Odpusť mi, ale nemohu toto jíst, – prohlásila tchyně, když se podívala na talíř s polévkou.
– Co je to? – zamračila se Jana Novotná, jako by na stole viděla kbelík s nečistotami.
– Boršč, – usmála se její snacha Lenka a začala nalévat sytý, červený vývar ze zdobné mísy. – Je to radost vařit ze zeleniny z vlastní zahrady.
– Nerozumím, co je na tom tak skvělého, – odfrkla tchyně. – Ale jaký to ztráta času být pořád na zahradě!
– Ano, není to lehké, – zasmála se Lenka dobrosrdečně. – Ale když je to koníček, tak si to užívám.
– Taky jde o to, že to je tvůj koníček, a ne něco vnutitelného, – řekla Jana Novotná s pevně stisknutými rty. – Proč je toho tady tolik?
– Pro nás na pár dní, – odpověděla Lenka s klidem.
– Nehodlám jíst takové bláto, – prohlásila tchyně, mávla rukama a couvla od stolu. – Kdo ví, co v tom vůbec je! – zakryla si rukou ústa a otočila se pryč.
Lenka protočila oči a povzdechla si.
Ona a Libor, syn Jany Novotné, se potkali před půldruhým rokem. Zamilovali se na první pohled a vzali se po měsíci, bez okázalých obřadů.
Ušetřené peníze investovali do společného snu – venkovského domu, který s láskou zařizovali.
Janě Novotné se Lenka od té doby objevila čtyřikrát. Stejně jako Libor, a to díky tomu, že ho Lenka přemlouvala, aby se za matkou o svátcích stavil.
Jana Novotná od začátku považovala svatbu svého syna za nerozumnost. Neměla ale páky na dospělého a nezávislého Libora, takže musela trpělivě čekat, až jejich manželství logicky skončí.
Ale to se stále nestávalo, což ji znervózňovalo.
Jana skutečně nechápala, co Libor na “té dívce” vidí a čím si ho Lenka získala.
Libor byl atraktivní mladík a vždy kolem něj byly lepší a hezčí dívky.
Jana byla městská žena ve všech směrech a tak také vychovala svého syna. Byla přesvědčena, že život na venkově už musí Libora nudit, a že jen stačí ho popostrčit a vše se vrátí do starých kolejí.
Po takovém ponaučení by si určitě našel vhodnější partnerku, se kterou by měla Jana přátelské vztahy.
Musela však jednat rychle, než Lenka zkusí upevnit vztah dítětem!
Plán jí rychle došel: zavolala Lence a pozvala se k nim, protože na kolaudaci ji prý nepozvali.
Lenka jí připomněla, že to udělala po telefonu dvakrát, ale tchyně vždy odmítla s výmluvou, že je moc zaneprázdněná. Jana jen mávla rukou a prohlásila, že nyní je připravená syna navštívit.
Dvě dny poté stála ve světlém obývacím pokoji a nemohla se ubránit rozhořčení.
Její syn byl jako ona a její zesnulý muž: neměl rád polévky!
U nich doma na stole bylo pouze to, co bylo možné na první pohled rozpoznat.
Jak si Libor mohl dovolit, aby mu žena tak rychle začala poroučet?
Byl v tom snad nějaký trik?
Janu sevřel neklid. Představa, že Lenka udrží Libora nějakými intimními triky, byla hned zamítnuta.
Triky a Lenka?
To nejde dohromady!
Jednoznačně nějaký kouzelný lektvar!
Jak jinak vysvětlit, že syn to boršč vůbec sní?
Jana pohlédla na snachu nevraživě.
Tváří se nevinně, zatímco potají manipuluje s mužem.
– Co je na tom k nepochopení? – Lenka, neocenila herecký talent tchyně, vzala druhý talíř, nabrala polévku a otočila se přímo k Janě. – Je to vidět. Tady je zelí. Tady cibule. Tady mrkev. A tady řepa. Tu strouhám podle receptu mé babičky. A ještě kapánek brambor. A nakonec trochu mého zeleného výpěstku s kysanou smetanou!
– Možná by ti prospěla omáčka z otrub! – rozhořčila se tchyně.
– V tvém věku by ti také neublížila! Otruby pomáhají regulovat střeva a zlepšují mikroflóru. A spokojená mikroflóra znamená spokojený majitel!
Jana zrudla z takové nevychovanosti snachy, ale nechala to být a pokračovala:
– Proč nutíš Libora to jíst?
Lenka byla překvapená jejím dotazem.
– On to jí rád.
– A co jiného může sníst, když doma nic jiného nemá?
– Může si uvařit, co chce, objednat jídlo, zajít k sousedce, navštívit matku? – vyjmenovala Lenka s úsměvem.
Na poslední poznámku Jana ještě zrudla.
– Nežertuj! Mohla bys mít respekt a zjistit ode mě, co Libor rád!
– Jano, já se ho zeptala. Ví už, co má rád. Děkuji, umí říct.
– Lže! Nechtěl tě na začátku zklamat a teď s obtížemi snáší.
– Och! – Lence visela pusa otevřená, povzdychla si a řekla: – Boršč už je uvařený, nemůžu ho vyhodit. Ale musí se přece spolknout. Přece podpoříš syna?
– Co? – vytřeštila Jana oči na Lenku.
– Ne? Škoda. Myslím, že syn by ocenil tvoji solidaritu.
– Ty!
– Lenko! Jsme zpátky! – zahlaholil radostný hlas Libora z chodby.
Do obýváku vběhl bílý huňatý pes a hlasitě vrtěl ocasem.
– Ach ne! – vykřikla Jana a schovala se za Lenkou.
– Nebojte se, to je Lara. Nekouše a je dobře vycvičená. – Lenka zvedla ruku, pes se zastavil, vzhlédl k ní a okamžitě si sedl jako odpověď na povel. – Hodná holčičko, jsi šikovná.
– Jak to, že pustíte cizího psa do domu? – vykoktala udiveně Jana.
– Cizího? To je náš. A protože je domácí, žije tu s námi.
– Doma? To je nehygienické! – vydala se dusivě červená tchyně. – A Libor psy nemá rád!
– Ne, mami, ty nemáš ráda psy. Ahoj, – řekl Libor, když vstoupil do obývacího pokoje. – Přijela jsi právě na oběd.
– Ahoj, synu! – Jana se ani nepohnula, čekajíc na jeho polibek na tvář, ale Libor jen zlehka objal matku, a pak dal Lence laskavý polibek na rty.
– Takže, obědváme? – nasál vzduch Libor a usmál se.
– Moc ráda, Libore, ale nemáme co jíst.
– Jak to, že nemáme?
– Máte tam jídlo pro prasátka. A co tu máte za šílený zvířecí zápach? Větší než z auta.
Libor zmateně pohlédl na matku, pak na Lenku a pak na již připravený stůl.
Libor napnul šíjové svaly, vrátil pohled na matku, ale tentokrát s již vážným přístupem.
– Zapomněl jsem na ty drobnosti, – povzdechl si Libor.
– Jaké drobnosti, synu? To jsou naše chutě, zvyky. Nikdy sis nestěžoval!
– Já? Když jsem byl malý, bál jsem se rozhněvat otce. Když jsem vyrostl, nechtěl jsem se s tebou hádat.
– Co říkáš?! – nevěřila svým uším Jana, čímž znovu rozběsnila Laru. – Fů! – dupla si žena, hrozila pěstí na psa, kterého Lenka držela. – Ona samozřejmě má své choutky, – zlostně pohlédla na Lenku, – ale co jsi za slabocha, že dovolíš, aby z tebe dělaly hadr? Ochutnáváš hnůj, dovolila jsi vytvořit zoo z domu. Kdo je tady pán domu?!
– Já, – zamračeně odpověděl Libor.
– Tak se chovej jako pán! – s úlevou si vydechla Jana.
– Kde máš zavazadla? – zeptal se Libor matky.
– Stále v předsíni! – okamžitě si stěžovala ona. – A mám hlad.
– Dobře. Poděkuj Lence za pozvání.
– Co?
– Poděkuj Lence za poslední pokus s tebou navázat vztahy a omluv se.
– Ale ona…
– Mámo!
– Děkuji a omlouvám se, – procedila Jana se zlostí.
Lenka jí zdvořile přikývla.
– Jdeme.
– Kam?
– Tam, kde jsou všechna tvá pravidla a tradice.
– Ale, Libore já… – zkusila matka ospravedlnit syna, ale Libor ji přerušil:
– To vy s otcem nenáviděli polévky, zvířata, venkov. Nikdy jste se mě neptali. Ale otec mi jednou dal dobrou radu: “Nelíbí se ti naše? Vytvoř si vlastní.” Já jsem si vlastní vytvořil, mámo. Tady jsou moje chutě, moje pravidla, moje tradice. A má žena je tady paní domu. Nelíbí se ti? Stále máš svoje.
– Synku! Lenka tě proti mně poštvala! Kouzelník! – dodala šeptem, jako by to bylo strašlivé tajemství.
Libor nevydržel, vzal svou matku loktem a vyvedl ji na chodbu. Hned vyzvedl její cestovní tašku, otevřel dveře a mlčky ji doprovodil ke bráně, kde řekl:
– Lenka byla na tvé straně. Má dobré vztahy se svojí rodinou. Nevěřila mi, že to může být takové, jako u nás. Na kuchyni jsi měla připravené jiné jídlo. Ale boršč, mámo, byl zkouškou. Ukázalas nám vše. – Libor otevřel dveře: – Čeká na tebe taxi.
– Ty… ale kdy jsi to taxi zavolal?!
– Požádal jsem Lenku, aby ho zarezervovala a nepouštěla hned. Měl jsem pravdu.
– Ty! Ale ty! – rozhorleně zavřeštěla Jana.
– Já, mámo, jsem tady pánem. Jak jsi si přála, – Libor dal znamení taxikáři, položil matčinu tašku na zem a bez pozvání si jí do auta nechal nastoupit. Vstoupil zpět přes bránu a zavřel dveře.
– Kouzelnický lektvar, – byla si stále více jistá Jana a už v taxíku hledala na telefonu způsoby, jak se tohoto dosáhnout. Musí existovat něco, co jí syna vrátí!
