Jmenuji se Marie Janečková a nikdy nezapomenu, jaký smutek mě obklopil, když zemřel můj manžel, Tomáš Janeček. Bylo mi třicet let a náš syn, Vašík, měl teprve čtyři roky. Tomáš sloužil u hasičského záchranného sboru a odjel pomáhat s odklízením trosky po zemětřesení do Asie. Bohužel, už se domů nevrátil. Spolu s ním zahynul i jeho věrný pes, německý ovčák, kterého vychoval od štěněte Zor.
Od té doby jsem zůstala vdovou a život se točil hlavně kolem Vašíka. Nikdy jsem už jiného muže nehledala, všechnu lásku a sílu jsem věnovala synovi. Když mu bylo čtrnáct, přihlásil se do dětského kynologického kroužku v Brně. Cítila jsem hrdost, ale i obavy bála jsem se, že bude příliš následovat Kroky svého táty a vydá se na stejně nelehkou a nebezpečnou cestu.
Když mu bylo šestnáct, jednoho dne přinesl domů štěně německého ovčáka, dlouho se rozmýšlel, jak mu dát jméno. Jedno odpoledne jsem ho slyšela, jak doma tiše mluví ke štěněti. Právě jsem povzdechla: Ale ty můj darebáku, zlobíš jako malý čertík. Přesně tuhle větu jsem říkávala Vašíkovi, když se vracel z venku špinavý a plný klukovin. Vašík se tomu zasmál a řekl: Tak se bude jmenovat Čert. A to bylo.
Za dva roky z Čerta vyrostl krásný, silný a skvěle vychovaný služební pes. Vašík byl na něj i sám na sebe opravdu pyšný.
Když přišel čas jít na vojnu, rozhodl se Vašík, že chce odvádět službu společně s Čertem. Tajně, abych nebyla nervózní, svého psa připravoval, co mohl, a doufal, že ve zkouškách obstojí. Brzy byli vysláni na výcvikový tábor, kde společně trávili hodiny a hodiny výcviku. Po třech měsících prošli a dostali umístěnku ke státní hranici na Slovensko.
Na jednotce si na ně rychle zvykli a brzy už jim nikdo neřekl jinak než Čert a Běda, jak jim začali říkat. Když jeli na hlídku, vojáci říkávali: Čert a Běda zas vyráží do terénu!
Běžné hlídky a tréninky šly až do osudné noci, kdy narazili na narušitele. Nastala přestřelka, jeden voják byl zraněn, druhý zabit a Vašík zmizel beze stopy. I Čert byl poraněn. Samozřejmě po nich pátrali, prohledávali lesy u hranic, ale po synovi nebylo ani stopy. Dlouhé týdny mě vyslýchali, chodila jsem po bytě, pohladila Čerta, který se vrátil poraněný nyní kulhal na přední tlapku.
Nepomohlo mi ani, když z armády přišel důstojník s těžkou zprávou a Čertem. Snažil se mne konejšit, něco povídal o naději a o možnosti zázraku já však nevnímala skoro nic. Hladila jsem Čerta po hlavě, a on mi položil hlavu do klína. Pohladila jsem ho a tiše řekla: Tak jsme zbyli sami, čerte můj.
Od té chvíle jsme byli v parku vždy podivná dvojice. Pomalým krokem jsme chodívali po brněnských alejích, já s kulhajícím ovčákem po boku. Lidé na nás často pohlíželi s podivným respektem možná naší vnitřní smířeností, možná aristokratickým klidem.
Často jsem Čertovi něco povídala, šeptala mu plány: Dnes napeču koláče s tvarohem a povidly, dostaneš kousek. A zítra, jestli bude hezky, vezmu tě k řece Svratce, trochu si zaplaveš.
Rok uběhl a z vojenského úřadu přišli znovu. Přinesli pár balíčků, granule pro psa a řekli, že za rok bez nových zpráv bude možné prohlásit Vašíka za mrtvého. Vyslechla jsem je a zdvořile poděkovala. Když se za nimi zavřely dveře, povzdechla jsem si: Neboj se, Čerte. Vašík žije, cítím to.
Jednoho dne mi zazvonil u dveří mladý muž. Zarazila jsem se, ale Čert neštěkl, pouze přátelsky zavrtěl ocasem. Kluk se představil: Dobrý den, paní Janečková. Jsem Ondřej Kratochvíl, sloužil jsem s Vaškem ehm, Vaškem Janečkem, tedy s vaším synem. Nazdar, Čerte, kluku jeden, usmál se na psa, který ho poznal.
Celý večer jsme povídali. Ondřej vyprávěl o službě, já nabízela čaj a koláče, prohlíželi jsme fotky z dětství a vzpomínali na všechny taškařice. Najednou, když se stmívalo, Ondřej zmlkl, tvářil se vážněji. Nakonec tiše řekl: Paní Janečková, neberte mě za blázna ale před dvěma týdny se mi Váš syn zdál. Vyslovil prosbu, ať vám vyřídím, že se určitě vrátí domů.
Rozplakala jsem se, bylo to silné a nečekané. Čert se ke mně přitočil, olízl mi dlaň. Ondřej seděl, tiše vyčkával, a mně bylo jedno, jestli je to jen sen.
Další rok. Zase jsme chodili s Čertem po parku. Už byl podzim, slunce prosvítalo mezi zlatými listy. Naše siluety se líně pohybovaly alejemi, okolní svět jsme skoro nevnímali. Na konci aleje se objevil vysoký mužský stín kráčel v protisvětle, zachumlán do kabátu.
Čert zpozorněl, zastavil se a jemně zaňafal. Sundala jsem mu vodítko, a jakmile pocítil volnost, zapomněl na všechno a rozběhl se naproti tomu, na koho jsme oba tolik čekali.
Já tam stála, paže podél těla, slzy mi tekly po tváři a tam, v dálce, objímali se můj Čert a Vašík.
