Vymyšlená kamarádka
Kolem Aničky se už třetí den motala spousta spolužáků. Proslýchalo se po celé škole, že je věštkyně a opravdová znalkyně lidských duší. Všichni chtěli získat kousek její moudrosti. Zastavovali ji u záchodků, přisedali si k ní v jídelně, nosili jí čokoládu, sešity s domácím úkolem i další drobné dary, které ona většinou odmítala.
Líbí se mi Jirka z 5.B. Myslíš, že bychom spolu mohli mít jednou rodinu? zasnila se spolužačka Kristýna.
Nedoporučuju. Jirka vypadá sice nevinně, ale v reálu si pořád šťourá v nose a jí holuby. S jídlem by u něj problém nebyl, ale to je asi tak všechno. Takový bude i celý život, povídala Anička s rohlíkem v ruce a srkala čaj.
Fuj! Odpornost… A co Petr? Je jedničkář, učí se hrát na kytaru, usmála se Kristýna zasněně.
Počkej, ten Petr? Ten trápí kočky váže jim na ocas plechovky a honí je po dvoře. Bude z něj jen surovec a navíc začne pít.
Jak to můžeš vědět?
Kdes viděla střízlivýho kytaristu? A vůbec, máš na to čas, žij zatím pro sebe kluci nikam neutečou. Raději si oprav matiku a nekousej si nechty, nebo chytneš roupy.
Pavel z 4.C odstrčil zamilovanou páťačku tak nešikovně, že jí sklouzl na druhý konec stolu.
Nemám žádný kamarády. Všichni mě berou jako tlusťocha, nikam mě nezvou, zasmušile prohodil.
Ve středu bude přihláška na zápas. Zápasit sice zhubneš jen trochu, ale přestanou ti nadávat. A příště tak neházej se svou budoucí ženou.
S těmito slovy vstala Anička od stolu a odnesla tác k umývárce.
Aničko, myslíš, že je lepší jít na řidičák letos, nebo až příští rok? stejně nenápadně se zeptala učitelka zeměpisu u dřezu.
Paní Novotná, na řidičák patří i auto, a vy máte tátovu starou felicii. Cítíte ten rozdíl?
Asi jo… zamumlala učitelka.
Anička obrátila oči v sloup a při mytí rukou pokračovala:
Prodejte tu stařenku, za peníze radši kupte kolo a kraťasy, za dva měsíce vás do práce přestanou vozit. A vlastně vezměte si hypotéku, teď jsou skvělé podmínky, a s rodiči v pětatřiceti už taky není ono. To vám říkám jako odbornice.
Zatímco na ni učitelka nevěřícně koukala, Anička se vydala do své třídy na pracovní činnosti.
Za čtyřicet minut, kdy se ostatní děvčata učila navlékat jehlu nebo měřit střih, Anička zašila doma roztržené kalhoty, zúžila sukni a ještě stihla uháčkovat ponožky, které věnovala paní učitelce s poznámkou, že těhotné ženy mají mít nohy v teple. Učitelka si hned vzala volno a spěchala do lékárny koupit test. Už následující den bylo ve třídě sladké překvapení: čokoládový dort od učitelky za Aniččinu pozornost.
Ani doma nebyla Anička obyčejná. Vyčinila mámě za mleté maso z obchodu, sama udělala knedlíky. Večer místo sledování videí zabředla do Tří mušketýrů a u toho si šeptala s neviditelnou kamarádkou. Tatínek na ni koukal přes monitor, ale Anička hned nadhodila, že by místo sezení u počítače měl radši ramenem pořádně vyklepat koberec, než surfovat po pochybných stránkách.
Po škole začaly kolovat různé pověsti, učitelé byli zneklidnění a trvali na návštěvě školního psychologa. Sezení svolali uprostřed vyučování, přišli všichni učitelé i ředitel.
Aničko, zlatíčko, nikdo ti tady neubližuje? začal moderní pan doktor s bradkou v brýlích.
Mě trápí jen to, že na školu přišlo několik milionů korun, a my máme do tělocvičny jen starého koně a dva metry lana, pokrčila rameny Anička.
Všichni se otočili na pana ředitele, jenž náhle spěšně opustil místnost otevřeným oknem.
Nemáš kamarády?
Přátelství je jen pojem, protáhla Anička znuděně, zatočila copánkem. Dneska spolu hrajete na schovku, zítra ti kamarádka doma myje nádobí, zatímco vyplňuješ daňové přiznání.
Jaké přiznání, jaké nádobí? Kdo ti tohle všechno namluvil?
Moje kamarádka.
Tak to je ono! Mohla bys ji pozvat k nám?
Ale ona je tady, řekla naprosto klidně Anička, a všemi to trochu otřáslo.
My ji nevidíme. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlína.
A kolik jí je let?
Sedmdesát.
Co ti ještě radí?
Říká, že si mám čistit zuby vždy od dásní, že ta sousedovic fena v našem dvoře není zlá, jen se bojí a je hladová, a že na příbuzné se nesmí zapomínat. Ještě dodala, že vám už pět let špatně počítají daň z nemovitosti měli byste zajít na katastr a požádat o výpočet podle tržní hodnoty, ne podle tabulek.
Psycholog si vše pečlivě zapsal, tu poslední poznámku podtrhl dvakrát.
Na závěr oznámili rodičům po telefonu, co zjistili.
Počkejte! volal rozrušený tatínek. Tak se jmenovala moje maminka! Umřela před deseti lety.
V kanceláři zazněl údiv a šepot modliteb.
Právě proto, deset let jste tam nebyli, všechno zarostlo trávou, plot se rozpadá, uraženě zavrčela Anička.
No, vždycky bylo něco na práci… brblal otec do sluchátka.
Terapeutické sezení skončilo.
Druhý den vyrazila celá rodina na Olšanské hřbitovy. Anička babičku osobně nepoznala, jen slyšela úryvky z vyprávění tatínka. Hrob hledali dlouho tolik už totiž mar atových desek přibylo místo bývalého borového lesa.
Anička přinesla pugét žlutých tulipánů a dala je do rozříznuté plastové láhve. Otec opravil plot, maminka vytrhala trávu.
Tati, babička vzkazuje, že jsi dobrý člověk, ale zamotal ses do práce a internetu natolik, že nemáš čas ani na mě, řekla tiše Anička.
Tatínek zrudl ostudou a mlčky přikývl.
Tak slib, že to zlepšíme, pohladil dceru po hlavě i vybledlou fotku na náhrobku.
Teď má klid a už za mnou chodit nebude, i když mi bude moc chybět. Byla moc hodná, veselá a moudrá.
To máš pravdu. Babička byla skvělá a do lidí viděla až na dno. Co ještě ti řekla?
Že tvá okurková dieta je nesmysl. Když chceš zhubnout, běž do posilovny. A že otevírat devizový účet byla hloupost nejdřív máš vše pořádně promyslet. A s tím levným betonem na základ pod saunu…
A tak Anička svou rodinu přiměla zpomalit, vzpomenout na své blízké a zamyslet se nad tím, že opravdová moudrost často přichází od těch, na které už dávno nemyslíme. V životě není důležité jen vědět vše o druhých, ale hlavně nezapomenout na sílu lásky a vzpomínek, které nás učí, co je opravdu důležité.
