Skvělé, že jsi navrhl oddělené finance. Tak já si prostě nechávám všechny svoje peníze.
Když můj manžel u večeře odsunul talíř s výrazem, jako bych mu naservírovala ne sekanou, ale předvolání k soudu, bylo mi jasné: právě přichází zásadní projev. Tomáš si narovnal ubrousek, odkašlal si a zadíval se někam skrz mě zřejmě do svých vysněných kapitalistických zítřků a řekl: Alžběto, něco jsem si spočítal. Náš rozpočet praská ve švech kvůli tvé finanční negramotnosti. Od zítřka jedeme každý na vlastní peníze.
Záhada skončila, aniž vůbec začala, ale vůně hlouposti byla v místnosti stejně intenzivní, jako smažené kapří jikry. Pomalu jsem položila vidličku.
Skvělé, žes to navrhl, Tomáši, usmála jsem se tím úsměvem, jakým zmije zdraví dobrovolného králíka. Tak já si teda nechávám vše, co je moje.
Tomáš zamrkal. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde se myšlenky srážely jen zřídka a vždy s hlasitým žuchnutím, se tahle věta zjevně nevešla do žádné kapsy. Čekal slzy, výčitky, možná i scénu rozhodně ne klidný souhlas.
To je rozumné, pokýval povýšeně a už v duchu utrácel ušetřené peníze. Já budu spořit na prestiž. Chlap potřebuje mít postavení, Alžběto. Tobě no, na silonky to snad vyjde.
Můj muž, Tomáš Novotný, je vskutku zvláštní člověk. Má unikátní schopnost považovat se za obchodního žraloka, ač je jen střední manažer v plzeňské firmě prodávající plastová okna. Jeho prestiž se obvykle odráží v nákupech nových mobilů, z nichž využije tři procenta funkcí, a v čtení motivačních citátů na internetu.
Platí, přikývla jsem. Dojíš tu sekanou? Anebo už nepatří do tvého rozpočtu?
Snědl ji. Zdarma. Naposledy.
První týden nové ekonomické strategie se nesl v duchu hrdosti. Tomáš se po bytě natřásal jak páv a nápadně se neptal, kolik stojí prášek na praní. Pořídil si luxusní kožený diář z umělé kůže a začal si zapisovat výdaje.
Ve středu donesl domů igelitku, kde osiřele chrastily dvě plechovky levného piva a sáček mražených bramborových knedlíků. Zatímco já rozbalovala nákup z dobrého supermarketu: pstruh, avokádo, sýry, čerstvá zelenina, lahvička kvalitního ryzlinku.
Tomáš se postavil do dveří kuchyně, opřený o futro jako znavený voják. To si žiješ! Kvůli tomu jsme nikdy nenaspořili. Plýtváš, Alžběto.
Ne my, Tomáši, ale já, opravila jsem ho a krájela citron. Ty přece spoříš na prestiž. Už sis vzal poličku v lednici? Tvoje je ta úplně dole, zeleninový šuplík. Tam je správná teplota pro tvůj… majetek.
Ošklivě se zasmál, vytáhl knedlíky a začal je vařit v mém hrnci. Plyn, oznámila jsem klidně.
Cože?
Plyn. Voda, opotřebení hrnce a mycího prostředku. Dělíme všechno, ne?
Alžběto, to je hnidopišství!
Hnidopišství, Tomáši, jsou tržní vztahy ve své ryzí podobě.
Pokusil se usmát, ale horký knedlík se mu přilepil k patru a jeho grimasa byla trapná jako mops, co schlamstne citron. Jenom tě štve, že jsi přišla o přístup k mé kartě, shrnul, vydloubávaje těsto zubem. Ženy vždycky zuří, když ztratí kontrolu.
V sobotu přišla na návštěvu paní Marie, moje tchyně. Svérázná žena. Milovala mě přesně stejně silně, jako ji rozčilovala hloupost vlastního syna. Kdysi vedla účetní oddělení ve Škodovce a čísla jí byla milejší než lidé.
Dávaly jsme si s Marií čaj a větrník. Tomáš před námi seděl, chroupal suchar (svůj, ze slevy) a vypadal, jako by trpěl pod újmou nového režimu.
Mami, věříš, že Alžběta už dokonce schovává svůj toaletní papír? V záchodě je šmirgl, a ona má ve skříňce třívrstvý s broskvovou vůní! To je přímo segre… no, segregace!
Marie opatrně položila šálek. A když jsi, Tomášku, zaváděl segregaci, tak jsi přemýšlel čím? Tím, kam papír patří?
Mami! Optimalizuju rozpočet! Chci si koupit auto!
Auto? zvedla obočí tak vysoko, až zmizelo pod ofinou. Za pár stovek, co šetříš na ženě? Synku, šetříš na papíře, abys měl ojetou plečku a připadal si král silnice?
Je to investice! zajíkl se Tomáš.
Investice je Alžběta, která tě, troubo, strpí v jejím bytě, uťala to Marie. A mimochodem, ten větrník je vynikající, Alžběto.
Tomáš se po větrníku natáhl. Moje ruka s nožem na máslo jemně, ale rozhodně mu zatarasila cestu. Dvě stě korun, Tomáši. Nebo si dej suchar.
Nevěřícně zíral. Vážně? Od vlastního manžela? A před mámou?
Trh je tvrdý, drahý. A vidlička padesát.
Cukl sebou, zrudnul, popadl svůj suchar a vyběhl z kuchyně.
Tchyně jen utrousila: Hysterik. Celý jeho táta. Taky pořád spořil kapitál, dokud jsem ho neposlala s kufrem trenýrek zpátky k mamince. Vydrž, děvče, teď přijde fáze urazil jsem se a na protest zamrznu až na kost.
Za dva týdny už byl experiment v kritickém bodě. Tomáš hubne a vypadá unaveně, ale jeho pýcha mu nedovolí vzdát se. Nosí zmačkané košile (prášek a aviváž jsou moje a své tuhé mýdlo nesnáší), voní laciným deodorantem a dívá se na mě, jakoby byl bitý pes, co si myslí, že je vlk.
Zlom přišel v pátek večer. Vrátím se z práce, unavená, ale spokojená dostala jsem odměnu. Na stole mě čeká překvapení: povadlý pugét karafiátů a láhev Bohemia Sektu. Tomáš sedí u stolu a září jak nová dvacetikoruna.
Alžběto, pojď si sednout. Musíme si promluvit. Rozhodl jsem se trochu polevit. Jsem ochotný přispět do společného rozpočtu… dramatická pauza, pět tisíc korun. Na jídlo.
Podívám se na něj. Na ty karafiáty, co pamatují doby reálného socialismu. Na šampus, při pohledu na který mě chytá žáha.
Pět tisíc? zopakuji. To je nevídaná štědrost, Tomáši. Ale jeden háček tu je. Sáhnu do kabelky pro složku. V ní je pečlivě vytištěný excelový soubor.
Co to je? zeptá se nejistě.
Účet, drahý. Za ubytování: nájem jednoho pokoje v centru Prahy (plus užívání obýváku a kuchyně) 15 tisíc. Služby (rád se sprchuješ čtyřicet minut) 3 tisíce. Úklid (já uklízím, ty ne) 1 500. Celkem: 19 500 Kč měsíčně. Za poslední dva týdny tedy 9 750. Plus podíl na amortizaci domácích spotřebičů.
Tomáš zbledne. Ty po mně chceš peníze za to, že bydlím ve vlastním bytě svojí ženy?!
V bytě ženy, se kterou máš oddělený rozpočet, opravím tiše. Sám jsi řekl: Co je moje, je moje. Byt je můj. Ty jsi nájemník. A protože smlouvu nemáme, můžu tě vystěhovat za 24 hodin.
To je vypočítavost! To je nízké! Já jsem chlap!
Vyskočí, až převrhne židli.
Jsi muž, co šetří na ženě, ale zapomněl, že žije její zásluhou, mluvím klidně, ale každé slovo je jak těžítko. Chtěl jsi být partner? Buď jím. Plať. Nebo si najdi, kde je postavení levnější.
Dusí se vzteky. Otvírá pusu, mizí na chodbě, občas vrazí rukou do zdi.
Toho budeš litovat! Odejdu! Najdu si ženu, která si mě bude vážit, ne počítat čtvereční metry!
Hodně štěstí, Tomáši. A nezapomeň si vzít sáček knedlíků z mrazáku. To je tvůj majetek, na cizí věci si nenárokuji.
Lítá po bytě, hází věci do tašky. Řve, že jsem vypočítavá mrcha, že jsem zabila lásku, že odchází do noci, do zimy…
Zavolej mamince, ať ti připraví postel, poradím a nalévám si sklenku toho krásného ryzlinku. A jeď Uberemekonom, chraň si svou prestiž.
Práská dveřmi tak divoce, že se snad pokouší probudit ve mně svědomí ale vzbudila se jen sousedka pod námi.
V bytě je najednou ticho, sladké jako med. Sedím v křesle, sleduji noční Prahu a cítím neuvěřitelnou lehkost. Telefon zapípá. SMSka od Marie: Přijel. Naštvaný, hladový, žádá spravedlnost. Řekla jsem mu, že spravedlnost něco stojí a on na ni nemá. Vypsala jsem mu účet za večeři a nocleh. Ať si zvyká na trh. Jak jsi na tom ty?
Usměji se a píšu: Jsem v pohodě, mami. Plánuju za ušetřené koupit nové závěsy.
Nikdy se nevyplatí někomu vysvětlovat, proč je hlupák. Mnohem účinnější a poučnější je nechat ho jeho vlastní hloupost zaplatit pěkně podle ceníku. Pokud vám muž nabízí nezávislost, ujistěte se, že ji přežije, když mu ji skutečně poskytnete.
