Když jsem byla mladá, snadno jsem se zamilovala a myslela jsem si, že první mladý muž, který mě požádal o ruku, je ten pravý. No, nebylo to tak docela pravda.
Pak jsem musela procestovat celý svět, abych konečně zjistila, že štěstí je vždy za dveřmi. Pravdou je, že jsem promarnila život s opilým mužem.
Jako většina dívek jsem se brzy vdala, porodila dítě a proměnila noc v den a skloubila studium s rodinnými povinnostmi. Dvacet let jsem žila ve Slivenu, plakala a trápila se s opilcem.
Obtěžoval mě, vysával každý vydělaný halíř a nezřídka jsem měla chuť skoncovat se životem, abych nemusela snášet to šílené trápení.
Žila jsem pro své dítě, a to byl důvod, proč jsem se s Georgiem nerozvedla, aby moje dcera nezůstala bez otce.
Rozhodla jsem se zkusit štěstí v zahraničí…
Dcera dospěla a odjela daleko od domova – do Španělska, se slovy.
Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak jsem udělala chybu, že jsem se v mládí nerozvedla, ale pořád jsem se bála, co si o mně lidé řeknou.
Zhodnotil jsem svůj život a nerad jsem zjistil, že mé mládí proběhlo v slzách a sebeklamu, že dělám něco dobrého pro svou rodinu a své potomky.
Bylo na čase, abych zvedl hlavu a zachránil se před touto hrůzou. Rozvedla jsem se, protože už mě nebavilo dívat se doma na opilce, a jako většina Bulharů jsem odešla pracovat do zahraničí.
Nezačínala jsem od nuly, protože jsem žila s dcerou. Snadno jsem si našla práci v sousedním malém městě. Najali mě, abych se starala o ochrnutou třicetiletou ženu, ale k mým povinnostem patřil i chod domácnosti. Vydělávala jsem na naše poměry dobré peníze, ale pro Hispánce směšné almužny.
Otec byl příjemný muž, reprezentativní, o patnáct let starší než já. Líbila jsem se mu a začali jsme se intimně stýkat. Netrvalo dlouho a náš vztah se posunul do intimnější roviny.
Neměla jsem výčitky svědomí, protože žil odděleně od své ženy, a byli jsme prakticky pořád spolu – spala jsem v jeho domě, který jsem uklízela, a byla jsem nepřetržitě k dispozici jeho těžko dosažitelné dceři. Karina mě milovala a mně jí bylo líto, takže jsem se nezatěžovala péčí a domácími pracemi. Celý život mě honili jako vola, takže to pro mě nebylo nic neobvyklého.
Miguel se netajil svým vztahem ke mně a kupoval mi k svátkům drobné dárky, což mi dělalo velkou radost. Několikrát mě vzal na dovolenou a vzal s sebou i Karinu na vozíku. Představil mě svým přátelům jako svou životní družku a já si myslela, že jsem konečně našla toho pravého muže a lásku.
Využila jsem Miguelovy slabosti pro mě a požádala ho, aby mě zaopatřil. Jedenáct let jsem s ním žila, ale rozešli jsme se, když jsem zjistila, že má mladší milenku. Choval se ke mně jako k ženě v domácnosti, abych mu uklízela, vařila a starala se o jeho dítě, a s tou mladší chodil do restaurací a na dovolenou. Tato nová role se mi nelíbila a opustila jsem ho.
Doma se člověk cítí nejlépe!
Vrátila jsem se do rodného Slivenu – se sebevědomím a kupou plánů do budoucna. Odložila jsem si nějaké peníze a koupila si byt v centru města, ale většinu času jsem bydlela doma – u maminky, protože byla stará a nemocná a potřebovala mou pomoc. Stále častěji jsem se vídal se svým sousedem Bojanem, kterého jsem znal od dětství. A on byl nějakou dobu v zahraničí, pracoval v Německu na černo.
Měl jsem z něj radost, protože málokdo ze sousedů tu zůstal. S Boyanem jsem si vždycky rozuměl: chodili jsme do stejné školy a on mě vždycky chránil, tam i v sousedství, protože jsem neměl staršího bratra. Když jsem se tenkrát vdávala, pořád jsem spoléhala na to, že nás bude vozit autem na okrsek.
Teď, o třicet let později, jsme byli oba staří, měli jsme za sebou neúspěšná manželství, děti a očekávaná vnoučata. Boyan měl syna a dceru, ale oba žili v hlavním městě.
Když jsem potřebovala mužskou ruku a pomoc, běžela jsem si k Bojanovi pro podporu. Nikdy mi nic neodmítl. Byl velmi zručný a měl “předplacené” opravy pouzder, kamen, zásuvek… Stále častěji jsme se domlouvali, že spolu pojedeme na vinici – jeho autem, které jsem natankoval benzinem. Dokud byli rodiče mladí, dělali to oni, ale teď ležela polní práce na našich bedrech. Přicházely víkendy a my vyráželi – on na svůj, já na náš vinohrad, které byly vedle sebe.
– ‘Doro, nech mě okopávat i tvou zahrádku a ty uvař čatní pro oba domy,’ navrhoval mi Bojan a já si vyhrnul rukávy. Vytvořili jsme něco jako družstvo. Já jsem se starala o jídlo – kompoty a zimní zeleninu pro oba domy, a on se staral o fyzickou práci. Ani jsme si nevšimli, jak jsme se sblížili, že nebylo dne, kdy bychom se neviděli. Než odešel do práce, přišel si vypít kávu. Večer nakoupil a přinesl mi nákup, abych nemusela tahat těžké tašky, a já mu nalila něco chutného k jídlu, z čeho kapala únava.
Sousedsky jsme se sblížili…
Od té doby, co jsme odešli do důchodu, jsme trávili na vinici stále více času – od časného jara do pozdního podzimu. Nejnepříjemnější bylo, když se náhle zhoršilo počasí a my přemýšleli, kam se schovat.
Tak jsme přišli na nápad udělat si domeček – napůl v jeho vinohradu a napůl v mém. Boyan si ho sám postavil.
Já jsem podnik financoval. Díky španělskému spojení s Miguelem jsem dostával evropský sociální důchod, díky němuž jsem byl bohatší než ostatní důchodci.
Nyní oba s Boyanem spokojeně žijeme v naší předměstské “haciendě”. V chladných měsících trávíme zimu ve Slivenu, bydlíme v mém bytě a pronajímáme Boyanovo bydlení, čímž si doplňujeme příjem – pomáháme mladým, vnoučatům.
Někdy si říkám: proč jsem musela dvacet let snášet vulgární chování opilce, sloužit nějakému španělskému provinciálovi, když mi bylo štěstí tak blízko! Dotkl jsem se ho, viděl jsem ho, ale nepoznal jsem ho. Trápí mě, že nejen mé stáří, ale i mé mládí mohlo být po boku tohoto skvělého muže, po němž jsem vždycky toužil.
