Cena mého jména: pravda, kterou před námi skrývali dvacet let
Vždycky jsem měla příjmení po mámě – Nováková. S tátou jsme se nebavili, vlastně jsem si ho ani nepamatovala. Máma říkala, že nás opustil, když mi byly sotva dva roky, a od té doby o něm nikdo neslyšel. Dlouho jsem se neptala. Myslela jsem si, že to tak má být. Máma, babička a já – to stačilo.
Ale když mi bylo dvacet, všechno se změnilo. Nastoupila jsem do archivu městského úřadu. Nuda, hromada papírů, ale blízko domova a s normální pracovní dobou. Po měsíci mi šéfová dala úkol – roztřídit staré složky v zadní skříni. A tam, mezi různými zápisy a výpisy, jsem narazila na známou obálku. Mé rodné listy.
„Zvláštní,” pomyslela jsem si. „Jak se to sem dostalo?”
Otevřela jsem dokument a ztuhla. V kolonce „otec” stálo jméno: Karel Jiří Sýkora. Ne Novák. A ne prázdné. Máma přitom vždycky tvrdila, že mě táta nikdy neuznal. Že utekl, že po něm nebylo ani vidu, ani slechu. A tady – úřední záznam.
Celý den jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Seděla jsem a zírala na ten papír, jako by se v něm skrýval celý jiný svět. Večer jsem šla za mámou. Zrovna žehlila a koukala na seriál.
„Mami… kdo je Karel Sýkora?”
Ruka s žehličkou ztuhla ve vzduchu. Pomalu ji položila na stojánek a posadila se.
„Kde jsi to jméno slyšela?”
„V dokumentech. V archivu. Našla jsem rodný list. Je tam uvedený jako můj otec. Vždycky jsi říkala, že tě opustil… ale když mě uznal…”
Máma sklopila hlavu.
„Promiň, lhala jsem. Bála jsem se. Nechtěla jsem, abys znala pravdu.”
A pak mi to řikla. Celý příběh, bez hádek.
Karel byl její první a jediná láska. Studovali spolu na průmyslovce, byli nerozluční, snili o společném životě. Když máma otěhotněla, Karel jí hned nabídl manželství. Jeho rodiče ale byli proti. Považovali ji za nedostatečnou – bez peněz, bez postavení, z obyčejné dělnické rodiny. Zkusil se postavit na její stranu, ale matka mu vyhrožovala, že ho vydědí, a vyhodila ho z domu.
Vzali se. Máma byla v pátém měsíci. Bydleli v pronajatém pokoji, počítali každou korunu. Pak Karla odvedli na vojnu. Psal dopisy, volal, prosil, ať na něj čeká. Ale po dvou měsících se odmlčel. Máma přijela do jeho města – a tam jí řekli, že se… oženil. S jinou. A že s ní čeká dítě.
Máma omdlela přímo na matrice. Pak naskočila do vlaku a už se do toho okresu nikdy nevrátila. Porodila mě, dala mi své příjmení. Ale Karel, jak se později ukázalo, z toho manželství odešel už po roce. A přijel. Přivezl bonbony, dárky, peníze. Chtěl být otcem. Máma ho vyhodila. A on, už s postavením a kontakty, sám zařídil, aby se jeho jméno objevilo v mých dokumentech.
Pak přijel ještě dvakrát. Ale máma mu neodpustila. A mně o něm nikdy neřekla.
Dlouho jsem mlčela. V hrudi mi všechno vřelo. Ale už druhý den jsem jela. V dokumentech byla jeho adresa.
Bydlel v řadovém domku, dvacet kilometrů od města. Dlouho jsem stála před branou. Pak jsem zazvonila.
Otevřela žena. Moje macecha. Nevypadala překvapeně.
„Ty jsi Jana? Čekal na tebe spoustu let. Pojď dál.”
V obýváku seděl muž se šedivými vlasy a modrýma očima, které jsem znala až moc dobře.
„Ahoj, holka…”
Plakala jsem. On také. A pak mi dlouho vyprávěl všechno, co jsem nevěděla. Jak mě hledal, jak čekal, jak psal dopisy, které máma vracela. Jak chtěl přijít do školy, ale neodvážil se. Jak měl radost, když zjistil, že žiju ve městě – ale nechtěl mi ničit život.
Teď se spolu bavíme. A už nejsem Jana Nováková – ale Jana Sýkorová. Protože v mém srdci konečně našla místo pravda. A taky táta.
