Nemůžu bez vás žít
***
Martino, odpusť mi, miluju jinou. Odcházím, byt zůstává vám. Promiň, že odcházím tak potichu, bez varování. Nechtěl jsem vidět tvoje slzy, proto jsem ti nechal vzkaz. Věř mi, i pro mě to není jednoduché A polib za mě prosím syna
***
Sluníčko, vstávej! Martina něžně budila svého dvanáctiletého syna Radima, než se vydala do ložnice k manželovi Petrovi.
Miláčku, už brzy musíš do práce! Vstávej! zasmála se a pošimrala ho po chodidle vykukujícím zpod peřiny.
Petr s povzdechem otevřel oči. Vždy vstával obtížně, na rozdíl od Martiny.
Ta byla hned na nohou s prvními paprsky slunce, připravila hutné české snídaně, dala sebe do pořádku a zvládla i cosi poklidit. Pravda, večer už taky často brzy padla únavou.
Seděla v kuchyni, když se z ospalého pokoje vykolébal zívající Radim.
Nejdřív si umyj obličej, a pak snídaně, ukázala na koupelnu.
Syn poslušně zamířil vyčistit si zuby. Za pár minut už seděli u talířů, když ke stolu došel i Petr.
Víš, asi dneska zůstanu doma. Zavolám do práce a omluvím se
Byl bledý jak stěna, Martina se lekla.
Něco se děje? Jsi nemocný?
Bolí mě hlava. Je mi na zvracení… Petr se opřel o futro.
Martina vyskočila, položila mu dlaň na čelo a starostlivě hleděla do očí.
Není ti teplo. Mám s tebou zůstat doma?
Ne, Marti, jeď do práce, Radima odvez do školy. Já si ještě lehnu, třeba to přejde.
Kdyby něco, zavolej, připomněla mu.
Jasně, usmál se, uvidíme se večer.
Celý den byla Martina jako na trní, pořád si dělala starosti. Petr vypadal tak bezvládně, strašně unavený. Napadlo ji, že snad pracuje až příliš poslední dobou byl pořád zahlcený prací v brněnské firmě. Něco ji ale uvnitř hryzalo, měla zlý pocit.
Z práce odešla dřív, vyzvedla Radima, který byl po vyučování u kamaráda, a zamířila domů. Nervozita v ní sílila, Radim ji s napětím pozoroval, jak řídí.
Co je, mami? zeptal se, měla jsi přijít později. A jsi nějaká bledá, oba s tátou jste nějací divní. Nejsi taky nemocná?
Martina otočila pohled na svého syna. Už dávno nebyl malý kluk, ale pořád to byl její chlapeček a nechtěla jej děsit.
Radime, jen mám starost o tátu. Není mu dobře, chci se ujistit, že je v pořádku.
Radim něco zabručel, ale už se neptal. Dojeli domů, Martina spěchala k výtahu a Radim si táhl aktovku. Jeho matčina úzkost mu ale nedala spát.
Martina rozechvělýma rukama odemkla dveře a vtrhla do bytu. Vyrazilo ji dech to ticho Petr nikde. Prošla všechny pokoje a v obýváku našla Radima bledého a s očima plnýma slz. V ruce držel papír, který si už zjevně přečetl.
Co to máš? Dej sem, její hlas se třásl, když jí Radim předal list.
Martino, odpusť mi, miluju jinou. Odcházím, byt zůstává vám. Promiň, že odcházím tak potichu, bez varování. Nechtěl jsem vidět tvoje slzy, proto jsem ti nechal vzkaz. Věř mi, i pro mě to není jednoduché A polib za mě prosím syna
Hajzl, zašeptal Radim.
Tak nemluv, je to tvůj otec Martina mu zmateně pohlédla do očí.
On nás nechal! Nenávidím ho!
Zabouchl se v pokoji. Bolelo to, nechápal, proč je táta opustil. Ještě nedávno bylo všechno tak hezké. Martina začala číst dál.
Poznal jsem Lucii už před dvěma lety a dlouho jsem neměl sílu odejít. Teď ale musím. Snad mi jednou promineš. Prosím, neukazuj to Radimovi, nechci, aby o mně smýšlel špatně.
Martina se trpce uculila jejich syn už všechno pochopil a sám si obrázek udělal.
Bezradně bloudila po prázdném bytě, v ložnici chyběly Petrovy věci a když to opravdu celé došlo, sedla si na podlahu a hořce se rozplakala. Celý její svět se rozpadl v jediném momentu.
Netušila, jak dlouho tam seděla, plakala nad zničeným manželstvím. Chtěla se vrátit do onoho rána, zůstat doma, zabránit Petrovi odejít ale v jádru duše věděla, že ho už nic nezastaví. Kdyby aspoň prokázal odvahu a řekl jí to do očí! Ale zmizel jako zbabělec, i bez rozloučení.
Když se vzpamatovala, opláchla tvář a šla do Radimova pokoje. Ležel na posteli, zíral do stropu, oči červené.
Mami, proč to udělal?
Nevím, zlatíčko. Přestal mě mít rád, ne tebe. Pořád jsi jeho syn.
Není to pravda, vždyť napsal, že musí odejít, protože má tu novou. Vsadím se, že čekají dítě. Už mě nemá rád, určitě jsem mu byl na obtíž. Minulý víkend jsme chtěli jít na fotbal, pak do cukrárny Asi už mě má plné zuby, co?
Každé jeho slovo Martinu zabolelo. Cítila totéž, ale věděla, že kluk potřebuje otce. Chápala, že Petr s Radimem asi bude chtít dál udržet kontakt, i když to teď bolelo. Pohladila ho po ruce.
Radime, jistě mu nejsi na obtíž. Táta vůbec nechtěl, abys četl ten vzkaz. Má novou ženu, ale ty pro něj budeš vždycky důležitý. Uvidíš, časem sám bude chtít s tebou něco podniknout.
Zradil tě zamručel Radim.
Martina chápala sama cítila zlost, bolest zranění, hněv i touhu po pomstě. Dva roky lhal, díval se jí do očí a přitom měl jinou.
Dny plynuly v temném mraku. Martina podala žádost o rozvod, Radim prohlašoval, že tátu nikdy neodpustí. Uvnitř byl stále dítě, občas slyšela v noci jeho tichý pláč. Ale čas rány hojí. Postupně si zvykli na život bez Petra. Ten časem ochladl i vůči synovi, říkal, že už nemá čas, má novou rodinu a musí budovat jiný domov. Radim byl zklamaný, trápilo ho to. Trvalo to tak půl roku.
Jednoho dne, když se Martina vracela z práce domů v horkém červnovém odpoledni, uslyšela ve vchodě zvýšené hlasy. Zrychlila kroky, poznala Radima a Petra. Petr stál před dveřmi, v očích prosbu, Radim rozzlobeně vykřikoval:
Vypadni! Nemáš tu co dělat! Nenávidím tě! hlas se mu třásl Máma tě už taky nechce.
Radime, poslechni mě synu
Odejdi!
Martina rychle přiběhla. Radim trochu ustoupil, ale v očích stále hněv. Petr k ní vykročil s nadějí ve tváři.
Martinko, vrátil jsem se k vám. Radim mě nechce pustit, ale ty mi odpustíš?
Mami, ne! Radim prosebně i rozhodně hleděl na matku.
Martina upnula pohled na Petra. Dřív ho milovala tak, že si nedovedla představit život bez něj. Po jeho zradě ale věděla, že odpustit se možná dá ale vrátit to nemá smysl.
Tak co? Petr udělal krok ke dveřím a snažil se o úsměv. Pustíte zase domů otce a manžela?
Tím jsi byl před půl rokem. Tohle už není tvůj domov. Jestli chceš půlku bytu, obrať se na soud. Ale my už rodina nejsme.
Cože? Vyháníš mě? Martino, prosím, promiň mi! Já nemůžu bez vás žít!
Odpouštím ti ale s tebou už žít nebudeme.
Martina vešla s Radimem do bytu a rázně zavřela dveře. Radim se na ni usmál i pro něj to bylo těžké, ale cítil úlevu.
Nebuď smutná, mami nám dvou to spolu půjde. I bez něj.
Martina se usmála, setřela slzy. Přes kukátko ve dveřích viděla Petra, jak chvíli nehnutě hledí na dveře a pak se pomalu vzdaluje.
V jejím nitru se rozlil klid nakonec zvládla za sebou zavřít minulost. Už nemusí litovat. Je čas jít dál.
Jsi borec, Radime, mrkla na syna.
A co kdybychom oslavili objednanou pizzou? Ať je aspoň něco zábava mami?
Radim věděl, že nejhorší je za nimi.
Jasně. A klidně s větrníkem a indiánkem!
Martina se poprvé po dlouhé době opravdu usmála, když viděla, jak se mu rozjasnila tvář. Poslední měsíce byly těžké, Radim byl pořád smutný, ale teď to vypadá, že to konečně začíná být lepší. Martina si byla jistá, že už to spolu zvládnou. I když cesta bude ještě klikatá.
