V dávných časech, kdy jsem byl ještě mladý, žil stařec jménem Jaroslav Dvořák samotářským životem na okraji beskydského lesa u poklidného jezera nedaleko Frýdlantu. Dříve tam bývalo rušno jezdili přátelé, čas od času zavítali příbuzní, před stavením byla řada škodovek a uvnitř domu voněla káva a nesly smích i hovor. Jenže léta plynula, všechno se postupně vytratilo. Jeho milovaná žena Libuše zemřela, syn Petr odešel do Prahy a téměř se ozýval pouze pohlednicemi na Vánoce. Dům, kde kdysi proudil život, nyní obklopovalo ticho a samota.
Stařec si na to zvykal. Každé ráno vyšel na zápraží, zadíval se do rozlehlého lesa, naslouchal šumění borovic a přikládal do kachlových kamen. Tu a tam zahlédl v dálce stádo srnců nebo míhající se lišku, ale k jeho stavení se nikdy žádné lesní zvíře nepřiblížilo.
Jednoho zimního rána bylo ještě šero, sotva napadl nový sníh. Jaroslav se probudil s představou, že vítr zlomil větévku přímo na dveře potom ale zaslechl zvláštní zvuk, jako by na prkna verandy něco těžkého zatlačilo.
Oblekl si flanelovou košili, přes ramena hodil vlněný svetr a pomalu otevřel dveře. A v tu chvíli mu ztuhla krev v žilách.
Přímo na prahu stála statná medvědice vysoká a mohutná, ze tlamy jí stoupal obláček páry, na husté hnědé srsti se třpytil čerstvý sníh. To nejpodivnější však nespočívalo v jejím vzhledu.
Držela v zubech malé medvídě.
Zvíře nevydávalo žádné zvuky, necenilo zuby, neprojevovalo agresi jen stálo a tiše hledělo na Jaroslava s pohledem prostoupeným starostí, nikoliv zlobou.
Srdce mu tlouklo jako zvon, zdravý rozum velel ihned zabouchnout dveře a schovat se uvnitř domu. Něco v pohledu medvědice ho však donutilo setrvat na místě. Opatrně popošel blíž. Medvědice šikovně položila medvídě na sníh před práh.
A právě v ten okamžik udělala medvědice něco, co Jaroslavovi objasnilo, proč přišla právě k jeho dřevěnému domu.
Medvíděti se stěží dýchalo; tlapka visela v nepřirozeném úhlu a na ní byla pevně utažena tenká železná smyčka dlouhá léta zakázaná pytlácká past. Jaroslav klekl do sněhu, opatrně uvolnil sevření pasti a vyprostil bolavou nožku. Medvídě téměř nejevilo známky života, pouze těžce supělo a ani se nepokusilo utéct.
Jemně jej zvedl, proložil mezi dveřmi a pecí, kde sálalo teplo, položil ho na vlněnou deku, přikryl starou armádní přikrývkou a opatrně jej začal třít, aby mu vrátil život.
Celou tu dobu seděla medvědice v závětří na zápraží, pozorně sledovala každý jeho pohyb. Ani na okamžik se nevzdálila.
Po čase se medvídě slabě pohnulo a pomalu otevřelo oči. Jaroslav ho zvedl do náručí a vynesl ven do ranního chladu.
Medvědice se přiblížila, jemně sevřela mládě do tlamy a v tom se něžně čenichem dotkla jeho ruky jako by mu děkovala. Poté se obě ztratily v houštinách beskydského lesa.
Druhý den zašel Jaroslav do křovin, kde objevil několik dalších pytláckých pastí a všechny je odstranil.
Od té chvíle, jako by mu setkání s medvědicí vrátilo jiskru, denně vyrážel mezi stromy na dlouhé procházky znovu jako kdysi, v dobách, kdy život v domě byl plný smíchu i lidského tepla.
