Babička Anička seděla na lavičce u starého domku, ve kterém strávila celý svůj život. Teď už patřil cizím lidem a ona s nimi žila jen z jejich dobré vůle. Jak se tohle mohlo stát, Anička nechápala. Přeci žila poctivý život, nikomu neškodila, vychovala jediného syna.
Jenže syn nevyrostl podle jejích představ… Seděla tam a vzpomínala, přemítala svůj život do jednotlivých částí a po tvářích jí stékaly hořké slzy… Vzpomínky začaly od svatby s milovaným Ivanem. Rok na to se jim narodil syn Pavlík. Později přišla dvojčata – chlapec a děvčátko, ale ta byla slabá a nepřežila ani týden. Brzy nato zemřel i Ivan na zánět slepého střeva – lékaři příčinu nepoznali včas, peritonitida nastoupila a už bylo pozdě…
Dlouho truchlila Anička po manželovi, ale slzy nic nenapraví, život šel dál. Znovu se nevdala, ačkoliv nápadníci byli. Bála se Anička, že její Pavlík by se s nevlastním otcem těžko srovnával, a tak se plně věnovala péči a výchově syna.
Syn vyrostl a zvolil si svou cestu – daleko od matky, do města. Tam získal vzdělání, tam se i oženil a pokračoval ve svém životě. A babička Anička zůstala sama v malém domku, který s Ivanem postavili hned po svatbě. Tak v něm dožila do vysokého věku.
Pavel občas navštívil svou starou matku – nasekal dříví, donesl vodu, pomohl s jinými věcmi. Ale s každým rokem bylo Aničce těžší a těžší se o všechno sama starat. Měla jen kozu a slepice, ale i o ně bylo třeba pečovat.
Jednou přijel Pavel s neznámým mužem.
„Dobrý den, mami,“ pozdravil syn.
„Dobrý den, Pavlíku.“
„To je můj kamarád, Evžen, seznamte se,“ pokračoval syn. „Chce se podívat na tvůj domek, možná by si ho koupil. Tobě už je tu samotné těžko, pojedeš se mnou do města.“
Babička Anička si z nenadálého překvapení sedla.
„Neboj se, mami. Moje žena nemá nic proti. Postaráme se o tebe, budeš v pohodlí a pomůžeš nám s vnoučaty. Už se na tebe ptají, kdy babička Anička u nás bude.“
A tak se rozhodlo za Aničku. Co měla dělat, stará žena? Sama už hospodařit nemohla, tak se měla aspoň starat o vnoučata.
***************
Tak prodali Aniččin domek – rychle a bez starostí. Před odjezdem se stará paní dlouze loučila s domem. Prohlédla si každý koutek, vyvolávající vzpomínky na minulost. Když vyšla na zahradu za chlév, setkala se s úplným tichem, které ještě více svíralo její srdce. Nedávno tam bučela kráva, chrochtali prasata, mečela kůzlata a běhaly slepice. Teď tam bylo prázdno.
Cestou zpět vzala hrst země, na které pracovala ve dne v noci. Bylo pro ni těžké se loučit s rodnými místy, vesnicí, kde se narodila a strávila celý život. Sousedé plakali, když se loučili s Aničkou, slibovali, že se budou modlit za její šťastný život na novém místě.
Naposledy se podívala na dům a šla k synovu autu. Co mohla dělat? Taková je hořká stáří…
Zpočátku bylo u syna dobře. Práce žádné nebylo – v bytě nebyla pec, žádný dobytek, všechno bylo automatizované a po ruce. Hrála si babička Anička s vnoučaty, dívala se na televizi. Brzy za peníze z prodeje domu syn koupil auto. Babička Anička se mu snažila namítnout, že není rozumné tak rychle rozhazovat peníze, ale syn ji ihned přerušil a dal najevo, že toto téma pro ni není – nemá počítat peníze, když žije v teple a pohodlí a to by mělo být dost!
Od té doby už babička Anička o tom nemluvila, ale v hloubi duše zůstala ukrytá křivda kvůli ostrým synovým slovům. Ještě si všimla, že s koupí auta se chování syna a jeho manželky k ní změnilo a vnoučata už nebyla tak poslušná a přívětivá.
Přestali si jí všímat. Nezajímalo je, jestli jedla, jestli se vyspala, jestli ji něco bolí, zda něco potřebuje…
A postupně se to zhoršovalo: často ji nepozvali ani k jídlu, přestali s ní mluvit. Mohli ji osočit nebo na ni zakřičet: řekla něco špatně, stoupla si kam neměla…
Bylo to pro Aničku těžké. Kdyby věděla, že brzy nebude nikomu potřebná, nikdy by na prodej domu a odjezd nepřistoupila. Lepší by bylo zemřít zimou a hladem ve vlastním domě, než takto žít vedle vlastního syna v jeho přepychu jako někdo cizí.
Každý den steskla po své chaloupce. Pokud by se mohla vrátit, neváhala by ani chvíli a okamžitě by se vrátila do vesnice. Ale dům byl prodaný, žili tam cizí lidé.
Jednou to nevydržela a synovi řekla:
„Nečekala jsem, Pavlíku, že stáří u tebe bude tak hořké a těžké. Zdá se, že peníze pro tebe byly důležitější než vlastní matka. Odcházím, od vás všech…“
Syn sklopil oči a nic neodpověděl, jen když Anička, sbalená, stála na prahu, mu řekl:
„Jak se potuluješ po světě, můžeš se vrátit.“
Anička potichu zavřela dveře a na schodišti propukla v pláč. Byla strašně zraněná tím, že syn ji ani nezastavil, neobejmul a neuklidnil, a že si pro ni našel jen ostrá slova abych ji rychle vyprovodil.
***************
Více než den se Anička snažila dostat zpátky do své rodné vesnice. Přespala na nádraží, jezdila stopem. Celou dobu měla oči mokré od slz. Uklidnila se, až když spatřila svůj rodný dům. Noví majitelé ho opravili, natřeli a vypadal téměř stejně jako v době, kdy se do něj nastěhovala se svým Ivanem.
Že už to není její domov, si Anička nechtěla připustit. Tiše se proplížila na půdu nad vepřínem a rozhodla se tam zůstat. Hlavní je být ve svých rodných zdech.
Obávala se, že noví majitelé ji objeví a vyženou stejně jako vlastní syn. Pak by neměla kam jít. Snad by se před ní zem otevřela a ona by se do ní propadla.
Ale netrvalo dlouho, než byla objevena. Ráno přišel sám majitel domu, nesl krmení prasatům. Nasypal jim a pak zdvihl hlavu:
„Slezte dolů, babičko Aničko, potřebujeme si promluvit.“
Stará paní neočekávala, že bude tak brzy objevena, ale nevěděla, co dělat. Sebrala odvahu a rozhodla se s majiteli promluvit – co bude, to bude! Na vše je vůle Boží.
Co však uslyšela od nového majitele domu, vůbec nečekala:
„Babi Ančo,“ oslovil ji tichým a laskavým hlasem Evžen, kterého jí jednou představil syn Pavel. „S ženou jsme se dozvěděli o vaší situaci. Váš syn nás upozornil, že můžete přijít. Víme, že jste si u něj nezvykla. Přemýšleli jsme o tom a rádi bychom vám nabídli, abyste zůstala u nás, když jste nenašla místo u svého vlastního syna. A v chlívku se sviněmi žít nemůžete. Navíc, je to vlastně váš dům. Vy jste ho spolu s manželem postavili a starali se o něj po věky. Pro skutečnou paní domu se vždycky místo najde! Nyní se zahřejte, umyjte a potom vás pohostíme. Manželka umí vynikající boršč!“
Babička Anička takovéto řešení vůbec neočekávala. Opět ji zalily slzy, tentokrát slzy vděčnosti k novým obyvatelům domu. Zdálo se, že právě cizí lidé projevili víc soucitu než její vlastní syn.
Vešla do domu sotva na nohách. Všechno tam vonělo její minulostí. Uvědomila si, že kvůli vlastnímu synovi teď v rodném domě, který kdysi postavil její Ivan, je považována za cizí. Srdce staré matky plakalo a její rty se modlily za Pavlova.
