Martinko, uvidíme se za tři dny! A nezapomeň upéct svůj vyhlášený masový koláč, ten je prostě úžasný vesele štěbetala do telefonu tchyně Libuše Nováková.
Ale Martině do smíchu nebylo. Ukončila rozhovor a s úlevou se zhroutila na židli. Za pár dní už byla Velikonoce. A všichni příbuzní z manželovy strany se zase sjížděli k nim.
Máte přece tak prostorný byt, místa bude pro všechny dost. My jsme se dřív tísnili v těch našich malých pokojíčcích. A tady se pěkně rozprostřeme! Bude prostor pro naše velké rodinné sešlosti, vynesla už před dvěma lety soud tchyně.
A právě tehdy začala Martina nenávidět jejich třípokoják, kvůli kterému platili stále nekonečnou hypotéku. Jen kvůli bytu se k ní celá rodinná banda pořád stahovala, zanechávala po sobě nepořádek a narušovala jí klid.
Do kuchyně vešel Vít a políbil ženu na temeno hlavy.
Všechno s mámou domluveno? zeptal se.
Jo, slaví se zase u nás. Vítku, prosila, nemohl bys promluvit s mámou ty?
Vít nespokojeně zkrabatil čelo.
Marti, vždyť jsme to řešili tisíckrát. Mamka tě má moc ráda, je nadšená z tvého vaření! Jak ji můžu říct, ať nejezdí? Navíc, teď už je v důchodu. Nechceš přece, aby vařila pro všechny ona. Už na to nemá sílu. Čtyři děti vychovala, zaslouží si svůj klid.
Martina se pokaždé nechala ukecat. Ale v duchu si říkala: A kdo se postará o mě? Proč mám já o svátcích obsluhovat a krmit armádu hostů?
Jenže stěžování bylo k ničemu. Nechtěla se hádat a kazit vztah. Druhý den tak vyrazila nakoupit vše potřebné, a den před Velikonocemi začala vařit. Do noci stála u plotny, aby připravila jídlo pro celou rodinu. Měli přijít všichni Libuščiny děti se svými rodinami přes deset lidí!
Proč tu lítám sama? To nikdo nemůže přijít a pomoct? Když už ne tvoje máma, tak aspoň nějaká švagrová! Nebo jsou všechny taky na zaslouženém odpočinku? durdila se, když zadělávala těsto na koláč.
Vít překvapeně pohlédl na manželku.
Vždyť víš, že bratři a já jsme v kuchyni ztracení. A švagrové mají své děti, jednu školu, druhou práci… Nemůžu jim to jen tak nařídit, Marti. To není fér.
A já jsem kdo? Já taky makám. A že pracuju z domu neznamená, že jsem míň unavená, Vítku!
Nezlob se, objal ji kolem pasu. Uvidíš, všechno zvládneš. Sejdeme se, oslavíme Velikonoce, budou tě jen chválit. Hned bude lepší nálada.
A tak Martina opět ustoupila. Padla do postele dlouho po půlnoci, ale spánek nepřicházel. Převalujíc se v hlavě přemítala a trápila se.
Nač mi jejich chvála? Taky bych chtěla prostě přijít na hotové, netrávit tím čas, peníze ani energii.
Ráno, když konečně tvrdě usnula, ozval se telefon. Tchyně chtěla rodinu staršího syna popřát jako první. Pak suverénně oznámila:
Za hodinu jsme všichni u vás. Včera jsem všem dětem zavolala, tak už můžeš prostírat stůl, ozýval se z telefonu rozjařený hlas.
Martině se ani nechtělo vstávat. Nebyla v ní síla začít nový den. Ještě jednou si v duchu představila, jak stokrát lítá mezi kuchyní a stolem, nosí a sklízí talíře a pak uklízí ten chaos.
Nechci zavzlykala do polštáře.
Martino! Proč pořád ležíš? Mamka za chvíli dorazí! A hosti! stál ve dveřích Vít a mračil se na ni.
Už jdu odpověděla neochotně, posadila se na postel a zašeptala: Zvládneš to, jsi silná. Pomalu se došourala do koupelny.
Snažila se sama sebe povzbudit. Stihla nakonec všechno připravit a ohřát.
U stolu byl hluk. Rodiny si vyprávěly zážitky, plány, zážitky z práce. Po Martině po boku seděla tchyně a neúnavně hlasitě chválila:
Naše Martinka vaří naprosto báječně! Všechno je tak vynikající, moje milá. Já bych nikdy takový stůl nepřipravila, usmívala se od srdce, mačkala ruku snachy a obdivovala ji očima.
Martina přijímala pochvaly s nechutí a čím dál častěji se ztrácela od stolu. Utíkala na balkon, schovat se před tím vším hlukem, dotazy po dětech. Oni s Vítem chtěli s potomky ještě počkat, ale příbuzným to bylo jedno.
Marti! ozval se Libušin hlas. Je čas podávat dezert. Kam jsi zmizela?
Dveře na balkon se otevřely a Libuše Nováková vklouzla dovnitř.
Kouříš snad? vykulila oči.
Cože? Kdepak! lekla se Martina. Potřebovala jsem se jen nadechnout. Tady je vzduch lepší než v bytě.
No jasně, děti uvnitř, větrat nejde. Ale jen si nápad s cigaretami z hlavy vymaž, budeš mi ještě rodit vnoučata! usmála se mateřsky a pohrozila prstem.
Martina se unaveně pousmála, tchyně nic nepoznala.
Tak pojď, potřebujeme sklidit stůl a dát dezert.
Jdu
Jakmile vstoupily do obýváku, Libuše zasedla na své místo. Martina byla zase sama. Skidila špinavé talíře, odnesla je do kuchyně, naservírovala dezert a rozdala hostům další příbory. A všechno sama.
Tvůj dort je nejlepší na světě, rozplývala se zase tchyně.
Martina se vypařila zpátky do kuchyně, kde začala mýt hromady talířů. V těch chvílích litovala, že ještě nevlastní myčku. Pořád to jen odkládala.
Po dvou hodinách se hosté zvedali k odchodu.
Víťo, odvezeš mě domů? zeptala se Libuše.
Jistě, mami, jen si vezmu klíče.
Zůstala sama v totálně rozbordeleném bytě, sedla si na gauč a zhluboka vydechla. Co včera uklidila, bylo najednou pryč, po vší práci jen zmatek.
Musím vstát a vše to dodělat, řekla si nahlas. Když to nechám, zítra se budu proklínat ještě víc… No nic.
S povzdechem vstala z pohovky, sebrala špinavé nádobí, ubrus i utěrky strčila rovnou do pračky, stůl zasunula do kouta. Nejprve všechny talíře, příbory, sklenice umyla pořádně ručně. Zbytky jídla naskládala do krabiček, pak vyluxovala obývák i ložnici, vytřela podlahu.
Zasloužím si za tu dřinu aspoň něco hezkého
Napustila si vanu, hodila do ní oblíbenou šumivou bombu, pustila si hudbu. Horká voda jí příjemně uvolnila celé tělo. Poprvé za celý den vzala do ruky mobil číhalo tam esemeska od manžela:
Mamka mě poprosila, ať zůstanu ještě u ní. Přijdu až zítra.
To jsem čekala. Jako vždycky
Věděl, že celý den bude Martina uklízet, a přesto radši zůstal s matkou, než by doma pomohl.
Jak se ke mně chovají oni, tak já k nim. Už toho mám dost! pomyslela si pevně.
Celý měsíc utekl jak voda. Blížil se další svátek. Tchyně zavolala bez prodlení:
Martinko, připrav stůl! V pátek jedeme slavit narozeniny nejmladšího Víťova bratra.
Jasně, stůl je připraven. Ale vařit musí někdo jiný. V práci mám frmol, povolali mě do kanceláře. Netuším, kdy se vůbec vrátím domů, předstírala Martina smutek. Nevím, jestli to vůbec stihnu na oslavu
Cože? Jak jako
Práce, co nadělám.
Dobrá, nějak to zvládneme. To mě mrzí, povzdechla si tchyně.
Nashle, ukončila hovor Martina a s úsměvem se vydala na návštěvu ke kamarádce. Druhý den přiměla Víta, aby aspoň jednou všechno poklidil on vždyť oslava byla přece jeho bratra.
A když se blížily kulatiny tchyně, Martina si schválně naplánovala dovolenou a odjela za rodiči do Brna. Dárek předala předem, zároveň dala vědět:
A kde budeme slavit?
Víťa vás rád pustí dovnitř, ale já doma bejt nebudu.
A kdo uvaří?
Můžete si něco objednat, nebo může některá ze švagrových připravit. Určitě to zvládnete!
Pak už o svátcích zůstávala doma, ale stůl obsadila jen uzeninami a kupovaným dortem. Vždycky zopakovala:
Neměla jsem vůbec čas něco chystat. Jsem úplně zahlcená prací. Objednejte si, jestli chcete něco teplého.
Jenže nikdo nechtěl platit, každý si radši nechával peněženku v kapse. A na Silvestra všem příbuzným došlo, že sedět na zádech Martině už neklapne. A chuť na rodinné oslavy rychle opadla.
Letos Martina s Vítem vítali nový rok sami. Ona byla spokojená. Její plán zabral. Zvedla skleničku sektu a tiše si pomyslela: Tuhle sklenku si zasloužím!Když o půlnoci bouchl na obloze ohňostroj, Martina se usmála a opřela se o Víta. Ten ji pohladil po rameni a tiše řekl:
Víš, možná jsme to měli udělat už dávno. Je tu takové ticho. Klidně bych si na to zvykl.
Já už si zvykla, špitla Martina a podívala se mu do očí.
Vít se usmál:
Děkuju, Marti. Chápu, že jsi toho měla dost. Příště ti sám pomůžu říct ne.
Objali se dlouze. Ze všech koutů bytu, kde ještě nedávno zněly zvuky příborů, dětský smích i povely tchyně, teď dýchala pohoda a vůně svobody.
Venku petardy utichly. Martina se zasmála a navrhla:
Víš co? Udělám jeden masový koláč. Jen pro tebe. Ale s tím, že tu zůstaneme sami.
A když pak v maličké kuchyni zavoněla slanina a těsto, Martina věděla, že tohle je ten pravý domov tam, kde žádná rodinná povinnost není silnější než její vlastní klid. Poprvé po letech jí chutnalo všechno, co sama vytvořila.
Dole pod oknem na zasněžené ulici rozkvetla osamělá prskavka. Martina vyšla na balkon, zvedla číši k hvězdám a tiše připila životu, který si dokázala vzít zpátky do svých rukou.
