S manželem jsme se rozhodli, že si vezmeme psa z útulku. Manžel chtěl koupit čistokrevného psa. Tvrdil, že plemeno je symbolem ušlechtilosti, inteligence a věrnosti.
Ale naléhala jsem, ať se mnou zajde do útulku, a on neochotně svolil. Za celý náš společný život mi Luděk nikdy neodporoval. Proč psa, ptáte se, a ne dítě? Oba jsme dost osamělí a v úctyhodném věku. Chápeme odpovědnost za tvory, které k sobě připoutáme.
Dítě je třeba vychovat, vzdělat, dát mu vše potřebné. To je dlouhodobý “projekt”, ale se psem budeme až do konce. Bude naším společným dítětem.
Útulek byl znepokojivý. Nesnesitelný zápach se mísil s nepřetržitým štěkotem a vytím, které rvalo duši. Psi připomínali opuštěné děti, se zájmem se dívali, jako by natahovali ruce k nám.
Šli jsme s Luďkem kolem úzkých klecí a stovky očí nás sledovaly. Pane Bože, čím si tato zvířata zasloužila tolik utrpení?! Kdyby nebylo zvířat bez domova, možná by ubylo i opuštěných dětí, a sirotčince by zanikly.
Zvíře, stejně jako dítě, potřebuje trpělivost, lásku a péči, a navíc “mluví” cizím jazykem, kterému se ne vždy snažíme porozumět a překládáme si ho po svém.
Náhle Luděk zůstal stát jako přikovaný u jedné z klecí. Ležel tam pes, zdánlivě apatický ke světu. Nevšímal si našeho příchodu. Zdálo se, že je slepý a hluchý. “Proč chcete toho tuláka, vezměte si raději čistokrevného,” vyhrkl na nás pracovník útulku.
“Je to odmítnutý pes, několikrát zrazený a vrácený, asi se rozhodl hladovět až do smrti,” poznamenala smutně dobrovolnice. Luděk se pokusil promluvit se psem, ale ten se odvrátil. Už nevěřil lidem.
“Je vážně dobrý a poslušný, a to, že je to voříšek, je nevýznamné, je věrný, na rozdíl od ‘králů přírody,'” dodala dívka s nadějí v hlase, šla za námi a pozorovala každý náš pohyb. Natáhla jsem ruku skrz mříže, abych ho pohladila. Pes se překvapivě obrátil ke mně, podíval se mi do očí a strčil čenich do mé dlaně. Nos měl trochu vlhký a horký dech lechtal kůži.
Zasmála jsem se. Pes se s povzdechem postavil na nohy a začal vrtět ocasem. “Zázrak!” vyhrkla dobrovolnice, “Jste první, na koho reagoval.” “Veterinář se už připravoval na jeho uspání,” vložil se vedoucí útulku, dobrák, ale k práci lhostejný.
Dívka pokračovala: “Ví, prosím, že v noci tiše vyje, oplakává svůj život, a někdy mu tečou slzy.” “Vy jste ještě neviděla plakat psa, ale já ano!” řekla trpce a odvrátila oči.
Luděk vypadal v ten moment jako pes, který už prohrál s životem. Nikdy nezapomenu na jeho oči, žadonily jako psí oči o odpuštění. A vedle ty psí oči. Dlouze jsme se dívali jeden druhému do očí. V jeho duši zuřila bouře emocí – nezapomněl zrady, ale toužil po rodině! Chtěl žít!
Začal výt, táhle a žalostně, jako by chtěl vyjádřit veškerou bolest. K našemu kotci se seběhli zaměstnanci útulku. Mnozí plakali a neskrývali slzy. Luděk klečel před psem, jakoby ho žádal o odpuštění za hříchy celého lidského rodu.
“Jmenuje se Věrný,” řekl jeden ze zaměstnanců a dal nám do rukou vodítko. Celý útulek nás vyprovázel. Někdo zbožný nás potají pokřižoval. A tím křížem jsme byli navždy spojeni.
Manžel zapomněl na koupi čistokrevného psa. A vůbec, “koupit psa,” to je zvláštní pojetí, nemyslíte? Dá se koupit přítel, nebo se prodává věrnost a láska?
Pes cupital vedle nás, Luděk mu sundal vodítko, ať si užije volnosti. Jako by věděl, že s námi zůstane navždy a už nikdy nezapláče.
