O ničem tady nejde
– Nechci se hádat s mámou, chápeš mě správně – blekotal Igor.
– Tak to jí povím sama. Je mi jedno, co bude dál – odpověděla Lída.
Už ji unavovala situace a nehodlala stále trpět to, co se dělo.
Celý problém byl v tom, že Igor byl velmi klidný člověk a jeho matka toho otevřeně využívala. Na rozdíl od něj byla Anežka Jurajová velmi průbojnou osobou.
Říkalo se o ní, že když jí dáš příležitost, ukousne ti celou ruku.
Kdyby Lída tohle věděla už dříve, všechno by bylo mnohem jednodušší.
Před nějakým časem
– Kolik platíte za pronájem bytu?
– 12 tisíc korun – řekl Igor.
– To jste se snad zbláznili! To jsou velké peníze! Takto si nikdy na vlastní našetříte – řekla Anežka Jurajová.
– A co máme dělat? Nemůžeme přece žít v nějaké plesnivé ubytovně s opilci – odfrkla Lída.
– Samozřejmě že ne. Mám pro vás lepší nápad.
A tak zlákat je ke společnému bydlení ve svém rodinném domě. Bylo tam místa dost, celé čtyři pokoje k výběru.
– To nezní špatně, to je dobrý nápad – radostně řekla Lída.
Ale Igorovo nadšení z toho vidět nebylo, pouze zdvořile podotkl, že si to rozmyslí.
Jakmile se mladý pár vrátil do svého pronajatého bytu, Lída začala diskusi.
– Jak to myslíš “rozmyslíme si to”? Nad čím tu ještě potřeba přemýšlet? Igore, musíš souhlasit. Už mě unavuje platit každý měsíc dvanáct tisíc korun. Takhle si nebudeme moci nikdy našetřit na vlastní.
Igor jen pokýval hlavou.
– Lído, ty neznáš mou matku! Zvenku vypadá jednoduše a laskavě, ale…
– Ale no tak, to jsou jen tvé dětské křivdy. Příliš to dramatizuješ.
V jeho dalekém dětství.
– Mamí, dej mi moje peníze – začal plakat malý Igor, kterému bylo deset let.
– Nic tu není tvoje – stroze řekla Anežka Jurajová zároveň, když si přepočítávala peníze.
– Ale to mi dali k narozeninám.
– Všechno, co je v tomto domě, patří mně. Zapamatuj si to navždy.
Toto Igor dobře pamatuje a nechce žít s matkou, ale Lída se nechtěla vzdát.
Nakonec svého dosáhla přesvědčováním a Igor musel souhlasit.
K jejich překvapení se zpočátku s Anežkou Jurajovou opravdu dobře snášeli. Matka se do jejich života moc nemíchala.
Ale požadavky rostly každým dnem. Zvláště když po měsíci pochopila, že se pár dobře usadil.
Anežka Jurajová vyžadovala, aby platili i za potraviny a část pobytu.
– Omlouvám se, moji milí, ale za elektřinu a vodu se musí platit. A důchod není nafukovací.
– Igore, tvoje máma má pravdu. Plně s ní souhlasím – pokývala Lída hlavou, zatímco pojídala smažené brambory.
I ona se dobře usadila. Moc nechtěla vařit a teď to za ni dělala tchyně. Jenže tenhle „restaurace“ byl čím dál dražší.
Ano, Anežka Jurajová se neostýchala za to brát peníze. A suma každý měsíc rostla.
– Lído, nepřipadá ti, že začínáme utrácet více než za pronájem?
– Proč to říkáš? – s překvapením se na něj podívala manželka.
– Spočítej si sama. Náklady na služby, jídlo, přípravu jídla, další výdaje. To je víc než 12 tisíc.
– Možná…
– Říkám ti to. Ať počítáme, jak chceme, odkládáme teď méně než dřív.
Rozhodli se tedy vrátit do pronajatého bytu. Ale i tady Anežka Jurajová měla co říci.
– Prosím vás, zůstaňte, jak dlouho chcete. Mimochodem, mám tu ještě renovaci. Nevezmu si z důchodu dělníky.
A je to pravda. Mladí se nemohli uspokojit svědomím a odejít ji tu. Už tu bydleli docela dlouho. Pomoc bylo namístě.
Nakonec Anežka Jurajová lehce naznačila, že na renovaci nemá peníze.
– Chtěla jste vidět ceny, že? Za posledního půl roku jen narostly!
– Ano, rozumíme. Určitě pomůžeme, že Igore?
– Ano.
Anežka Jurajová mu viděla do tváře.
– Igorku, ty jsi nespokojený?
– Všechno je v pořádku, mámo.
– Dobře, snažím se pro nás. Aby se nám tu žilo pohodlně.
Nakonec provedli renovaci.
Ale ne v jedné místnosti, ale hned ve čtyřech. Anežka Jurajová trvala na tom, že je lepší udělat to teď, než když ceny dále vzrostou.
Potom přímo řekla, že je potřeba nová pračka a myčka. Ruce nejsou z železa.
Samozřejmě jí to všechno koupili.
Ale byl tu jeden háček. Nákup bytu se stále odkládal na neurčito.
Uplynuly dva roky.
Igor a Lída si uvědomili, že každý rok Anežčiny požadavky stoupají.
Kdyby bydleli odděleně, dávno by měli vlastní bydlení našetřené. V horším případě by si vzali hypotéku, ale všechno nešlo podle plánu.
– Nechci se hádat s mámou, chápeš mě správně – blekotal Igor.
– Tak to jí povím sama. Je mi jedno, co bude dál – odpověděla Lída.
Už ji unavovala situace a nehodlala stále trpět to, co se dělo.
– Dobře, já tě rozumím. Udělám něco.
A pak Igorovi bleskla geniální myšlenka.
– Mami, musíme si promluvit.
– O čem?
– Pamatuješ, jak jsi říkala, že tenhle rodinný dům je moc velký?
– A co?
– Možná bychom ho mohli prodat a koupit nám byt. Samostatný pro tebe a pro nás.
Tu Anežka Jurajová vstala a začala křičet na syna:
– Ty ses zbláznil? Nikdy!
– Ale proč?
– Protože je to můj dům a chci tu bydlet.
– A my?
– A co vy? Vás někdo odtud vyhazuje?
Igor pochopil, že od začátku měla Anežka Jurajová promyšlený celý plán.
– Ne, ale chceme žít odděleně.
– Tak si kupte vlastní byt a žijte odděleně. To, že jste nebyli schopní si odložit, to jsou vaše problémy. Musíš více pracovat, Igorku!
„Jo, abych ti ještě víc dal“ – pomyslel si Igor, ale mlčel.
– Choďte žít a pracujte, jak dlouho chcete. Ale upozorňuji, ceny za pronájmy taky vzrostly.
Lída se rozhodla zasáhnout, protože Igor se s matkou opět nevyrovnal.
– Anežko Jurajová, ale také jsme do toho domu investovali peníze a Igor má pravdu.
– Jdi a dokážeš to právně. Jsem tu vlastníkem a všechno, co je tady, je jen moje. Komu se to nelíbí, může jít.
Igor a Lída pochopili, že žít s Anežkou Jurajovou nebylo nejlepší rozhodnutí. Rozhodli se vrátit do pronajatého bytu a začít šetřit na bydlení.
Mysleli na to, že našetří přinejmenším na první splátku hypotéky.
A Anežka Jurajová si na život nestěžovala. Naopak, zvala na návštěvy rodinu a chlubila se, jak pěkně provedla renovaci. A rukama už není třeba prát ani umývat nádobí.
– Hlavní věcí je učinit včas správné rozhodnutí – říkala svou oblíbenou frázi a pokračovala v popíjení čaje s cukrovinkami.
