Tato životní pravda zní banálně, ale když vám osud po desítkách let připraví překvapení, může se ukázat, že první láska se stává i tou poslední. Mně se to stalo a do té doby jsem patřila k výjimkám, protože jsem si myslela, že jsem starou lásku “přikryla rzí”…
Seznámili jsme se na střední škole a stali se nejoblíbenějším párem maturitního ročníku – Ema a Robert . Všem holkám se líbil – vysoký, blonďatý, modrooký, vypadal jako Robert Redford. Byl to sportovně založený kluk, hrál volejbal v kapitánském týmu a na rozdíl od většiny z nás byl už jako teenager na Západě.
Kluci mu záviděli jeho popularitu a “kočky”, které po něm jely, stejně jako jeho oficiální přítel (aspoň si to myslím dnes, když se dívám na fotky, jaká jsem byla hezká holka). Učitelé mu dávali vyšší známky, protože byl okouzlující, zábavný a dost chytrý na to, aby jim namluvil, že jen hodně cvičí, a proto nemá čas na vážné učení.
Po maturitním plese jsme zůstali nerozluční, protože Robert neodešel na vojnu – výsada kluků sportovců, kteří se svými týmy dál soutěžili za svou zemi, a tak si plnili vojenskou povinnost.
Já jsem studoval klasickou filologii, on hrál volejbal. Po dvou letech se Robert stal také studentem a všichni očekávali, že se vezmeme. Tak jsme to také udělali. Byla jsem velmi šťastná a hrdá, protože z kamarádek se školními kluky jsme jako pár vydrželi jen my dva, a dokonce jsme se stali rodinou.
O tři roky později jsme už byli rozvedení.
Opět banální zvrat událostí. Dokázala jsem si dvě životní pravdy – že není dobré vzít si prvního člověka, kterého potkáte, a že třetí rok manželství je kritický.
V té době jsem už zapomněla, jak jsem byla na svatbě šťastná – Robert mi teď připadal jako jiný člověk. Jistě mě měl v manželských poutech, neobtěžoval se skrývat své zálety s jinými ženami. Dvakrát jsem potratila (podle lékařů z nervů), stala se ze mě zoufalá žárlivá manželka.
Vyhrožovala jsem mu, že ho opustím, ale byl to on, kdo mě požádal o rozvod. Seznámil se s jinou ženou (jednou z mnoha, ale jedinou, která ho dokázala přesvědčit, aby mi dal kopačky).
Probrečela jsem celé moře slz, zažila hromadu urážek, ale nejvíc mě štvalo, že jsem v novém bytě, do kterého jsme se měli nastěhovat, uklidila a umyla dokonce i okna, a Robert vzal tu druhou do čistírny, jako bych byla jen uklízečka.
S ním jako by mi osud chtěl dát druhou šanci. Mark byl můj starší kolega, klasická filologie byla jeho druhý titul. Seriózní, sečtělý, vyrovnaný, starostlivý muž, který mě měl rád už dlouho, ale trpělivě čekal, až přijde jeho čas.
Přišel do mého světa jako přítel v nesnázích, dlouho jsem mu plakala na rameni, než mě políbil a já se na něj podívala jinýma očima (třetí banalita v mém příběhu). Milovali jsme se, aniž bychom si museli dokazovat své city, vysvětlovat se nebo dělat “čísla”, která by prověřila naši věrnost.
Naučil mě užívat si lásku, nestarat se jen o to, jestli mu působím potěšení. Neměli jsme děti, ale zdálo se, že jsme soběstační, dokonce jsem ani nezkoumala, jestli je nějaký důvod, proč nejsem těhotná.
Po více než deseti letech jsme se na jeho naléhání vzali. Robert mi zmizel nejen z očí, ale i z myšlenek. Až do chvíle, kdy mě potkalo velké neštěstí.
Mark náhle zemřel. Ve třiačtyřiceti jsem zůstala vdovou a ocitla se v pozici bohaté dědičky. Do té chvíle jsem o tom nic nevěděla. Od právníka jsem se dozvěděla, že Mark trpěl vrozenou chorobou, která mohla jeho život náhle zkrátit, a proto udělal vše potřebné, aby mi zajistil restituovaný majetek, který získal po otcově linii.
Proto jsme se vzali a proto netrval na tom, abychom měli děti – abych se po jeho smrti cítila svobodná a nezávislá. Snažila jsem se řídit jeho příkazem, ale jiného muže jsem si nehledala.
Když jsme se znovu rozvedli, Robert chtěl, abychom vyřešili některé finanční záležitosti. Tolik jsem přemýšlela, proč bych s ním měla jít k notáři, že mě skoro napadlo, jestli se nedozvěděl o mém dědictví a neobtěžuje mě, abych mu dala peníze.
Ukázalo se, že důvod byl úplně jiný – ten byt, který jsem sice leskl, ale ani den v něm nebydlel, patřil nám oběma, protože jsme ho získali ještě za manželství, dva měsíce před tím, než jsme dostali rozsudek o rozvodu.
I když jsem na něj nikdy neměla nárok, musela jsem teď podepsat notářsky ověřený dokument, že se vzdávám svého podílu ve prospěch jeho. Robert byl ve finanční tísni a prodával, ale beze mě to nešlo.
Bože, děkuji ti, teď se ti pomstím za všechno, co mi ten člověk udělal! Nedám mu ani centimetr čtvereční toho bytu! Až na to, že když jsem ho po tolika letech uviděla, hádejte, co jsem udělala… Znovu jsem se setkala se svou první láskou, která se zároveň stala mou poslední! Prozatím.
