Adame, nechci ti ublížit, miláčku.
Adam seděl na okenním parapetu a zamyšleně hleděl ven do ulice. Čekal na svého otce a vzpomínal. Už uběhly dva roky, co je jeho maminka opustila. Založila si nový život, novou rodinu, řekl kdysi tatínek smutně. Proč opustila svého syna? Kdo to ví. Adamovi to jasné nebylo. Postupem času na ni začal pomalu zapomínat.
Tatínek se snažil synovi dopřát vše, co potřeboval. Chlapec měl už deset let. Chápal toho mnoho a nebylo třeba mu nic tajit. Jenže mnoho věcí pro něj nedávalo smysl. Naučil se umývat talíře, dávat věci na své místo. Už si ani nehrál s hračkami.
Teď už byl skoro chlap. Ale navzdory tomu se cítil Adam hodně osaměle. Velmi toužil po psovi. Tatínek však jeho žádost zamítl.
A kdo by se o něj staral? Já jsem pořád v práci, ty jsi žák a ještě příliš mladý.
A tak místo psa přivedl domů tatínek ženu. Jmenovala se Iveta. Nastěhovala se k nim do bytu. Adam se jí snažil co nejvíce vyhýbat. Považoval ji za někoho zbytečného. Avšak tatínek ji nazýval ženou a přál si, aby měl Adam znovu maminku.
Já ji nepotřebuju! odpověděl Adam rozhodně. Tak takto spolu žili dál. Adam sledoval, jak je tatínek s Ivetou spokojený. Byli k sobě laskaví, smáli se, objímali jeden druhého. Ale Adam se stále zlobil, cítil v srdci zvláštní bolest.
Tati, chci, aby odešla.
Adame, ale já chci, aby s námi zůstala. Je pro nás těžké žít bez ženy bez manželky, bez matky.
Přišly teplé letní dny. Adam běhal po dvoře s ostatními kluky. Noví kamarádi mu pošeptali, že ho tatínek s novou maminkou určitě dají do dětského domova.
Zděsil se. Proč by ho tam jinak neodložili? Možná chtějí nové dítě a on jim bude překážet. A tak se rozhodl být připravený na tuto eventualitu.
Jednou k němu dolehl útržek rozhovoru: Bude mu tam dobře, měli bychom ho tam poslat.
To byl konec. Tu noc oka nezamhouřil, a ráno se rozhodl, že se Ivetě musí zbavit. Jen jemu všechno kazila. Zpočátku jí tropil menší naschvály přesolil čaj, nechal sporák puštěný pod prázdnou pánví. Byl na ni hrubý. Iveta pochopila, kdo za tím stojí. A tak si chlapce zavolala.
Pojď, musíme si promluvit. Jsi smutný.
Ničím nejsem smutný pokoušel se vše zamluvit.
Adame, nechci ti ublížit, miláčku
Na léto jsme pronajali chalupu. Chtěli jsme tě překvapit, ale myslím, že teď nastal čas být upřímní. Tatínek našel pejska a dnes si pro něj zajedeme. Můžeš jet s námi.
Nelžeš? Adam byl překvapený a skoro tomu chtěl věřit. Pak Ivetu objal, jak jen dovedl nejpevněji.
Ivetě se málem zamžily oči slzami: No tak, musíš být šťastný, všechno bude v pořádku, nemusíš už plakat. Pohladila ho po vlasech.
Když se tatínek vrátil z práce, vydali se pro štěně. Adam už všechen svůj vzdor přetavil v přátelství a v Ivetě už neviděl nepřítele. Usmířili se. Štěňátko usnulo chlapci v náručí. Všichni byli šťastní.
