Kačenko, my se k vám chystáme na návštěvu! Máme už koupené jízdenky! takto nečekaně zahájila rozhovor vzdálená příbuzná Kačky. Opravdu hodně vzdálená… Protože i napodruhé si Kačka těžko vybavovala, kdo to může být
Kačka ohromeně zírala na mobil, snažila si vzpomenout, kdo by to mohl být, proč volá a co vlastně chce. A hlavně kde vzala tahle cizí ženská její číslo.
Kdo to je? Jaká návštěva?
Kačenko, prosím tě! To jsem přece já tvoje teta Dobromila!
Kačka ať se snažila sebevíc, tetu Dobromilu v hlavě nenalezla, ale pro jistotu se zeptala:
A co potřebujete?
No, chceme k vám na návštěvu! Ty přece bydlíš u rybníka, ne? Jsme tam jen na dva dny, prostě Filípkovi mému synovi, to moc pomůže
Po krátké konverzaci Kačka pochopila, že Filípek, syn tety Dobromily, údajně potřebuje změnu prostředí a lékař mu doporučil čistý vzduch. Přesně tak to aspoň teta líčila. Slíbila, že nebude obtěžovat, že vše uklidí a taky pomůže. Kačka po chvilce váhání nakonec kývla. Hlavně kvůli dítěti. Měla ale v sobě takové zlé tušení.
Díky, Kačenko! zaječela šťastně teta. Tak v pátek jsme u vás.
Rychle se rozloučila a zavěsila. Kačka si rezignovaně povzdechla a otočila se k dvanáctiletému synovi Jirkovi.
Co je, mami? Zase někdo přijede na návštěvu?
Prý teta Dobromila, pokrčila Kačka rameny.
Zavolej babičce a zjisti, kdo to vůbec je! Jirka neměl tyhle návštěvy rád. Slíbí všechno možné, ale chovají se pak přesně naopak.
Kačka poslední dobou všechny odmítala, jenže když šlo o zdraví dítěte, povolila. A navíc, na dva dny to snad přežijí.
Před třemi lety po rozvodu a dělení majetku koupila Kačka malý domek u Máchova jezera. Přestěhovala se s Jirkou z Ostravy, a jakoby ze země začali vylézat příbuzní, o kterých předtím neměla ani tušení.
Zpočátku byla ráda, že má nové známé a rodinu okolo, ale záhy pochopila, že většina příbuzných přijíždí s jediným cílem užít si všeho, co je k dispozici, a neudělat ani krok navíc. Ještě si poroučeli, jako že to je tvůj dům, tak se starej, kup jídlo, uklízej.
Nakonec všechny výpravy rychle ukončila s tím, že z jejího domu hotel nebude. Někteří přesto přijeli, ale dovnitř je nepustila. Jen pár slušných lidí ráda hostila těch však bylo poskrovnu.
Teď dala na radu Jirky a zavolala mámě, která stále žila v Ostravě, ale k nim jezdila na návštěvu dvakrát do roka.
Ahoj, Kačenko, přijala máma hovor.
Ahoj, mami, jak se máš?
Po nezbytné výměně novinek přešla Kačka k věci a začala pátrat po tetě Dobromile a Filipovi.
Ani nevím, kdo to je, divila se máma. Snad nějací vzdálení příbuzní z otcovy strany? Zeptám se táty, ale taky pochybuji, že si je vybaví.
Takže tahle stopa nikam nevedla a Kačka mohla jen čekat, až se příbuzní sami objeví.
Opravdu, přesně na čas, dorazili Dobromila statná žena s očima jako lasička a Filípek, zdaleka ne malý chlapec, ale už patnáctiletý kluk. Později mi došlo, že mu žádný doktor nic nedoporučoval, Dobromila prostě chtěla pár dní u vody zadarmo. Nic nového pod sluncem.
Proč jste nás nevyzvedli na nádraží? hned při vstupu vyjela teta Dobromila. Můj táta si ji taky nepamatoval.
Mamka by přece neměla jezdit až na stanici, zabručel Jirka, který stál u mě.
Dobromila se tvářila, že ho přeslechla, ale mračila se na něj.
Kam si máme dát věci? Kde budeme bydlet?
Máte jednu pokoj, řekl jsem stroze, víc místa tu prostě není.
To je všechno? Říkali nám, že máš veliký, krásný dům přímo u jezera.
Těžko říct, odkud to mají. Jestli se vám něco nelíbí, klidně si najděte penzion. Nechci začínat s hádkou, řekl jsem otevřeně.
Teta hned zjemnila hlas a začala šveholit:
Kačenko, nezlob se, jsem jen unavená po cestě. Pojďme dovnitř, drahá moje neteřinko!
Šla hned do domu, Filip se za ní vláčel s kufry a Jirka mrkl na mě:
Mami, neříkal jsem ti to? Průšvih na obzoru!
Jen dva dny, vydržíme, snažil jsem se uklidnit oba.
Zbytek dne naštěstí proběhl v klidu. Dobromila a Filip si šli brzo lehnout, i když si stěžovali, že nejsou zvyklí spát spolu v jednom pokoji. Pravda, měl jsem ještě dvě neopravené místnosti, ale ty rozhodně nebyly vhodné k ubytování. Nabídl jsem jim rozkládací gauč v obýváku to odmítli. No, jejich věc šel jsem si lehnout.
Noc byla klidná, jenže ráno mě probudil hrozný rámus. S obtížemi jsem zvedl hlavu bylo teprve šest hodin. Jsem spíš noční typ a nesnáším, když mě někdo budí. Jirka to ví, ans do kuchyně chodí potichu. Pokud šel ven, vždy zanechal lístek, kam jde.
Co tu děláte? zeptal jsem se zívaje, když jsem vyšel do obýváku.
Ale nic, Kačenko, teta Dobromila shrabávala oblečení z tašky po celé místnosti, nemůžu najít plavky.
A nejde to dělat v ložnici? A trochu potichu?
Není tam místo! Snažila jsem se být tichá.
Zároveň jsem zaslechl řev z dvorku Filip bil do plechového kýble. Prý, že čeká na mámu.
Prosím vás, řekněte mu, ať přestane. Se sousedy budu mít peklo, obrátil jsem se na Dobromilu.
Ta otráveně zavolala na syna, a ten se stáhl stranou.
Došlo mi, že už nezaberu, tak jsem šel dělat kávu.
Kam jdeš?
Dám si kávu, utrousil jsem.
Káva je fajn, Kačenko, mně pořádný hrnek s mlékem a třemi cukry!
Zarazil jsem se a otočil se na Dobromilu:
Nevím, jak vám mám říkat, paní Dobromilo, ale jste u mě na návštěvě, hned po příchodu mě budíte, poroučíte si snídani…?
Vždyť už je ráno, pokrčí rameny. Dobromila Štěpánová, když chcete. Co ta káva?
Každý si u nás obslouží sám!
Ráno se moje nálada zkazila. Přišel i Jirka, poplácal mě soucitně po rameni.
Říkal jsem ti to. Už podle obličeje je poznat, že to jsou vychcánci. Pořád můžeš říct, ať jdou.
Vydržme už jen den, povzdychl jsem si. Snad to zvládneme.
Ještě nezačal a už mě stihli vzbudit, hlesl Jirka.
Vešla teta s kyselým výrazem.
Ty kávu nepřipravíš?
Mamka to dělat nemusí! Umíš si přece udělat sama! zastal se mě Jirka.
Kačenko, tvého syna asi nenaučila, že děti mají mlčet, když mluví dospělí?
Nechte mého kluka na pokoji! už jsem vařil.
Nejsem žádné dítě, procedil Jirka mezi zuby.
Dobromila si v napětí sama uvařila kafe a pak se ke mně otočila s úsměvem:
Kačko, neukážeš nám cestu k jezeru?
Sestupte stezkou dolů, hned uvidíte vodu. Je to jednoduché.
Také jsem na ni přešel na tykání.
Nepůjdete s námi?
Jirka se na mě podíval tak nešťastně, že mi bylo jasné, že s nimi k vodě opravdu nechce.
My půjdeme až po obědě. Jděte sami.
A co bude k obědu?
Obvykle jsem vařil pro sebe a Jirku i pro hosty, kteří byli slušní a přispěli na nákup. Nejsem žádný boháč, abych živil jiné. Proto odpovídám jednoduše:
My máme svůj oběd, vy můžete zkusit jídlo v kavárně za rohem.
Nemůžete nám přece jen uvařit? Já restauraci nesnáším, teta Dobromila mě upřeně prosila.
Pokud za to zaplatíte, klidně uvařím. Peněz taky nemám na zbyt, odvětil jsem upřímně.
Dobromila ohrnula nos:
Tak to si radši dám v kavárně, tam to bude určitě lepší!
Jirka zabručel, ale nic neřekl.
A tak ty dva dny ubíhaly ve znamení menších hádek a sporů. Ale druhý večer se ukázalo, že teta Dobromila nehodlá nikam odcházet. Když jsem jí připomenul, že mají jet domů, jen se usmála:
Proč bys nás vyháněl? Máme dovolenou na týden! Zůstaneme ještě pět dní. Vadí ti to snad?
Vadilo! Po těch dvou dnech jsem byl na pokraji. Bylo mi nepříjemno, hlavně kvůli Dobromile, která už ten první den překročila všechny meze. Filip dělal schválnosti Jirkovi, rušil sousedy už si stěžovali.
Ano, vadí mi to. Je to můj dům a zítra čekám své přátele. Měli jste být u nás jen dva dny, jak jsme se dohodli.
Snažil jsem se být klidný a rezolutní. Dobromila byla v šoku:
Takhle můžeš? Vyhodit vlastní příbuzné na ulici? Kam máme jít? Na nádraží? Co si počneme?
Filip stál bokem a bylo mu evidentně trapně.
Kdo jste mi vlastně příbuzní? Nikdo z mojí rodiny si vás nepamatuje! Máte čas do rána. Pokud něco zničíte nebo odnesete, volám policii.
S vítězným pocitem jsem opustil jejich pokoj. Ráno odešli, otráveně a se spoustou nadávek. Od té doby jsem si slíbil, že podobné “příbuzné” už k sobě nikdy nepustím. Ani na dva dny.
