Velmi mi chybí
Lidé mi často říkají, že bych měla být šťastná, že je můj syn v Americe se svou rodinou a že si zařídil svůj život.
Jsem samozřejmě šťastná a uklidňuji se – jsou šťastní, co víc si mohu přát.
Jen v noci nemůžu usnout a jsem smutná, že je moje dítě pryč.
Neviděla jsem vnuka přicházet, nemůžu ho obejmout z monitoru, ani si s ním hrát.
Tuhle jsem šla na zahradu a na lavičkách se nás sešlo docela dost žen.
Každá začala vyprávět něco o sobě a já poslouchala a polykala slzy.
Jedna měla dvě dcery – starší žila patnáct let ve Švýcarsku a mladší sedm let ve Španělsku.
Baculatá sousedka odnaproti se chlubila, že její vnučka už chodí do první třídy a mluví perfektně německy. Syn a snacha si koupili dům v Mnichově, měli pěknou práci.
Oba si tam dodělali vysokou školu, a protože byli naprostí premianti, okamžitě je zaměstnaly prestižní firmy.
Brzy je čekalo deset let v Německu.
Ona tam jezdila každou zimu na měsíc a v létě ji navštěvovali.
Třetí babička si povzdechla – vnoučata neviděla už tři roky.
Byli v Kanadě a vraceli se jen zřídka a ona už nemohla cestovat tak daleko. Upletla jim hromadu svetrů, kardiganů a šál, protože pořád říkali, že je jim tam zima a stýská se jim po bulharském slunci.
Ukázala jim je přes Skype a jim se líbily, ale na dálku je nemohla zahřát – oblečení jí leželo ve skříni.
Svěřily se, jak jí děti jedné z nich každý měsíc posílají drahé léky na srdce a syn druhé jí pomáhá 100 eury, jinak by ze svých malých důchodů měsíc nevydržely.
Třetí čekala, až se její snacha a vnučky vrátí ze zahraničí na Vánoce, ale její syn to nestihl, protože by během svátků pracoval.
Byla smutná, že ho neuvidí, ale jeho práce byla taková, že nemohl chybět.
Jen jedna žena ostatním záviděla.
Její děti se nedokázaly „usadit“ a zůstaly na tomto opuštěném místě.
Její syn byl nezaměstnaný a snacha s dcerou vydělávaly mizerné peníze.
Kdyby v létě nejezdila do chalupy a nenavařila pro každou z rodin 300 sklenic zavařenin a kompotů, neměli by v zimě co jíst.
Poslouchala jsem, poslouchala a něco mi stále víc stahovalo hrdlo.
Přemýšlela jsem, jaké prokletí tíží ženy, které jsou matkami na dálku.
A jakkoli jsme rády, že se naše děti mají dobře, trpíme tím, že nejsou s námi.
Je můžeme obejmout za jejich úspěchy, ani ony nás, když nám není dobře.
Sotva se dočkáme, až je uvidíme, než zavřeme oči, a nejspíš to bude trvat několik dní, než přiletí přes oceán, aby se zúčastnily našeho pohřbu…
