Víš, musím ti převyprávět jeden příběh, na který si vždycky vzpomenu, když mám pocit, že v tomhle světě už není žádná dobrota. Odehrál se kdysi dávno v jedné pražské tržnici, konkrétně na Jiřáku.
Byla tam taková stará paní, říkalo se jí paní Božena Mašková. Prodávala vařené brambory posypané solí a kmínem, někdy i troškou másla, a vždycky k tomu přihodila kyselou okurku. Moc nevydělala, ale na svůj skromný byt v Žižkově to stačilo.
Jedno ráno, když si paní Božena rozkládala svůj košíček, upadla jí brambora na zem.
Spadla vám brambora, paní,” ozvalo se tiše.
Když se otočila, stáli před ní dva kluci jako vejce vejci. Hubení, s očima jako studánky a v kabátech, ve kterých se téměř ztráceli. Jeden z nich bramboru zvedl, opatrně ošoupal o nohavici a podal jí zpátky. Druhý kluk ani nezvedl oči od hrnce s horkými bramborami.
Děkuju… A co tu vlastně děláte? Už jsem si vás dneska všimla potřetí,” zeptala se mile.
Ten starší jen pokrčil rameny. Nic… jen chodíme kolem.”
Paní Božena ten pohled dobře znala hlad i stud se poznají. Nic neříkala, jen jim zabalila dvě ještě teplé brambory do novinového papíru, přihodila okurku a nenápadně je podala přes pult.
Zítra přijďte zas, potřebuju pomoct s nošením beden, budete moji pomocníci, co vy na to? řekla s úsměvem.
Kluci popadli balíček, kývli a rychle zmizeli.
Ani ne za hodinu byli zase zpět. Paní Božena se právě snažila přenést těžký demižon s vodou, než stihla něco říct, kluci už to nesli za ni. Pak ten starší, trochu nesměle, vytáhl z kapsy dvě bakelitové padesátníky.
To byly od táty… byl pekař, než… než odešel, hlesl a natáhl drobáky.
Nech si je, každý pekař potřebuje štěstí, usmála se paní Božena a bylo vidět, že si toho velmi váží.
Od té doby chodili kluci, kteří se představili jako Tomáš a Rastislav Dvořákovi, každý den. Dostávali oběd, někdy chleba s tvarohem, nebo zbytek guláše z domova. Oni jí na oplátku pomáhali tahali pytle s bramborami, skládali bedýnky a každý večer vyčistili stánek.
Jasně, jedli v tichosti a strašně rychle, jako kdyby jim to někdo mohl sebrat.
Jednou se zeptala: Kde vůbec spíte?
Ve sklepě nedaleko Husitské… Je tam sucho, nebojte,” odpověděl Rastislav.
Ale já mám starosti, proto se ptám, odvětila upřímně Božena.
Tomáš zvedl hlavu a s hrdostí prohlásil: Nejsme žádní žebráci. Jednou otevřeme vlastní pekárnu, jako náš táta.
Paní Božena jen kývla a dál už to nerozebírala. Bylo v nich něco, co by člověk u dětí téhle věkové nečekal tichá důstojnost, pracovitost a úctivost.
Jenže pak přišel problém jménem pan Strnad, tržní dozorce. Jeho manželka prodávala sušené ryby, které nikdo nekupoval, kdežto u Boženy se tvořily fronty. Pokaždé, když kolem šel, procedil mezi zuby: Copak z vás je teď světice, krmíte tu žebrotu…”
Božena si ho nevšímala, ale bylo jí jasné, že jakmile vznikne malér, odnesou to hlavně Tomáš a Rastislav. Proto od té chvíle dávala klukům jídlo nenápadně, v sáčku, někdy je zvala na pomoc dozadu za stánek. Kluci to rychle pochopili, ale nic neříkali.
Jedno chladné odpoledne, když byla tržnice skoro prázdná, promluvil Tomáš poprvé o něčem vážnějším.
To je kvůli tomu dozorcovi, že jo?
Božena přikývla. Nechci, aby vás někdo vyhodil nebo udělal trable. Některým lidem nejde do hlavy, proč by měl člověk pomáhat druhému.
Rastislav si přehodil pytel s bramborami přes rameno a v klidu řekl: Když to bude nebezpečné, přestaneme chodit. Boženu to zabolelo víc, než když jí kdokoliv vynadal.
My se postaráme sami.
To znamenalo jediné zimu, hlad, noci na ulici.
Zima přišla dřív toho roku. Tržnice byla čím dál prázdnější, peněz ubývalo, kluci chodili méně často. Někdy se objevil jen jeden, úplně promrzlý, jindy nepřišel nikdo. Božena je pořád automaticky vyhlížela na konci ulice, ale jednoho dne se už neukázali. Ani nazítří, ani za týden.
Božena je hledala i ve sklepě, kde přespávali. Sousedi jí řekli, že sklep někdo nahlásil a zavřeli ho. Kluci se sbalili a v noci zmizeli. Nikdo nevěděl kam.
Sedla si venku na lavičku a dlouho se dívala do prázdna. Cítila hroznou tíhu na hrudi. Potom se vrátila domů. Život šel dál.
Roky plynuly. Tržnice na Jiřáku zanikla. Božena si odpočinula v důchodu, chorobně škrábala brambory pro jednoho, a někdy si vzpomněla na ty dva kluky. Přemýšlela, jestli přežili, jestli se mají navzájem, jestli se jejich sen o pekárně neztratil v bídy a zimě. Nikdy o nich s nikým nemluvila, ale v srdci na ně nikdy nezapomněla.
Až jednoho podzimního rána, když loupala brambory u okna, uslyšela z ulice nezvyklý hluk. Dole před domem stálo zaparkované černé supernovotou zářící Škody Superb. Božena to považovala za omyl. Za chvíli se ozval zvonek.
Otevřela dveře opatrně a proti ní stáli dva vysocí, seriózně oblečení muži, nápadně si podobní. Jste paní Božena Mašková? zeptal se jeden.
Ano, to jsem já, přisvědčila.
Druhý se jemně usmál. Jsme Tomáš a Rastislav.
No, v tu chvíli bys ji nepoznala nemohla skoro promluvit, neschopna uvěřit tomu, co slyší. Nepoznala je podle tváří, ale podle pohledu byl to ten stejný pohled, jako když stáli před dvaceti lety u jejího stánku, hladoví a stydliví.
Hledali jsme vás roky, ozval se Rastislav, nebyli jsme si jistí, jestli tu ještě žijete.
Božena se musela opřít o dveřní rám. Tomáš pokračoval: Otevřeli jsme pekárnu. Pak ještě jednu a nakonec třetí.
Vešli dovnitř, Rastislav položil na stůl čerstvě upečený chléb, provoněný, ještě teplý a Božena měla najednou pocit, že se vrací v čase.
Já jsem vám tenkrát dala jen pár brambor zašeptala.
Tomáš potřásl hlavou: Ne, paní Boženo, dala jste nám lidskost.”
Rastislav přikývl: Chovala jste se k nám jako k lidem, když to nikdo jiný nedělal. Bez vás bychom to nikdy daleko nedotáhli.
Povídali si celé hodiny vzpomínali na těžké chvíle, zlé práce, noci ve skladištích, jak jim jeden starý pekař dal šanci, jak nikdy nezapomněli na slib, který si dali jako děti když to zvládnou, najdou paní Boženu a odvděčí se jí za všechno.
Když odešli a Božena zůstala stát ve dveřích s ještě teplým chlebem přitisknutým k hrudi, napadlo ji, že někdy opravdu i obyčejná brambora z vypuštěného trhu dokáže změnit život. Dva. A možná celý svět.
