Toho rána osmnáctiletá dívka, Lucie, porodila holčičku v pražské porodnici. Po porodu podepsala prohlášení, zavolala si taxi a odešla z nemocnice, aniž by se ohlédla. Netušila ovšem, jaké překvapení na její dcerku v porodnici čeká.
Když jsme s manželem, Petrem, dorazili večer do porodnice v napětí a radostném očekávání narození našeho čtvrtého dítěte, měli jsme v sobě stejnou radost a obavy jako poprvé. Naše rodina už byla hojná a hlučná stejně, jak to u velké české rodiny bývá.
Naše druhé a třetí děti jsou dvojčata, což nás tehdy opravdu překvapilo, protože v naší rodině se nikdy dvojčata nevyskytla. Od té doby jsme měli mezi sebou žert: A co když to zase budou dvojčata?
Rodiče byli překvapeni a v prvních dnech nám hodně pomáhali. Na druhém ultrazvuku nám lékaři potvrdili, že tentokrát čekáme jen jedno miminko.
Nakonec se nám narodil čtvrtý nindža jedno dítě. Všechny obavy se rychle rozplynuly a muž předem zaplatil jednolůžkový pokoj, kde jsme se zabydleli.
Po pár hodinách mi přinesli miminko na kojení. Najednou vešel primář, celý vážný, a řekl: Máme tu jeden problém
Téhož rána tu totiž porodila osmnáctiletá Lucie, která po porodu podepsala prohlášení o vzdání se dítěte a odjela z porodnice taxíkem.
Po porodu se neudržela na nohou, ale udělala vše pro to, aby odešla co nejdříve. Museli jsme ji pustit.
Holčička byla zdravá a krásná. V duchu jsem si řekla: Vždyť jsi vždycky toužila po dvojčatech Nechceš si tu malou vzít?
Můžeme napsat, že jsi ji porodila ty Ale nechci, aby skončila v dětském domově. Jaký ji čeká život? To mi láme srdce Vím, že je to proti zákonu.
Ani oficiální adopce není rychlá zabere několik měsíců a nic nezaručí. A mezitím by musela do ústavu.
To mě hluboce zasáhlo. Přiznám se, že mě situace dojala. Znala jsem vrchní sestru, paní Marii Procházkovou byla to laskavá a empatická žena a často jsme si povídaly i mimo nemocnici.
Možná proto mi tuhle složitou situaci nabídla právě ona.
Mladá maminka se rozhodla jít hned po porodu vlastní cestou; dítě bylo zdravé a toužilo po něžné péči; oficiální adopce je zdlouhavá a nevěrohodná; a vrchní sestra nabídla pomoc z lidského soucitu.
Tato chvíle byla jako z filmu, kdy jsou lidské osudy křehké a zamotané, když se rodí nový život.
Nakonec narození dítěte je v každé české rodině událostí plnou touhy a obav. Někdy se životní cesty zamotají a vyžadují soucit a oporu ostatních. Tahle dojemná situace mi navždy připomene, jak důležitá je lidskost, když stojíme před těmi nejtěžšími rozhodnutími.




