Skvělé, že jsi navrhl oddělené finance. Tak si prostě nechám všechny svoje peníze pro sebe.
Když manžel u večeře odsunul talíř se stejně otráveným výrazem, jako bych mu servírovala obsílku od soudu místo vepřového řízku, pochopila jsem, že přijde zásadní projev. Tomáš si pečlivě narovnal ubrousek, zakašlal a upřeně se zadíval skrz mě zřejmě do své růžové kapitalistické budoucnosti. Alžběto, spočítal jsem to. Náš rozpočet se rozpadá kvůli tvé finanční negramotnosti. Od zítřka budeme mít každý své peníze.
Napětí v místnosti zemřelo dřív, než mělo šanci vzniknout, ale vůně nesmyslnosti zesílila, až připomínala smaženého kapra o Štědrém večeru. Pomalu jsem odložila vidličku.
Výborně, že jsi s tím přišel, Tomáši, usmála jsem se tím úsměvem, kterým had zdraví sněhuláka před obědem. Tak si prostě nechám všechno svoje.
Tomáš zamrkal. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde myšlenky narážejí jen občas a vždy s hlasitou ránou, zjevně tahle věta nezapadala. Čekal slzy, výčitky, nebo aspoň menší scénu, ne klidný souhlas.
To je rozumné, přikývl blahosklonně a už v duchu utrácel peníze ušetřené na mně. Já začnu šetřit na prestiž. Každý chlap musí mít prestiž, Alžběto. Tobě… na punčochy snad zbude.
Můj manžel Tomáš Jaroslav byl opravdu zvláštní exemplář. Sám sebe považoval za velikána byznysu a přitom byl jen středním manažerem v prodeji plastových oken. Ta jeho prestiž byla většinou nová technika, jejíž funkce využil na tři procenta, a motivační citáty z internetu.
Tak jsme domluveni. Přikývla jsem. Dojíš řízek? Nebo už nespadá do tvého rozpočtu?
Snědl. Naposledy zdarma.
První týden nové finanční politiky proběhl ve znamení Tomášovy hrdosti. Procházel se po bytě jako páv a okatě ignoroval, kolik stojí prášek na praní. Kupoval si luxusní diář z umělé kůže a poctivě si zapisoval všechny výdaje.
Ve středu se doma objevil s igelitkou, kde jen dutě cinkaly dvě plechovky laciného piva a balení levných mražených karbanátků. V tu chvíli jsem vybalovala nákup z lepšího supermarketu: pstruh, avokádo, sýry, čerstvá zelenina, láhev dobrého ryzlinku.
Tomáš se opřel o futro a unaveně se zahleděl na mou večeři. Jo, ty si žiješ. A pak se divíš, že si nenaspoříme na nic. Je to rozhazovačnost. Ne my, Tomáši, ale já. Ty šetříš na prestiž. Už sis zabral poličku v lednici? Ta spodní, v šuplíku na zeleninu, je tvoje. Tam budou tvoje… aktiva v bezpečí.
Ušklíbl se, vytáhl karbanátky a hodil je do mého hrnce. Plyn, připomněla jsem bez otočení. Co? Plyn, voda, opotřebení hrnce, mycí prostředek. Všechno, ne? Ale Alžběto, nebuď malicherná! mávl rukou jako šlechtic, který zahání komára. Takováhle šetrnost ti nesluší. Ne, Tomáši. To jsou tržní vztahy.
Pokoušel se zakřenit, ale karbanátek mu přilepil patro, takže grimasa připomínala mopse, co ukradl citron. Jenom žárlíš, že ti už nedám přístup ke své kartě, uzavřel, když vylovil těsto z úst. Ženy tohle prostě nesnášejí.
V sobotu přišla na návštěvu paní Anna, Tomášova maminka. Její úcta k ekonomii byla větší než úcta ke všem lidem dohromady celý život vedla účetnictví v továrně. Pili jsme čaj s koláčem, Tomáš naproti sroloval suchar (svůj, koupený ve slevě) a připomínal oběť systému.
Maminko, představ si. Alžběta už i toaletní papír schovává! V koupelně máme brusný papír a ona si šetří voňavý, třívrstvý! rozčiloval se Tomáš. To je segregační politika!
Anna položila šálek na talířek a naklonila se k synovi. A co sis myslel, když jsi tu segregaci vymýšlel? Přemýšlel jsi hlavou, nebo místem, kam ten papír patří? Mami! Já optimalizuji rozpočet! Chci si koupit auto! Za těch pár korun, co schováváš před manželkou? Ušetříš na toaletním papíru, abys měl na starou škodovku a vypadal jako král silnice? To je investice! Investice je Alžběta, že tě doma snese. A mimochodem, Alžbětko, ten koláč je božský.
Tomáš natáhl ruku po koláči. Jemně, ale rozhodně jsem mu zastavila cestu. Dvě stě padesát korun, Tomáši. Nebo si dej suchar. To myslíš vážně? Od vlastního manžela? Před mámou? Trh je neoblomný, miláčku. Vidlička dvacka navíc.
Tomáš se nadechl, zrudnul, popadl suchar a vyběhl z kuchyně. Hysterka, zhodnotila lakonicky Anna. Celý po otci. Ten taky šetřil, dokud jsem ho neposlala zpátky k mamince jen v trenkách. Drž se, děvče. Teď začne fáze jsem uražený a budu trpět na truc.
Po dvou týdnech se experiment dostal do kritické fáze. Tomáš zhubl, byl šedivější, ale ego do kapsy nestrčil. Chodil v pomačkaných košilích (prací prášek byl můj, na své mýdlo zanevřel), voněl levným deodorantem a díval se, jako zbídačený voříšek s duší vlka.
Rozuzlení přišlo v pátek večer. Vracela jsem se z práce s dobrou náladou dostala jsem odměnu. Na stole mě čekala slavnostní atmosféra: uvadlý pugét karafiátů a láhev bohemky.
Tomáš seděl, svítil jako nová dvacetikoruna. Alžběto, sedni si. Musíme si promluvit. Rozhodl jsem, že podmínky můžeme zmírnit. Přispěju do společného rozpočtu… nasadil slavnostní výraz, dvě a půl tisíce korun. Na jídlo.
Podívala jsem se na něj, na karafiáty, co vypadaly jako památka na éru totality. Na šumivé víno, ze kterého bolí žaludek od pohledu.
Dva a půl tisíce? zopakovala jsem. To je gesto nevídané štědrosti, Tomáši. Jenže má to háček. Vytáhla jsem z kabelky složku s pečlivě vytištěnou tabulkou Excel.
Co to je? lekl se. Účet, milý. Nájem pokoje v centru Prahy (se zohledněním užívání kuchyně i obýváku) deset tisíc. Energie (rád se sprchuješ dlouho) dva tisíce. Úklid (uklízím jen já) patnáct set. Celkem: třináct a půl tisíce měsíčně. Za uplynulé dva týdny šest tisíc sedm set padesát. Plus opotřebení domácí techniky.
Tomáš zbledl. Ty chceš po mně platit, když bydlím ve vlastním bytě své ženy? V bytě ženy, s níž máš oddělené finance, upřesnila jsem tiše. Jak jsi řekl: všechno mé je mé. Byt je můj. Takže jsi nájemník. A bez nájemní smlouvy tě mohu vystěhovat do čtyřiadvaceti hodin.
To je vypočítavost! Jsem přece chlap! vyskočil, až převrhl židli. Jsi chlap, který chtěl ušetřit na manželce, ale zapomněl, že žiješ na její účet, odpověděla jsem tiše, ale rázně. Chtěl jsi být partnerem? Chovej se tak. Plať. Nebo si najdi, kde tě prestiž vyjde levněji.
Polkl naprázdno. Otevíral a zavíral pusu, máchal rukama.
Tohle si zapamatuj! Odejdu! Najdu si takovou, co mě bude vážit, ne čtverečné metry! Hodně štěstí, Tomáši. A Nezapomeň si z mrazáku vzít ty karbanátky. To je tvůj majetek, cizí si nechci brát.
Lítal po bytě, házel věci do batohu, hulákal, že jsem vypočítavá bestie, že jsem zabila lásku a on teď odchází do zimy a tmy.
Zavolej mamince, ať ti ustele, poradila jsem, když jsem si nalévala sklenku toho lepšího ryzlinku. Na taxík použij Econom, chraň si tu prestiž.
Práskal dveřmi, až z toho sousedka pod námi měla infarkt.
V bytě byl klid sladký jako med. Seděla jsem v křesle, dívala se na noční Prahu a cítila naprostou úlevu. Telefon cinkl. SMS od Anny: Přijel. Je vzteklý a hladový, žádá spravedlnost. Řekla jsem, že spravedlnost něco stojí a on na ni nemá. Dala jsem mu účet za večeři a noc. Ať si zvyká. Jak jsi na tom, zlatíčko?
Usmála jsem se a odeslala odpověď: Jsem fajn, mami. Budu si pořizovat nové záclony. Ušetřila jsem.
Nikdy není nutné někomu vysvětlovat, proč je hlupák. Mnohem lepší je nechat ho za svou hloupost zaplatit v plné sazbě. Protože když muž nabízí nezávislost, dejte mu ji. A sledujte, jestli ji přežije.
