UŽENÝ ZLODĚJ SALÁMU
Ten kocour neunikl mé pozornosti. Musel jsem si ho všimnout, protože pravidelně kradl v mém malém obchodě s potravinami. Ale činil to takovým způsobem, že prostě nešlo se na něj zlobit. Ba právě naopak.
Jakožto majitel obchodu jsem se vždy těšil na začátek té komedie a natáčel ji na starý mobil. Večer jsme si to pouštěli s manželkou a dlouho se smáli. Ale pojďme k věci.
Kocour pokaždé dlouze posedával před otevřenými dveřmi obchodu, tváře se, že tudy jen náhodou prochází a chce si odpočinout. Nenápadně se rozhlížel, jestli není někdo zvědavý na blízku. Já jsem si mezitím hledal úkryt za velkou lednicí a čekal, co bude.
Kocour se zlehka vkradl dovnitř a ihned zamířil k polici s uzeninami, kde s grácií popadl párek, šunku nebo klobásu a mizel ven ovšem hlad mu nikdy nedovolil odběhnout příliš daleko, sotva pár metrů od obchodu. Usadil se na obrubníku a začal hodovat.
Vycházel jsem za ním, ale nikdy jsem se nepřibližoval moc blízko.
Chutná ti? ptal jsem se s úsměvem.
Kocour vzhlédl a souhlasně mňoukl.
No tak hlavně že ti chutná, odvětil jsem. Přijď zas příště.
Možná si říkáte jak je to možné? Klobásky a párky jen tak na polici bez krytu, navíc na kusy? Odpověď je jednoduchá měl jsem kocourovi slabost. Když přišel poprvé, vypadal zbědovaně, byl hubený jak lunt, ale nikdy si nevzal nic přímo od člověka, z ruky už vůbec.
Rozhodl jsem se tedy nechat mu u pultu některé špekáčky, pojmenoval jsem ho maličko žertem Vladan. Kocour Vladan se vždy přišel do obchodu, aby poctivě ukradl a sám si zasloužil jídlo.
Zprvu jsem salámy nechával těsně u dveří, časem jsem je posunul až k polici s dalším zbožím na spodek na jeho osobní krmící stanici. Kdysi už mohl Vladan jednoduše vejít, vzít si co chce a odejít, ale kdepak každý, kdo zná kočičí duši, ví, že ukradené chutná nejlépe.
Nakonec jsem před obchodem postavil misku na vodu, větší talíř s nejlepším kočičím žrádlem a krabici s pískem, hned vedle ní i maličký pelíšek vystlaný teplým dekou. Ale Vladan zůstal opatrný a do ruky se vzít nenechal. Zato rád povídal.
Vycházel jsem za ním s ukradeným párkem a zahajoval rozhovory. Kocour mezi kousáním občas odpovídal pohledem nebo mňoukáním.
Poslední dobou mě ale začala vrtat hlavou jistá otázka Vladan totiž pěkně přibral, měl lesklou srst a dávno už nepotřeboval potají krást. A přesto několikrát do dne prchnul s pár šunkami za roh.
Snažil jsem se zjistit, kam mizí, ale byl rychlejší než já. Nakonec jsem koupil malou kameru s dobrým rozlišením, kterou jsem napojil na starý počítač vzadu v kanceláři.
Jednoho večera se záhada konečně vyjasnila z okenka sklepa vedlejšího domu vyběhl drobný ryšavý kocourek a celý rozechvělý se vrhl na párek, který mu Vladan přinesl.
A zítra je oba vezmeš domů, rozumíš?! hrozila mi večer se slzami v očích manželka. Ale chytnout Vladana už nebyl takový problém klidně spal na pultě to s kocourkem by to bylo jinak.
Čas plynul a na kameře jsme pozorovali, jak malý ryšavý kocourek občas přijde k napáječce nebo si schrupne v pelíšku, ale jakmile se člověk pokusil přiblížit, bleskově zmizel jako liška.
Všechno se změnilo jednoho rána, kdy mě upoutal zvláštní zvuk od vchodu. Kupujících nikde.
Jednou jsem vystoupil za pult, a co nevidím? Na prahu sedí ten mrňavý ryšavec a křičí co nejhlasitěji.
Copak tě trápí, drobečku? divil jsem se.
Kocourek přiběhl, podíval se přímo do očí a zamířil ze dveří ven. Instinktivně jsem ho následoval. Za rohem ležel Vladan a sténal kdesi ho pokousal pes, měl zraněnou pravou zadní tlapu.
Ryšavec se o něj otřel hlavičkou a znovu zapištěl. Ale chudáku, pojď honem! řekl jsem, sundal jsem kabát, opatrně do něj Vladana uložil, malého ryšavého kocourka schoval do kapsy a spěchal k autu.
Zavřel jsem obchod a oba vezl přímo k veterináři. Čekali jsme tam dlouhé hodiny, než pan doktor Vladanovi ránu vyčistil a zašil.
Za ten čas jsme se s ryšavcem kterého jsem pojmenoval Hrášek dokonale spřátelili. Byl neuvěřitelně zvídavý, veselý a upovídaný.
Večer jsem uložil Vladana, ještě omámeného uspávadlem, i s Hráškem doma na gauč. Manželka zářila štěstím. A co dělá česká žena, když je šťastná? Vezme do ruky telefon, volá všem kamarádkám a barvitě líčí celou událost.
Když dovyprávěla, našel jsem ji, jak klidně usíná v posteli mezi dvěma rozvalenými kocoury.
No to je pěkný! Kde budu spát já? zašeptala, ale Hrášek se ke mně ochotně přitiskl tlapkou a udělal místo.
Tak jsme se všichni stali rodinou.
Ze dvou velikých, líně rozvalených kocourů už dnes sotva poznáte, že někdy byli pouliční tuláci. Vladan občas olízne Hráška, a ten se nebrání naopak, líbí se mu to.
A naproti našemu obchodu, u obuvníka, se usadila drobná šedá kočička. Prodavačka tam za ní často běží přes silnici k nám, aby jí koupila něco k jídlu.
Třeba si ji jednou odnese domů. A možná… Jednou přijme domov každého tuláka a kočky budou tak vzácné, že je budou vydávat jen podle pořadníku a po speciálním školení.
Co myslíte, mohla by to být pravda?
Jan Doležal
Foto z internetu.
