Včera mi můj přítel oznámil:
V sobotu se chystají kluci. Mohla bys zajet k rodičům?
Zůstala jsem stát s hrnkem čaje v ruce jak solný sloup:
Honzo, tohle zase?
No jasně. Jednou za měsíc se vidíme, vždyť to víš, odpověděl s úsměvem, jako by navrhoval výlet na Karlštejn.
To jsem samozřejmě věděla. Jednou do měsíce se u nás schází jeho partička hrát deskovky, a Honza mě pokaždé poprosí, abych na noc opustila naši společnou garsonku. Máme spolu domácnost už dva roky. Mně je třiatřicet, jemu třicet čtyři, všichni jeho kamarádi jsou v tomtéž věku, každý má manželku nebo přítelkyni. Ale proč mám zrovna já pokaždé vypadnout, když se koná herní kroužek, to by mi mohl někdo vysvětlit.
Takže pakuju batoh a vyrážím k babičce, rodičům nebo ke kamarádce. Jako puberťačka, kterou rodiče odloží na noc k sousedce, když mají doma mejdan pro dospělé. A ano, je to trošku trapné.
Historie dne bez ženských
Začalo to asi před rokem a půl. Tehdy jsme se čerstvě sestěhovali.
Honza mi naplánoval den:
V sobotu přijedou kluci, zahrajeme si deskovky. Mohla bys na noc zmizet?
Zvedla jsem obočí:
Proč? Vždyť je to přece naše byt.
Máme pánskou jízdu. Chceme mít pohodu, bez rušitele.
A ostatní přítelkyně taky opouštějí byty?
Ne. Ale bydlí odděleně. My žijeme spolu, pro tebe by to bylo nepohodlné.
Řekla jsem si: No co, poprvé to přežiju. Sbalila jsem si pyžamo a šla ke kamarádce.
Honza přišel spokojený jako král Šumavy:
Dík, že jsi šla. Bylo to super.
Za měsíc se to opakovalo:
V sobotu zase přijedou kluci, mohla bys ke svým?
A tak jsem jela k rodičům.
Za měsíc k babičce.
Další měsíc opět ke kamarádce.
A už je to půldruhého roku, co opouštím svůj byt kvůli slavné pánské seanci.
Proč mi to začalo vadit
Nedávno jsem zjistila, že ostatní holky rozhodně neprchají z domu, když má jejich drahý klučičí večírek.
Optala jsem se Marušky, přítelkyně Honzova kamaráda Petra:
Maruško, a kamchodíš, když kluci hrajou deskovky?
Podívala se na mě nechápavě:
Nikam. Jsem doma, vařím, čtu si, co je komu do toho. Oni jsou zalezlí v obýváku.
A nikdy tě nežádali, abys odešla?
Proč by měli? Je to i můj byt.
Pak jsem to zkusila ještě u dvou dalších holek. Ani jedna nikdy nikam neodchází. Jen já trhala rekordy v návštěvnosti příbuzných.
Zeptala jsem se Honzy:
Proč jedině já musím vždycky uvolnit byt?
Zamyslel se a povídá:
No, oni mají větší byty, dvou- nebo třípokojáky. Jejich přítelkyně je v druhém pokoji a kluci v obýváku. My máme garsonku, to je složitější.
Složitější pro koho? Mně by to nevadilo, dám si sluchátka, zalezu do postele s knížkou.
Ne, radši jeď pryč. Tak je to nejlepší pro všechny.
Pro všechny. Kromě mě. Moje pohodlí je jaksi mimo tabulku.
Když balím kufřík, připadám si jak cizinec ve vlastním bytě. Nájem platím z poloviny, ale jednou měsíčně mě požádá, abych ho nechala napospas testosteronové bouři.
Jedu k babičce. Ta se hned ptá:
Vy jste se pohádali?
Ne, babičko. Honza má dneska klučičí večírek.
A proč nejsi doma?
A já zas vysvětluju, že mě odhání z bytu, aby se mohl s kamarády lépe realizovat.
U rodičů je to podobné. Mamka vrtí hlavou:
Vždyť jsi tu byla i minulý týden. Zas jsi tady?
Honza má zase svůj slavný den bez ženských.
Na její pohled by byla hrdá i Mušketýrova matka.
Co mě štve: ty dvojí standardy
Honza si mě pochvaluje, jak jsem nenáročná. Jsem prej zlatá, protože netrvám na večeřích v restauracích, drahých dárcích a luxusních dovolených.
Ostatní páry chodí do kaváren dvakrát týdně, mudruje. Ty nic nechceš, chápeš.
Je fakt, že si neříkám o nic. Jednou za měsíc zajdeme na smažák někam do bistra. U moře jsme spolu nebyli ani omylem.
Ostatní každý půlrok někam vyjedou, pokračuje. Ty nevzdycháš. Bezva.
Nevzdychám. Znám jeho příjmy. Ale jakmile se jednou za měsíc pokusím BRÁNIT SVŮJ BYT prý jsem náročná.
Ještě abys nemohla jednou měsíčně odjet, říká. Vždyť ti to nedá práci.
No, úžasná práce. Sbalit saky paky, přenocovat u babičky, jen aby si mohl zahrát Osadníky z Katanu bez přítomnosti ženy.
Nechci luxus, nechci Maledivy. Stačila by mi možnost být ve svém bytě.
Co na to říká jeho máma: Hlas rozumu
Nedávno na to přišla i jeho maminka:
Proč vždycky odjíždíš? To je i tvůj domov. Měla by ses s jeho kamarády seznámit, ne?
Vysvětlila jsem, že mají den bez ženských a že by mi bylo hloupě.
Zavrtěla hlavou:
Jsi jeho partnerka. Máš být součástí jeho života, ne doplněk na doma. Pokud tě tají před kamarády, něco tu smrdí.
A má pravdu. Dva roky spolu bydlíme, jeho kamarády skoro neznám. Sotva je letmo zahlédnu, když přijdu domů a už mám být na odchodu.
Ale já mám strach z nových lidí. Jsem stydlivá a fakt je jednodušší vypařit se, než sedět vedle party žvanících chlapů. Nebo možná se bojím, že si pomyslí: Proč furt musí odcházet? Honza ji asi vyhání.
Zajímavá zkušenost: jeho taky nezvou
Nedávno jsem zjistila ještě jednu věc. Když Honza nemůže na chlapskou akci kvůli práci nebo nemoci jeho kamarádi prostě jdou beze něj a ani mu to neřeknou.
Takže oni prostě šli bez tebe? ptám se.
No jo, nebyl jsem, tak to neřešili.
A nepozvali tě vůbec?
Asi na mě zapomněli.
Jasně, zapomněli, nebo je jim to fuk.
A ještě něco ze tří už kamarádi měli svatbu. Honza? Nezvali ho ani na jednu.
A proč tě třeba nepozvali na Petrovu svatbu?
Nevím. Asi měli omezený rozpočet.
Nebo nejsi jejich nejlepší kámoš, jak si myslíš
Jednou měsíčně se u nás trousí jeho nejlepší kamarádi, já lítám, opepřená batůžkem po republice, a oni ho stejně na takové věci nepozvou.
Co jsem si z toho vzala: bojím se chtít
Poslední dny ležím a přemýšlím: Proč nechci večeře v restauracích nebo společnou dovolenou? Proč vždycky kývnu na vystěhování?
Protože se bojím. Bojím se, že kdybych si začala něco nárokovat, půjdu brzy z kola ven.
Honza mě pořád poplácává za nenáročnost. A já nechci zkazit si reputaci hodné, obětavé partnerky.
Tak balím batoh a mizím. Aby HONZA NÁHODOU nemusel řešit mé pohodlí.
Ale čím víc na to myslím, tím víc si uvědomuju, že takhle postupně ztrácím sama sebe.
A kde jsem teď? Volba
V sobotu má být opět jeho pánská párty. Honza už naznačil:
Tak co, pojedeš zase k rodičům?
Mlčím a přemýšlím: Odjet, nebo zůstat?
Odjedu všechno pojede ve starých kolejích, zase ustoupím, zase ukážu, že nemám žádné hranice.
Zůstanu bude krupobití. Honza řekne: Kazíš mi večer, jsi moc náročná!
A já netuším, co je horší: Odejít z vlastního bytu, nebo zůstat a cítit se jak příživník.
Ale jedno už vím jistě: Takhle to dál nejde.
Ženy, máte zkušenosti s tím, že vás přítel prosil, abyste uvolnily byt kvůli partě kamarádů? Jak jste reagovaly?
Muži, vysvětlí někdo, proč jsou dny bez ženských tak zásadní že musí přítelkyně povinně na noc zmizet?
A dámy, znáte to, když vás chválí za nenáročnost? K čemu to vede?
A muži, když vás vaši nejlepší kamarádi ani nepozvou na svatbu, ale vy pro ně děláte první poslední není to přátelství na baterky?
