Marek se setkal se svou bývalou ženou a závistí mu doslova zoraly tváře. S veškerou silou zabouchl dveře lednice, až se celé její obsazení zachvělo úderem. Jeden z magnetů, který se zdobil na dveřích, se s rachotem odlepil a spadl na podlahu.
Jana stála naproti, bledá, s rukama sevřenýma v pěstích.
— Tak co, je ti líp? — vydechla a zvedla bradu.
— Už mě máš dost, — zachroptěl Marek, ačkoli se snažil mluvit klidně. — Co tohle je za život? Bez radosti, bez budoucnosti.
— Takže zase já mám být ta špatná? — hořce se usmála Jana. — Samozřejmě, že u nás není vše jako z tvých snů.
Marek chtěl něco říct, ale jen máchl rukou. Otevřel láhev minerálky, napil se přímo z ní, a bez přemýšlení ji postavil na stůl.
— Marku, nebuď zticha, — řekla Jana s třesoucím se hlasem. — Řekni aspoň jednou, co ti vadí?
— Co mám říci? — šklebil se. — Už mě to všechno nebaví. Vše jděte kčertu!
Pár sekund na sebe mlčky zírali. Nakonec Jana hluboce vzdychla a zamířila do koupelny. Marek se těžce posadil na pohovku. Za dveřmi se ozval zvuk tekoucí vody — Jana si zřejmě zapnula kohoutek, aby přehlušila svoje slzy. Ale jemu to bylo jedno.
Život, co se stal rutinou
Před třemi roky se vzali. Nejdřív bydleli ve Janině bytě, který dostala od rodičů, potom se přestěhovali do domku na venkově, byt přepsali na dceru. Bydleli ve prostorném, ale neopraveném domě s nábytkem, co pamatoval ještě předchozí režim.
Marek byl zpočátku spokojen: centrum města, pohodlné umístění poblíž práce. Ale postupně ho vše začalo štvát. Janě se líbila její „rodinná pevnost“ s hnědými tapetami a starožitným kredencem po babičce. Marek v tom viděl stagnaci.
— Jano, řekni to rovnou, — opakoval. — Nechceš aspoň vyměnit ten odporný žlutý linoleum? Osvěžit interiér, udělat ho moderním?
— Marku, teď nemáme zbytečné peníze na opravy, — odpovídala klidně. — Také sním o změnách, ale počkejme na prémie.
— Čekat?! To je tvá filozofie — snášet a čekat!
Marek často vzpomínal, jak se zamiloval do Jany. Tehdy byla skromnou studentkou, její upřímné modré oči a něžný úsměv ho očarovaly. Říkal přátelům: „To je poupě, které ještě vykvete”. Ale teď se zdálo, že květina nevykvetla, ale už uvadá.
Jana se nepovažovala za nevýraznou. Žila, jak považovala za správné, těšila se z maličkostí — šálku čaje s mátou, nové utěrce, klidnému večeru s knihou. Marek v tom viděl stagnaci a rutinu.
Rozvádět se nespěchali — Marek nechtěl jít zpátky k rodičům a žít odděleně zatím nebylo možné. Janina matka, Tamara Hlaváčková, vždy stála na straně nevěsty:
— Synu, Jana je dobrá dívka. Buď rád, že máš kde bydlet.
— Mami, ty nic nechápeš! — rozčiloval se Marek.
Otec jenom máchl rukou:
— Ať si to vyřídí sám.
Doma, Marek se stával víc a víc chladnějším: „Je jako stín, jako šedý přízrak…”, pomyslel si. Při jednom z hádek vykřikl:
— Viděl jsem v tobě nádherný květ! A teď? Žiju se zimou zmrzlým poupětem…
Jana tehdy poprvé po mnoha měsících se rozplakala.
A tehdy, když všechno definitivně vybuchlo, Marek tiše řekl:
— Jano, jsem unavený.
— Z čeho? — zeptala se.
— Z tohohle života, z nekončící rutiny.
Jana vzala tašku a odešla. Marek doufal, že se vrátí a požádá ho, aby zůstal, ale ona odešla klidně:
— Asi bys měl opravdu žít odděleně. Přestěhuj se.
Marek vybuchl:
— Neodejdu!
— Toto je byt mých rodičů, — řekla chladně Jana. — Už nechci žít s osobou, které jsem jen na obtíž.
Marek neměl jinou možnost — odešel. Po pár týdnech byl jejich rozvod oficiálně uzavřen.
Setkání, které vše změnilo
Utekly tři roky. Marek stále žil s rodiči, snažil se začít nový život, ale štěstí mu nijak nepřálo. Práce přinášela málo peněz a rostly jen malé radosti.
Jednou na jaře, když se procházel po městě, minul kavárnu a při pohledu do okna ztuhl. Na prahu stála Jana.
Ale nebyla to ta Jana, kterou si pamatoval. Před ním stála sebevědomá žena s upraveným účesem, elegantním kabátem a svazkem klíčů od auta v ruce.
— Jani? — překvapeně vydal ze sebe Marek.
Ona se otočila, poznala ho a usmála se.
— Marku? Ahoj! Jak se máš?
— Jo… jde to, — zamumlal, neschopen odtrhnout pohled od ní.
— Máš se dobře? — zeptala se klidně.
— U tebe to vypadá ještě líp… Práce jako obvykle?
— Ne, otevřela jsem si květinářství. Bylo to děsivé, ale… našel se někdo, kdo mě podpořil.
— Kdo to je?
Od stolečku v kavárně vstal vysoký muž v drahém kabátu a něžně Janu objal za ramena:
— Miláčku, už je stoleček volný, jdeme?
— Marku, seznam se, to je David, — řekla Jana, obracejíc se k němu. — Rádi jsme tě viděli.
— Rád za tebe, — řekl tiše Marek, cítíc, jak ho uvnitř svírá tvrdá závist.
— Díky, — odpověděla klidně Jana.
David přikývl a společně vstoupili do kavárny, nechávaje Marka stát na chladném chodníku.
Kdyžsi říkal: „Žiju se zimou zmrzlým poupětem”. Ale poupě přece vyrostlo. Jen ne vedle něj.
