některé věci je lepší si vyjasnit hned na začátku. Život nám ve druhém poločase poskytuje možnost opravdových prožitků a stydět se za své pocity je škoda. Protože štěstí si zaslouží každý v každém věku, pokud si ho opravdu přeje a umí o něm s úctou mluvit.
