Rozbitá panenka
Markéto, to bylo naprosto úžasné! Eliška je hotový poklad! A ten hlas! V životě jsem neslyšela nic krásnějšího! Víš, přece jen občas zajdu do Národního divadla a můžu se už považovat téměř za znalce. Ona tam musí zpívat! Tam! O tom nemůže být pochyb!
Bedřiško, moc děkuji, že tak vysoko hodnotíš talent mé dcery! Eliška si za tím šla opravdu dlouho. Tolik dřiny, tolik snahy a teď konečně Carmen!
Skvostné! Prostě skvostné! A teď, Markéto, když toho Eliška dosáhla, není čas myslet na budoucnost? Vždyť ona je sice slavík, ale z větve na větev se přeskočit dá, hnízdo ale taky není na škodu, co myslíš? A ptáčátka?
Nevím, Bedřiško. Zatím mi připadá, že je brzy. Je ještě mladá a dnešní úspěch je jen první krok v její kariéře.
Markéto! Víťa je už dávno připravený na svatbu, to už ani nespočítám, jak dlouho čeká! On ji opravdu miluje! Den bez ní nevydrží! A my jim pořád stojíme v cestě za štěstím! Bedřiška vytáhla z kabelky krajkový kapesníček a dojímavě si utřela oči. Kdo jsme my, Markéto, že jim do toho vůbec mluvíme?
Markéta Pokorná mlčela.
Věděla, že Bedřišky se jen tak nezbaví, ale taky nechtěla v té debatě pokračovat. Tohle totiž nebylo poprvé. Ani posté.
Bedřiška, kterou Markéta znala už od dětství, byla neuvěřitelně vytrvalá. Když si něco usmyslela, šla si za tím hlava nehlava. A musela jí přiznat, že snad nikdy nebylo po jejím boku období, kdy by nedosáhla, čeho chtěla.
Dokonce i jejich přátelství vzniklo kvůli Bedřiščině přání. Markéta si do dneška pamatuje to zmatení a nepochopení, co tehdy prožila.
Panenku, krásnou Lídu, jak Markétka hrdě pojmenovala, jí přivezl tatínek z pracovní cesty. Lněné lokny, modré oči, neobvyklé šaty. Markéta svou novou hračku zbožňovala. Posazovala ji ke stolečku, pořádala nekonečné čajové dýchánky a trvala na přísném stolování, jak ji to maminka naučila.
Když Bedřiška poprvé spatřila novou Markétinu panenku, byla ihned ztracená. Vydyndat ji tentokrát přímo, jak to dělala s ostatními hračkami, nešlo. Markéta prostě Lídu nechtěla dát. Tak Bedřiška onemocněla. Ale opravdu. S horečkou a slzami, že na tom byla tak hrozně bídně, až Markéta sama panenku přinesla, protože Bedřiščina bolest byla přece veliká!
Když Markéta panenku předala, okamžitě toho litovala. Bedříščiny slzy zmizely jak mávnutím proutku, stará Jaruška, její předchozí panenka, byla popadnuta za nohu a nemilosrdně hozena do bedny s harampádím.
Tak, teď budeš bydlet tady!
Markétě nad tím žalem Jarušky, které bylo líto, že by mohla být tak snadno odstavena, až bylo do breku. Vyprosila si ji zpátky a vzala domů.
Panenku svěřila mamince, aby ji dala do pořádku. Lidu jí bylo líto tolik, až by ji radši získala zpátky, ale darované se přece nebere zpátky, to není správné. Ale Jaruška pak seděla roky v Markétině pokojíčku s roztaženýma rukama a těma modrýma očima, už dávno bez řas.
Pro Markétu se tahle zkušenost stala poučením, jak snadno se někteří lidé zbaví toho, co měli rádi, jen proto, že chtějí něco nového. A věděla moc dobře, že takhle se nechovají jen k hračkám.
Bedřiška ale byla nejbližší sousedka a díky smůle osudu i jediná vrstevnice v domě, a Markéta si řekla, že praštit kamarádstvím kvůli panence nemá cenu. Kdo ví, třeba se sama jednou změní Zatím budou kamarádky.
Do toho bytu se malá Markétka s rodiči přestěhovala poté, co zemřel její dědeček. Skoro si ho nepamatovala, ale v rodině o něm mluvili jen šeptem a s úctou. Jak byl, co dělal, to Markéta zjistila až daleko později. A je jasné proč děti nemusí hned vědět vše.
To, že dědeček byl rozvědčík, se Markéta dozvěděla až dávno potom, co jí zemřel táta, špičkový chirurg v pražské nemocnici, a ony s maminkou zůstaly samy.
Teď jsme na všechno samy, Markétko. Budeme si muset poradit, ale jak to ještě nevím.
Proč?
Vždycky jsem žila za někým. Dokud byl tvůj děda, všichni jsme žili podle něj.
Jak to?
Všechna rozhodnutí dělal on. Kam jet, co koupit, co si obléct. A když už nebyl, rozhodoval tvůj táta.
No ale, mami, to přece nejde! Proč jsi to snášela?
Holčičko moje, a jakou jsem měla jinou možnost? A co je na tom špatného, když chlapi převezmou odpovědnost za rodinu? Do rodiny dědy jsem přišla chudá jak kostelní myš. Neměla jsem nic. Holka z periferie Moje máma mě po porodu zanechala na pospas. To v té době byla ostuda, jaká se snad nedá popsat. Zní to hrozně, ale vlastně jsem jí vděčná, že mě nechala.
Mami…
Co mám říkat? Ten dětský domov byl pro mě popravdě domovem opravdovým. Milujícím, i když jinak, dobře mě připravili na život, i když nebyl lehký. Neňuňali nás, ale milovali nás, měli strach o to, co s námi bude. A v tom je ta pravá mateřská láska. Když se nebojíš o dítě, není to láska.
Ty se o mě bojíš?
Strašlivě! To si neumíš představit. Vždycky jsem měla strach. Tvůj táta to nechápal. On byl vychován jinak.
Jak?
Učil se stát na vlastních nohách, rozhodovat se sám. V takové rodině na to připadlo. Jeho matka zemřela, když mu bylo šest. Děda přišel o maminku ještě dřív. Vychovávaly je babičky. Oba byli v Suvorovském učilišti jenže tvůj táta ho nedokončil. Prosadil si, že chce být lékařem. Dědeček se nehádal. Když muž řekne ať to udělá. Bylo jedno, že je mu teprve patnáct.
A byl tedy táta lékař?
Skvělý! A ty to víš.
A kde jste se vy dva poznali?
Na ulici. Docela náhodou. Procházely jsme se s kamarádkami po centru Prahy a já si zlomila podpatek. Brečela jsem jako malá! Jediné slušné boty a ještě nebyly moje.
Jak?
V našem dívčím internátu jsme byly na pokoji v šesti. Tři páry bot na šest dívek. Spořily jsme ze stipendií, koupily jedny boty; kupovaly jsme nejprve těm, co měly největší nohu, protože vatu do menších nadrtíš, ale když máš menší nohu, velké boty si aspoň floákneš. Naštěstí dvě z nás byly velkonožky. Katastrofa přijít byť o jednu dvojici! Táta mě zachránil. Nejenže mi zařídil okamžitou opravu podpatku, ale ještě mě doprovodil po sídlišti domů a nebál se.
A čeho se měl bát?
Tam, kde jsem tehdy bydlela, byli kluci nekompromisní. Cizího si nevšímali; mohli ho i zmlátit. Ale s tátou si padli do noty okamžitě a do páru minut už byl kamarád s gangem. On se domluvil s každým.
Mami, a děda? Jak tě přijal?
Už jsi dospělá, Markétko, když se ptáš. Nehnal mě, jen pozoroval. Když mě táta poprvé přivedl domů, kývl a jen pronesl Tvoje volba. Ale taky mě nešetřil. Hlídal mě. Dlouho. Dokud ses nenarodila ty. Táta byl pořád v práci, já sama, s dítětem jsem si nevěděla rady. Co jsem v porodnici vysomrovala, to bylo všechno. V poliklinice na mě sestry houkaly, že dělám všechno špatně, já brečela, vyřízená. Byla jsem k smrti unavená, domácnost jsem nestíhala, děda služku nesnesl vždyť i můj muž měl doma uklizeno! A já? Z dětského domova jsem taky nebyla z cukru, uklízet jsem uměla. Ale s miminky mě tam nikdo neučil.
Tak jak jsi to zvládla?
Děda pomohl. Byl občas na služebkách, nikdy jsme nevěděli, kdy a jestli přijede. Když už byl doma a já byla na dně, jednou v noci přišla krize. Chodila jsem s tebou na rukou, už ani nevěděla, že brečím, jen tiše prosila, abys spala. A najednou mě někdo vystřídal: Jdi spát, holka, já jí vezmu. Já klesla do křesla a usnula jako zabitá. Děda mě nemohl vzbudit spala jsem do rána. Probudila jsem se, rozklepaná strachy, kam jsem tě dala.
A jak to s tebou zvládal?
Skvěle! Otáčel tě v ruce jako panenku, nic se nebál. Když tě zapletl do zavinovačky, jak to dělali v nemocnici, připadala jsem si jak nemehlo. Ale nebylo třeba se stydět; děda byl nejen šikovný, ale i moudrý. Tehdy mě začal oslovovat Olgo, na vy. Po tvém narození už mi říkal Olinko, přešel na tykání a bral mě do rodiny. To pro mě znamenalo víc, než cokoliv jiného. Dala jsem mu dceru, přijal mě jako vlastní dítě. Byl to pro mě zázrak. Ale největší radost pro mě byla, jak tě měl rád!
A nebál se, že jsem holka, ne kluk?
Ale kdepak! Myslela jsem, že mě odsoudí, že jsem neporodila syna. Ale on byl šťastný. Pamatuješ tu fotku, kde ti váže mašli? To jsem fotila já. Hrozně se smál, nemohla jsem ostřit kameru. Takový důstojný člověk, chodil po ostrém ostří a k tomu mašle Naučil mě poznat, co je skutečná rodina. I tobě trochu ukázal, jaké jsou rodinné hodnoty, než odešel Škoda, že musel tak brzy. Ale možná jak to říct možná to tak bylo dobře. Doba se měnila. On by v tom novém světě nedokázal žít. Neměl sílu bojovat s nemocí. Prostě pustil otěže.
Proč si to myslíš?
V posledních dnech mi pořád říkal omluvy, že nás nechává samotné. Litoval, že tě neuvidí dospívat Ale udělal všechno, abychom mohly žít bez něj. Donutil mě vystudovat. Nebýt toho, neměla bych dneska vůbec nic. Za to jsem mu vděčná. Sice mám strach, že už ti zbývám jen já, ale zvládneme to. Máme střechu nad hlavou, práci také. Ty máš dokonce ještě dědečkův byt. Zatím je prázdný, ale jednou v něm budeš žít ty. Až se vdáš. Tak si to přál. Chtěla jsem ho pronajmout, ale nemám na to srdce. Nechci, aby někdo cizí štrachal v jeho knihovně a přehraboval se ve věcech. Dokud můžu obstaráme to samy!
Za tohle rozhodnutí byla Markéta své matce vděčná. Občas si šla do dědečkova bytu uklidit, sedávala na zemi u knihovny a představovala si, že ji dědeček poslouchá, jak mudruje nad přečtenými knížkami.
Olga si slavnosti moc neužívala. Chvíli zvažovala, pak změnila práci; požádala známého po dědečkovi o místo a ten ji na úctu k přátelství přijal do jedné pražské nemocnice. Důchod Markétě stačil, ale Olga dobře věděla, že dcera jednou přestane být dítětem. Čím víc Eliška dospívala, tím víc Olga myslela na její budoucnost.
Olga Pokorná odešla, když Elišce bylo deset. Markéta si ani na okamžik nedopřála zoufat. Pro Elišku už nebyla jiná než ona a vzdát se, ani na chvíli, prostě nešlo.
Bedřišku vídala dál. Ne, že by byly veliké kamarádky prostě sousedky, které si sdělují úspěchy dětí a z dálky si povšimnou, jestli ta druhá je vůbec ještě naživu. Bedřiška se totiž provdala na venkov, kde měla manžel dům i ateliér. Její syn také šel ve šlépějích otce a stal se malířem. Proto Bedřiška neustále trvala na tom, že Eliška by měla hledat partnera z našeho kruhu.
Talentovaní si musejí držet při sobě! Nač se paktovat s průměrem? Kdo ví, jaká tam je genetika! Já chci chytré, zdravé a talentované vnoučky! Nebo mi neřekneš, že nemám pravdu?
Markéta mlčela. Co na to říct? O své rodině Bedřišce nikdy pořádně nevyprávěla dědečkova škola byla jasná. Olga jí vždycky kladla na srdce: “O druhých poslouchej, o sobě mlč!”
Markéta to chápala dávno. Vítka jako manžela pro Elišku upřímně nechtěla. Proč to ale říkat Bedřišce aby se pohádaly? Stejně by nepochopila.
Byla přesvědčená, že Eliška se svým způsobem se Slávkem šťastná nebude. To byli jiní druhy jahod. Vítek, navyklý, že vše dostane od rodičů bez nejmenší snahy si sám něco vydupat, a Eliška, která ze všech pohádek nejradši měla tu o dvou žabkách. Jako jedna z těch žabiček se vždycky prala, jak mohla, aby našla své místo na slunci. Věděla, jak těžké to měla babička i máma. Otec Elišky zemřel těsně po jejím narození. Světlovlasého usměvavého tatínka znala jen z obrázků a z vyprávění babičky a mámy. Lajt motiv celého dětství Elišky se stal povzdechem:
Táta by na tebe byl pyšný!
To pro Elišku byl největší možný kompliment.
Její mámu měla vždy za zády. Proto vybírala svůj směr životem tak, aby šla správně; neměla jít jen za sebe, ale šla po cestě i s tou, která by s ní prošla život od začátku až do konce.
Jediné, co Eliška nečekala, bylo, že se zakouká právě do toho Vítka, na kterého se kdy dívala spíš jako na kamaráda.
Jak k tomu došlo, sama neví. V jeden okamžik se zkrátka přistihla, že chce být s ním co nejčastěji.
Slávek byl prostě lehký, vitální, ironicky veselý typ přesně to, co Elišce chybělo. Popadl ji za ruku a nepustil, dokud neslíbila, že s ním pojede na víkend na Šumavu zkusit běžkování. Lyžování, to byla pro ni španělská vesnice, ale Slávkovi to bylo jedno. Nakoupil jí výbavu, dělal si legraci a hnal: To nedáš? Všechno dáš!
Proč to pro ni bylo tak zásadní, těžko říct. Doma jí chválou šetřili jako máslem na chleba, tady ale chtěla víc.
Poprvé v horách se jí vlastně docela líbilo. Skvělá parta, Slávek, co sice bavil i jiné holky, ale dal jasně najevo, že přijel s Eliškou.
Jediné, co jí vadilo, byly ty zatracené lyže. Brzy poznala, že koordinace tu není, padala a po modré sjezdovce jet byl pro ni horor.
Slávek to nepochopil. Žertoval, popichoval, a když odmítla jet s ním dolů, jen se zamračil:
Tak proč jsi vůbec jela?!
Protože jsi tu ty… Eliška málem brečela, jak mu to říkala.
Aha… No tak dobře.
Na konci výletu ji Slávek požádal o ruku, v plné parádě. Kamarádi křičeli Hoř! a polévali je šampaňským. Eliška souhlasila a pak doma plakala, když prohlížela snubní prstýnek. Byl krásný, drahý; Bedřiška si dala záležet.
I se svatbou. Organizace na jedničku, na Markétu a Elišku zbyl už jen výběr šatů a připravit dědečkův byt, kde měli mladí bydlet.
První otazníky se začaly objevovat zhruba rok po svatbě. Eliška zpívala, Slávek maloval, ale Bedřišce to nestačilo.
Eliška už by měla rodit! Na co čekat? Teď jim můžeme pomoci, až zestárneme, bude pozdě. Umění-umění, ale život nemůže počkat!
Markéta nevěděla, co na to říct. Eliška dítě chtěla problém rozhodně nebyl v ní. Ten problém byl ve Slávkovi.
Hlavně mamince nic neříkej! Já ty caparty nechci! Jak si představím, jak mi roznesou ateliér, a že bych na ně měl makat ani náhodou! Máma mě nevychovala pro to, abych dělal otroka dětem! Já chci žít, ne se pachtit za něčím takovým!
To Elišku zranilo. Snažila se s ním mluvit, ale pochopila, že to není jen rozmarná chvíle.
Já chci v životě něco dokázat! Chci se stát slavným! A ty mě chceš srazit z Olympu, na který jsem ani nevylezl? Nejspíš se shodneme umění je život! Máma měla pravdu, že si mě vybrala! Není ona chytrá?
O Bedřiščině rozumu by toho mohla Eliška napsat román, ale nechtěla. Se svokrou se dávno snažila vídat co nejmíň, protože od ní nic dobrého čekat nešlo.
Eliško, vůbec tě nechápu! Slávek tak chce dítě a v tobě je jen Carmen, Carmen a zase Carmen! To už v tobě opravdu není vůbec nic ženského? Jak s tebou ten chudák může žít?
Eliška mlčela. Nedokázala ho přimět, aby matce přiznal, že děti prostě nechce. A vysvětlovat své tchyni, proč žádné nemají, považovala za urážku sama sebe.
Markéto, promluv s ní! Ať už se dá do kupy! Jak dlouho ještě budeme čekat? Bedřiška byla stále nesnesitelnější.
A tehdy přišla událost, která udělala definitivní tečku nejen za manželstvím, ale i za rodinným přátelstvím.
Další hory byly pro Elišku skutečným peklem. Manžel byl podrážděný, podrážděnější než obvykle, a když se Eliška pokusila říct, že se bojí lyžovat, seřval ji a trval na tom, že musí na svah.
Aby ho nenaštvala, šla na to a hned litovala.
Na co instruktor? Já ti to ukážu! Proč pořád děláš hysterku? Vždyť už jsi tu byla!
Proč mu neodporovala? Proč má za to, že lepší špatný mír než dobrá hádka?
Probrala se až v nemocnici. U lůžka seděla uplakaná Markéta, která se probojovala až na oddělení JIP.
Mami…
Tiše, Eliško, teď nemluv. Bude to dobrý jsem s tebou!
A Slávek?
Markéta jen sklopila hlavu: Slávek odjel do Prahy, pokrčil rameny: “Co po mně chcete? Nejsem lékař, mám vernisáž, je to fakt blbý”
Tohle zjistila Eliška až mnohem později, když Markéta dojednala převoz do své nemocnice a dala si za cíl postavit dceru na nohy.
Lékaři nedávali moc nadějí, Markéta jim ale nevěřila. Každé ráno, než šla do práce, koukla na fotky dědy a rodičů a šeptala:
Nevzdám to! Nechci, aby ji někdo zlomil! Ona nemá nikoho než mě… Nedovolím, aby se stala tou zlomenou panenkou!
Se zetěm Markéta mluvila několikrát.
Prosím, vždyť to není cizí! Máš ji přece rád!
Měl. Ale teď? Co by mi to dalo? Sedět u ní jen proto, abych měl špatné svědomí? Život mám jen jeden.
Takhle ale…
A co jiného? Víte sama, že mám pravdu, jen to nechcete říct nahlas.
Když už nebyla šance udržet rodinu, věnovala Markéta vše, aby dala Elišce zdraví zpátky.
Bylo to těžké, stálo to spoustu sil, ale Eliška všechny překvapila postavila se, potom se dokonce rozchodila. S velkým úsilím dělala další kroky, Markéta ji povzbuzovala:
Tak! Tak, holčičko moje! Půjde ti to! Táta by byl pyšný!
Zpívat už Eliška nemohla. O hlas přišla nikdo neví, jestli to bylo po operacích nebo těch děsných dvou hodinách, kdy tam křičela a nikdo ji neslyšel. Sama si to nepamatovala, ale díky jejímu křiku ji našel večer instruktor, který kontroloval sjezdovku. Že to Slávek nevšiml, pochopila Eliška už v nemocnici. Když se jí Markéta pokusila vysvětlit, proč Slávek tak dlouho nebyl, Eliška jen položila dlaně na máminy ruce a zavrtěla hlavou:
Mami Už je mi jasné. Vyhodili mě. Nechtějí panenku se zlomenýma nohama Nejsem pro ně už ani ta stará Jaruška.
Nebudeš Jaruška! To nikdy! Markéta vykřikla tak hlasitě, že do pokoje nakoukla sestřička.
Všechno v pořádku?
Ano děkuji! Bude to dobré. Že jo, mami?
Ani na vteřinu o tom nepochybuji.
A o pár let později na Letné šla krásná mladá žena, lehce pokulhávala, došla k aleji, vysadila z kočárku chlapečka a povídá:
Tak, vystartujeme, kamaráde? Čeká tě spoustu dobrodružství! Ale ne moc rychle, jasné? Mamka tě nerada bude honit. Tak sem dej ruku!
A kluk kráčel spořádaně po jejím boku. Ale pak přece jen rozpažil ruce a rozběhl se naproti babičce.
Mí zlatí! Jak jste mi chyběli!
Eliška obejme mámu:
Tak co, užíšila sis? Odpočinula jsi?
Jo, bylo to dobré! Neuhádneš, koho jsem potkala!
Koho?
Bedřišku.
A jak se má?
Trpí. Nic není, jak si představovala. Slávek pořád sám, ona stárne, vnoučat se nedočká.
A tys jí řekla…?
Kdepak, Eliško! Neřekla jsem jí nic. O tvé svatbě ani o tom, že budu podruhé babičkou. Je mi jí spíš líto.
Mně taky Jsou tedy lidi různé, co, mami?
Každý je nějaký, zlatíčko. Ale pojď, žádné smutky. A kdo je ten můj fešák? Ukážeš babičce nový zub? Panečku! Eliško, on jich má nějak moc, co? Není to nějak moc brzo?
Ale mami! Ty mě jednou umoříš! Všeho tak akorát!
Eliška vezme mámu za ruku, dá ji na bříško a povídá:
Chceš novinku?
Dobrou?
Lepší neexistuje! Budeš babička rovnou dvakrát! Tak co říkáš?
Jéje!
Neraduješ se?
To víš, že jo! Jen mě to zarazilo… Jsem šťastná, Eliško Myslíš, že existuje moc štěstí?
Nevím. Ale jedno vím jistě: zasloužily jsme si ho. Ty obzvlášť, mami!
Mmm?
Já nejsem Jaruška
No bodejť! Vždyť jsem ti to slíbila!
