Opravdu jsem se stala sobeckou a poprvé v životě jsem pocítila štěstí!
Život věnovaný rodině
Jmenuji se Natálie, je mi 42 let, jsem vdaná a mám dva dospělé syny.
Můj příběh je o ženě, která vždy žila pro druhé, dokud si jednoho dne neřekla: „Dost!“
Vzala jsem si muže v 19 letech a od té doby patřil můj život rodině.
Zatímco moje kamarádky se bavily, chodily na večírky a užívaly si studentský život, já strávila čas tlačením kočárku, praním, úklidem a nočním učením na zkoušky, protože jsem studovala dálkově.
Babička mě varovala:
– Neuneseš to všechno, zlomíš se.
Ale byla jsem tvrdohlavá a dokazovala opak.
A zvládla jsem to.
Porodila druhého syna, stihla získat diplom, naučila se, pracovala, starala se o muže a děti, zapomínala na sebe.
Nikdy jsem si ale nestěžovala.
Tři muži v domě – a všechno na mně
Milovala jsem své muže, a proto jsem všechno snášela.
Muži rozházeli věci po celém bytě, nechávali špinavé nádobí na stole, zapomínali vypnout plyn a nezajímali se, kdo uklízí, kdo pere, kdo se o ně stará.
Jako by to byla moje povinnost dělat jejich život pohodlným.
Ale milovala jsem je.
Proto jsem mlčela a dál se starala o ně.
Dokud jsem si nevšimla, že si zvykli na mé úsilí.
Nezajímalo je, zda jsem unavená, hlavně že je večeře na stole a čistá košile ve skříni.
Nevnímají mě jako jejich služku, spíš jako ženu, která také chce žít.
A jednoho dne jsem to měla dost.
Utekla jsem do divadla
Byl obyčejný zimní den.
Přišla jsem domů po práci a byt byl zase vzhůru nohama.
– Dost! – řekla jsem si. – Je toho příliš!
Otočila jsem se a odešla z domu.
Nasedla jsem do autobusu, dojela do centra a koupila lístek do divadla.
Poprvé po mnoha letech jsem něco udělala pro sebe.
Na cestě domů jsem viděla desítky zmeškaných hovorů od manžela a synů.
Vypnula jsem telefon a odjížděla domů s úsměvem.
Když jsem se vrátila, vrhli se na mě s otázkami:
– Kde jsi byla? Proč jsi neřekla? Proč jsi nic neuvařila na večeři?
Klidně jsem odpověděla:
– Jste dospělí. Poradíte si. Teď žiji taky pro sebe.
Změnila jsem se – a líbilo se mi to
A já slovo dodržela.
Od toho dne jsem přestala prát jejich věci, vařit, uklízet, žehlit košile.
Ať se to naučí sami.
A já jsem si vzpomněla, co znamená žít pro sebe.
Koupila jsem si hezké oblečení, ne další hrnec nebo utěrku do kuchyně.
Objednala jsem si manikúru, návštěvu kadeřníka, do posilovny.
Začala jsem se setkávat s kamarádkami, chodila po městě, jezdila za město.
A víte co?
Líbilo se mi to!
Nejdřív manžel a synové nemohli uvěřit, že jsem se změnila.
Mysleli si, že jen kaprice a brzy se vrátím ke starým zvyklostem.
Ale když jim došly čisté věci a jídlo v lednici, rychle se naučili ovládat pračku, sporák a žehličku.
A já si najednou uvědomila:
Jak je dobře být sobecká!
Jak je škoda, že mi to došlo tak pozdě.
