Valérie šla jednou ráno do práce po rozbitých schodech starého činžáku v Nuslích, v Praze. Byla mlha, v uších ji bzučel zvláštní zvuk, jako kdyby někdo honil po bytovce stádo kozlů. Ve chvíli, kdy kráčela kolem rozbité lampy, si Valérie vzpomněla, že doma zapomněla svůj mobil. S úšklebkem, jako by se jí to stávalo každý den, se rozhodla vrátit. Jenže jakmile nasedla do výtahu, zakymácel se, podivně zavrzal a zastavil právě na osmém patře. Chtěla zmáčknout tlačítko na výzvu SOS, ale místo toho jí pod rukou vykvetl lísteček s nápisem: Čekej, všechno se vyjasní.
Valérie seděla na zemi výtahu a čas se rozplýval. Venku rezonovaly kroky a podlahu zalila oranžová záře, jakoby někdo vypustil do chodby celé hejno luceren. Z chodby zaslechla známý hlas svého muže, Gregora. Někdo mu odpovídal tichým, šumivým smíchem Evžénie z druhého bytu.
Evženko, zlatíčko moje, šeptal Gregor. Nemůžu se dočkat, až zase budeme spolu.
Dnes večer, zamrkala Evženie, po desáté. Čekám tě.
A tvůj muž dnes zase do práce na noční?
Celý týden bude na šichtě, ševelila Evženie. V půl desáté odchází, v půl osmé ráno se vrací. Docela se musíme pospíšit, za chvilku tu může být.
A proč ten výtah tak dlouho nejede? Gregor znejistěl.
Stáli těsně u dveří výtahu, jakoby tušili, že Valérie je blízko, a přesto nic nepoznali. Čtyři minuty šeptali o ztracených ránech, kvetoucích jabloních i radosti z malých tajemství, zatímco světlo v chodbě vlnilo jak ve snu. Jenže když Evženie zamumlala Gregorovi jméno a zmínila Valérii, všechno se zamotalo do podivné smyčky. Valérie pochopila, že ji muž podvádí s někým, kdo bydlí hned oproti v bytě číslo čtyřicet. Uši jí zvonily, světla se hvězdila a celý svět najednou voněl čokoládou a deštěm.
No tak to je výborné, pomyslela si Valérie. Chodí za ní na osmý, prý si jde před spaním vyvětrat, a skutečně si větrá. Beze slov přísahala, že Gregorovi ty jeho procházky už jen tak neprojdou.
Za chvíli přišli domovníci, kteří otevřeli výtah starým klíčem, co vypadá jako zřícenina Karlštejna. Valérie jen krátce pokynula a v hlavě se jí už rodil plán.
Večer se Praha topila v červáncích, když Gregor teatrálně vzal větrovku a oznámil: Vali, jdu na hodinku na vzduch.
Venku leje jako z konve! usyklá Valérie.
No a co, vezmu deštník. Musím se hýbat. Srdce mi to přikázalo. Na balkoně bych ztuhl jak starý bagr.
Ale prosím tě, zůstaň dnes doma.
Dneska není nic zvláštního, mávl rukou Gregor. Nestraš mě. Za hodinu jsem zpět.
Za třicet minut se Gregor už hrnul domů bez bot, promočený a bez kabátu.
Kde máš věci? A deštník?
Přepadli mě nějací kluci před Lahůdkami! užasl Gregor.
Tvoje kufry jsem odložila ke schodu u popelnice. A zastav se u Evženky, má tvoje nové ponožky.
U koho?
Na osmém patře, Gregore.
Valérie zabouchla dveře, pustila si StarDance a zamumlala: Ještě že jsou naše děti už dávno v Brně a nic nevidí.
Gregor doběhl k popelnici, kde si obul průsvitné boty a oblékl zmačkaný svetr. Ale když chtěl jít někam na večeři, zjistil, že telefon nechal u Evženky. Vydal se zpět, do haly pro mobil, a znovu vlezl do výtahu a ten pro změnu opět přestal fungovat. V celém domě někdo vypnul proud.
Tentokrát, když elektřinu zapnuli a výtah plaval po modrém světle, Valérie byla už dávno v práci. Gregor neměl ani klíče od bytu, protože byt patřil jeho ženě.
Když šlapal dolů po schodech, na osmém patře narazil na Evženii s kufrem v ruce, která také čekala na výtah.
Máš můj telefon? zeptal se opatrně.
Mám a věci taky, špitla Evženia, oči ve stínu tašky.
Výborně.
Pak se oba vmáčkli do výtahu, který, podle vlastních pravidel snu, tentokrát jel až dolů ale taxík je zahnal každý na opačný konec města.
A v Praze dál poprchávalo, výtahy v Nuslích zpívaly své ospalé šansony a nikdo už nikdy nevěděl, jestli to všechno nebyl jen sen.
