— Mami, co jsi to udělala? — dcera skoro křičela do telefonu. — Jaký, k čertu, pes z útulku?! A ještě starý a nemocný. Ty jsi snad blázen! Nemohla ses dát na tanec?
Ivana Veselá stála u okna. Pozorovala, jak se na město pomalu snáší bílý příkrov. Sněhové vločky vířily jako v tanci, usedaly na střechy, na větve stromů a lámaly se pod nohama pozdních chodců. V poslední době se stalo zvykem stát u okna.
V minulosti čekávala na manžela vracejícího se z práce, který přicházel unavený a s ochraptělým hlasem. V kuchyni svítilo tlumené světlo, na stole byla večeře a povídali si u šálku čaje…
Postupně ale došly náměty k rozhovoru, manžel se začal vracet ještě později. Začal skrývat pohled, odpovídat na otázky ženy jen stroze. A jednoho dne…
— Ivanko, už dlouho ti to chci říct… potkal jsem jinou ženu. Milujeme se a podávám žádost o rozvod.
— Cože? Rozvod… a co bude se mnou, Petře? — Ivana najednou pocítila ostrou bolest pod lopatkami.
— Ivo, vždyť jsme dospělí lidé. Děti vyrostly, žijí si svým životem. Společně jsme žili skoro třicet let. Ale my jsme stále mladí. Koukej, je nám oběma něco přes padesát. Ale já chci něco nového, svěžího!
— A já jsem tedy staré a vyčpělé. Odsloužená vzpomínka, — zašeptala bezradná žena.
— Nepřeháněj. Není to pravda… ale chápeš, tam… tam se cítím jako třicetiletý. Odpusť mi, ale chci být šťastný, — manžel ji políbil na temeno a odešel do koupelny.
Smyval ze sebe staré manželství, pobrukoval si veselé písničky, zatímco na Ivanu padala tíha celého světa…
Zrada. Co může být horšího?
Ivana si ani nevšimla, jak čas letí – rozvod, Petr odešel k nové vyvolené. A v jejím životě nastaly šedé dny.
Byla zvyklá žít pro děti, pro manžela. Jejich problémy byly jejími problémy, jejich nemoci byly jejími nemocemi, jejich radost a úspěchy jejími úspěchy. A teď?
Ivana stála hodiny u okna. Občas se dívala do malého ručního zrcátka, které jí zůstalo po babičce. V něm viděla jednou smutné oko, jednou slzičku, která se ztrácí v už objevených vráskách, jednou šedivý vlasek na skráni.
Ivana se bála podívat do velkého zrcadla.
— Mami, musíš si najít nějakou aktivitu, — spěšný hlas dcery naznačoval, že se chystá někam jít.
— A co třeba, dceruško? — matčin slabý hlas se ztrácel v telefonních drátech.
— No, nevím. Knihy, taneční pro „ty, kteří už…“, výstavy.
— Ano-ano, pro ty, kteří už… Já už jsem taková, která už… — Ivana se nedokázala dát dohromady.
— Ach mami, promiň, nemám čas.
Kupodivu syn Vašek přistoupil k matčině smutku s větším pochopením:
— Mami, opravdu mě mrzí, že se to tak stalo. Víš, s Alenkou bychom za tebou chtěli přijet, třeba na Nový rok. Seznámíte se a bude ti s námi veseleji.
Ivana děti zbožňovala, ale divila se, jak jsou odlišné…
*****
Jednou večer si prohlížela sociální sítě a narazila na oznámení:
„Den otevřených dveří v útulku pro psy.
Přijďte, vezměte s sebou děti, známé a příbuzné.
Naši mazlíčci se potěší každému novému hostu!
Čekáme vás na adrese…“
Dále bylo uvedeno, že pokud chce někdo pomoci útulku, tady je seznam potřebných věcí.
Ivana si to přečetla jednou, podruhé.
— Přikrývky, deky, staré ložní prádlo, ručníky. Zrovna si potřebuji udělat pořádek v té změti věcí. Myslím, že jim mám co dát, — uvažovala do noci Ivana.
Stála u okna a přemýšlela, co ještě může koupit z ne příliš velkého platu.
Za deset dní stála u brány útulku. Ivana přijela s dárky. Taxikář pomohl vyložit nekonečné těžké tašky s přikrývkami a hadry. Vyložil srolovaný starý koberec a balík s koberečky.
Dobrovolníci z útulku pomáhali hostům nosit balíky s prádlem, pytle s krmivem, tašky s dárky pro psy.
Později si dobrovolníci rozdělili návštěvníky do skupin. Provázeli je podél kotců a vyprávěli historii každého z obyvatel těchto smutných klecí…
Ivana přijela domů unavená. Necítila nohy.
— Tak, sprcha, večeře, gauč. Na všechno pomyslím později, — řekla si žena.
Ale „později“ nevyšlo. V hlavě se jí neustále točily obrázky – lidé, klece, psi.
A jejich oči… Zrovna takové oči viděla Ivana ve svém malém zrcátku. Oči plné smutku a nedůvěry ve štěstí.
Obzvlášť jí zasáhla jedna stará, šedivá fenečka. Byla velmi smutná. Ležela tiše v rohu a na nikoho nereagovala.
— To je Lady. Japonský chin. Majitelka ji opustila v celkem úctyhodném věku. I Lady už je stará, je jí už dvanáct let.
Říká se, že při dobré péči se dožívají i patnácti. Ale Lady je stará, nemocná a smutná fenka. Takové si, bohužel, nikdo domů nebere, — povzdechla si dobrovolnice a vedla návštěvníky dál.
Ivana se zdržela u Lady. Ta na ni nereagovala. Ležela na staré dečce jako umělý pejsek, jako stará špinavá hračka…
Celý týden si v práci vzpomínala na smutnou fenečku. V ženě najednou probudily síly, a ona byla v práci velmi aktivní.
— Vždyť Lady – to je mé zrcadlo. Jen ještě nejsem tak stará. Ale jsem osamělá. Děti se rozjely, muž mě překročil, jako bych byla hadr na asfaltu. A já nejsem hadr! Ne, nejsem hadr!
Ivana vyšla z kanceláře a vytočila číslo útulku.
— Dobrý den! Byla jsem u vás na dni otevřených dveří. Hodně jste mi řekli o Lady, staré fenečce. Pamatujete si? — zeptala se žena s nadějí.
— Ano, samozřejmě, pamatuji si. Byla jste jediná, kdo se zastavil u jejího kotce.
— Prosím vás, je možné ji navštívit?
— Lady? To je úžasné! Samozřejmě, přijeďte! Můžete přijít nejbližší víkend, — dohodla se dobrovolnice na návštěvě a zavěsila.
Ten večer stála Ivana znovu u okna. Ale tentokrát nesmutnila nad minulým životem. Pozorovala, jak venku muž venčí velkého psa.
Pes běhal po prázdném nočním dvoře. Honil míč a znovu a znovu ho přinášel pánovi. A ten mu laskavě hladil hlavu.
Přiblížil se víkend.
— Lady, ahoj! — Ivana si dřepla u fenečky. Ale ta se ani nepohnula.
Ivana si sedla na podlahu. Byla v starých džínách, které si vzala, aby se převlékla v útulku.
Bez přiblížení se ke fenečce, Ivana začala mluvit…
Vyprávěla o sobě, o svých dětech. O tom, jak je sama v třípokojovém bytě, který už nemá s kým sdílet.
Tak uplynul hodina. Ivana se lehce přiblížila k dece, na které ležela Lady. Postupně natáhla ruku. Dotkla se její hlavy. Lehce ji pohladila.
Fenečka vzdychla.
Ivana, odvážnější, začala fenečku hladit pomalými pohyby. Lady, po chvíli přemýšlení, začala podkládat hlavu pod ruku. Tak vznikl kontakt.
Když odcházela, Ivana zachytila pozorný pohled hnědých očí. Fenečka se na ni dívala, jakoby chtěla pochopit, zda to bylo jednorázové setkání nebo…?
— Počkej na mě, já budu rychlá, — zašeptala žena fenečce, zavřela klec a spěchala k dobrovolnici.
— Tak co, povídaly jste si? — s úsměvem se dívala na Ivanu slečna.
— Já… já si ji chci vzít… — z nadšení Ivaně selhal dech.
— Jen tak najednou?
— Ano, zareagovala. Říkáte, že ty staré fenečky mají málo šancí. Já jí chci dát tu šanci.
— Ivano, musím vás upozornit. Lady, to je nemocná fenečka, potřebuje péči, pokud jí chcete prodloužit život. A to je čas, síla a peníze.
— Chápu. Vychovala jsem dvě skvělé děti. A myslím, že to zvládnu. Dáme jí tu šanci, — Ivana byla přesvědčivá.
— Dobrá. Připravím smlouvu. A ještě – nenápadně sledujeme osud našich zvířátek. Chápete, lidé jsou různí…
— Samozřejmě. Vše, co řeknete. Fotografie, videohovory, o všech návštěvách u lékaře vám budu dávat vědět.
Po několika hodinách vstoupila Ivana do bytu, v náručí nesoucí zabalenou fenečku. Položila ji na podlahu.
— Tak, Lady. To je tvůj nový domov. Naučíme se spolu, jak teď žít.
Ivana si vzala několik dní dovolené a naplno se věnovala fenečce. Veterináři, vyšetření, groomer, střih drápků, odstranění bolavých zubů…
Lady se ukázala jako velmi vychovaná fenečka. Ivana jí rozložila pleny, aby v případě potřeby mohla vykonat svou potřebu doma.
Venčení Ivana plánovala brzy ráno a pozdě večer, aby co nejvíce omezila setkání se sousedy. Chtěla, aby si Lady zvykla na nové podmínky a aby ji nikdo nevystrašil.
*****
— Mami, co jsi to udělala? Jsi vůbec zdravá? — dcera skoro křičela do telefonu.
— Zdravá. Díky, že ti to dělá starosti.
— Mami, jaký, k čertu, pes z útulku?! A ještě starý a nemocný. Jsi blázen! Nemohla ses věnovat tanci?
— Dcerko, tvoje matka je mladá žena. Je mi teprve třiapadesát. Jsem zdravá, krásná a samostatná. A ne tohle jsem tě učila! — odpověděla Ivana.
— Ale, mami…
— Pojďme bez “ale” … Máš svůj život, tvůj bratr Václav je také daleko. Otec – ten mě vyměnil skoro za školačku. Buď tak hodná, nauč se respektovat a přijímat má rozhodnutí.
Ivana vypnula telefon, vydechla a šla do kuchyně. Měla chuť na kávu.
— Mami, jsi úžasná! To bych nikdy neuhodl! Jsi skvělá! Pes z útulku – to zaslouží úctu. Máš na to trpělivost? — syn ji podpořil, ale jeho překvapení neznalo mezí.
— Vašku, vás jsem také vychovala. Tak nějak to to šlo, — zasmála se Ivana. — Půjde to. V útulku slíbili pomoc, jestli bude potřeba.
Ivana neřekla synovi ani dceři, že při večerním venčení s Lady se seznámila s mužem, který venčí velkého psa.
Že se jmenuje Pavel. Je rozvedený, manželka odjela za novým životem do jiné země s novým manželem. A on má psa…
A hádejte odkud?
Ano, ano, Pavel potkal svého Barta v útulku. Barta odchytili. Byl to zdravý čistokrevný pes, pobíhal zmateně po městě, když ho chytili.
Pokusy najít staré majitele, i přes razítko, neuspěly. A tak Pavel začal žít s Bartem, zvykajíc si na nové okolnosti…
*****
— Mami, s Alenkou bychom za tebou chtěli přijet, můžu? Chci tě seznámit co nejdříve. Je úžasná. Rošťanda jako ty!
Ivana se smála slovům syna.
— Přijeďte, synku. Čekáme vás.
A toho Silvestra, když zazvonil zvonek u dveří, zpozorněli hned dva psi – Pavel s Bartem přišli k Ivaně a Lady na návštěvu.
Syn, uviděl takovou skvadru, se zaradoval:
— Mami, nebudu čekat do večera, řeknu ti to hned. Tohle je Alenka. Miluji ji, brzo budeš babička.
A ještě – chceme si pořídit pejska z útulku. Ale nejdřív asi menšího. Měsíc nám naroste miminko…
Té noci nebylo ve městě žádné smutné okno – blahopřání, hudba, smích naplnily město a celý svět radostí.
A dokonce v útulcích, kde ještě nenašla svou rodinu, psi a kočky se naplnili zvláštním pocitem – očekáváním štěstí.
Tak ať jsme všichni šťastní!
A vám, moji milí přátelé, velký pozdrav a blahopřání od mého malého zázračného kluka Filípka. Doufám, že už zapomněl, jak žil v útulku.
Protože si užívá štěstí a koupe se v naší lásce!
Přeji vám štěstí!
