A komu by byla potřebná
Kristýno, co to je? Ty jsi vyhodila ty okurky od mamky?
Vašku, jasně že jo, povzdechla si Kristýna. Už dávno zkvasily a jsou úplně měkké. Nedají se přece jíst
Ale to nic není. Vyhodila bys jen ty navrchu, ostatní by se dalo umýt a bylo by to v pohodě. Nic nám nebylo, i když jsme s mámou jedli okurky z nafouklých sklenic, a pořád žijeme. Jen pár dní to stálo, nemůžeš takhle plýtvat, Kristy! Stálo to peníze, chápeš?
Václav proběhl kolem své ženy s hlavou vztyčenou a pohledem, který dával najevo nespokojenost, tiše si pro sebe něco bručel.
Kristýna povzdechla. Dřív jí to přišlo roztomilé. Vzpomněla si, jak chodili na první rande…
…Po parku kráčel vysoký kluk s bílou košilí a s úsměvem od ucha k uchu. V ruce držel kytici lučních květin, přesně, jak to měla Kristýna ráda.
Vašku, vydechla dívka. Ty sis opravdu natrhal ty květiny sám?
Jasně, přikývl Václav. Růže jsou tak obyčejné a ještě drahé. Radši tě vezmu na kolotoče, projedeme se.
Kristýna se pousmála a šla vedle něj…
V současnosti se Kristýna oklepala a zaposlouchala se: Václav opravdu myl ty okurky. Vlastně ji už skoro nic nepřekvapovalo. Dřív si myslela, že nechodí do kavárny, protože má Václav rád čerstvý vzduch, ne proto, že nerad utrácí. Nebo že se na ruské kolo nešli kvůli tomu, že je to nejdražší atrakce v parku, ale protože o ni pečoval, aby se jí nezatočila hlava…
Jenže teď, po letech, po svatbě a dvou dětech, už Kristýna všemu rozuměla. A zbývalo jí jen se s tím smířit. Nebo bojovat. Zvolila mlčení.
Kristýna vešla do kuchyně, aby připravila oběd dvojčatům, sobě i Václavovi. Pohanka, karbanátky a salát všechno jednoduše. Žádné zbytečné vymoženosti se u nich doma nenosily.
Vašku, co to děláš? zeptala se unaveně Kristýna. Její muž stál nad dětskými talíři a krájel karbanátky.
Vždyť jim je teprve pět. Polovina jim bude stačit.
Václav naprosto vážně rozpůlil karbanátek na jednom talíři, další vzal a vrátil zpět na pánev.
Neblbni, zabručela Kristýna.
Myslíš?
Ano, Vašku
No vždyť. Jsme stejní lidé jako oni, prohlásil a začal krájet karbanátek i Kristýně. To je hovězí, a to je dneska drahé. Nedívej se tak. A vůbec, moc masa je nezdravé, zvlášť smažené. Příště to udělej na páře, smažení je zbytečné, pak ti zůstanou zbytky na pánvi a utratíš za olej, který je teď dražší.
Děti to nad párou nechtějí.
Je to zdravější, zvyknou si, řekl Václav rozhodně, skončil s porcemi a odešel. Kristýna se podívala na talíře a pochopila, že její trpělivost není nekonečná
Konec týdne přinesl návrat Olgy Andělové, tchyně. Vedle ní byl Václav najednou vzorem štědrosti.
Kristýnko, miláčku, pojď, přivezla jsem dětem nové oblečení! Takové štěstí máte, že mají tak skvělou babičku!
Kristýna, která se právě vrátila z práce, si jen tiše povzdechla, v duchu zanadávala a šla jí přivítat.
Olga Andělová natáhla tašku ke Kristýně.
Olgo, to jsou šaty pro holčičku. nahlédla do věcí Kristýna. Ale my s Václavem máme kluky.
Ale prosím tě, mávla Olga rukou a vytáhla růžové tričko s kočkou. Vždyť Alešek má rád kočky. Děti jsou malé, co záleží na barvě, růžová, modrá, červená
Dobře, Olgo, děkuji. Určitě s chlapci vše projdeme později
Kristýna svraštila čelo, položila tašku bokem a věděla, že ji stejně později vyhodí. Věci nebyly jen pro holky, ale i hrozně sešlé. Na zahradu by se v nich styděla.
Vašku, kdy už se odstěhujeme? Už nemám sílu bydlet s tvojí mámou, prohodila tiše Kristýna za zavřenými dveřmi.
Co to je za nesmyslnou otázku? Až našetříme na byt.
Vašku, pořídíme si hypotéku, jinak budeme šetřit do staroby.
Už jsme to řešili. Hypotéka je past, přeplatíš tolik peněz. A bydlet s mámou je praktické. Vaří, uklízí, zavařuje na zimu
Jsi normální? křikla Kristýna a tišeji pokračovala, Děti spí v jednom pokoji s tvou mámou! Teď jim je pět, co až vyrostou? Vždyť už teď nemáme žádné soukromí, nejsou ani zámky na dveřích, Olga je nechce, protože to není praktické!
Uklidni se a zhasni. Ke konci měsíce přijde účet za elektřinu a budeme se divit.
Kristýna se zabořila do polštáře a hlasitě si posteskla. Už toho měla dost.
Vše vygradovalo následující den, když Václav zakázal dětem večerníček, protože to je zbytečné a drahé. Pro Kristýnu to byla poslední kapka.
Dost, rozplakala se Kristýna, takhle už to dál nejde! Odcházím a beru děti! Jdeme k mé mámě, aspoň tam budou mít vlastní pokoj!
Popadla kufr, jednou rukou vedla syny ke dveřím.
Aleš, Šimon, pojďte!
Kristýnko Kam jdeš? zůstal opařeně stát Václav. A co rodina? Myslel jsem, že jsi spokojená.
Šest let jsem tohle snášela. Tebe i tvou matku. Kupujeme šampon v pětilitrových kanystrech, toaletní papír ten nejlevnější. Kluci mají jen zbytky tvých starých hraček! Už to nechci. Chci normální život pro syny. Radši budu rozhazovat, než žít takhle!
Olga chytila syna za ruku divadelně a s námahou.
Ach, Vašíku, bolí mě srdce… Nechoď za ní. Ona se vrátí, uvidíš. Kdo by ji chtěl, s dvojčaty!
A Václav věřil. Věřil, že se vrátí.
Kristýno, co to děláš? zeptala se Lídie, Kristýniná maminka. Vyhoď ten sáček a uvař si nový čaj.
Kristýna se probrala ze zamyšlení a zjistila, že třetí čaj dělá stejným sáčkem.
Jak jste tam mohli žít? Už dávno jsem říkala, že je to jen přežívání, ne život. To není normální…
Ano, přikývla Kristýna a zůstala stát s otevřenou lednicí. Uvnitř byl sýr. Ne tavený, normální. Uzenina, maso, jogurty Musím schovat bonbóny, jinak je kluci sežerou.
Ale ať snědí, proto jsem je koupila, usmála se Lídie.
Raději je schovej, nejsou zvyklí na to, že jsou na očích, mohli by se osypat.
Lídie přikývla, pohladila dceru po rameni a pohledem ji povzbudila.
Přišla noc, Kristýna se převalovala v posteli. Nemohla usnout. Bylo tam moc měkko, žádné vrzání. Ta stará postel s Václavem byla hrozná.
Došla do kuchyně a otevřela lednici. S úžasem hleděla na všechny ty obyčejné věci normální mléko, jogurt, kvalitní sýr. Místo kefíru byl jogurt, tvaroh nebyl domácí, ale kupovaný. Udělala si pořádný chleba s uzeninou a sýrem. Obrovský krajíc. Sotva se vešel do pusy, ale byl báječný A nikdo nestál za zády, nikdo neřešil, jak tlustý je plátek uzeniny nebo že sýr může být jen na snídani. Klidně si vzala jogurt a upila z kelímku. To byla dobrota!
Bože, jak jsem byla hloupá Je tak osvobozující nežít v chronické úspoře
Jak mohla skoro šest let žít podle jeho pravidel? V cizím bytě, ve svých věcech od svokry, s jedinými botami celé roky?
O pár týdnů později zazvonil zvonek. Kristýna měla volno, Lídie vzala kluky do parku, mohla si přispat.
Kdo tam je? Vašku?! Proboha, co tady děláš?
Za dveřmi stál její muž.
Kristýno, vrať se. My s mámou už nebudeme tolik šetřit. Utrácení je hřích, ale budeme tě víc brát na vědomí a Já tě mám rád, Kristýno. Vrať se, máme přece rodinu, děti…
Ne! Už nikdy! Moje děti mají vlastní pokoj, já také. Kluci se dívají na pohádky, když chtějí, ne na patnáct minut. Mají svoji karbanátku, ne půlku. Mohou si vzít bonbón, kdy je to napadne. A sáčky na čaj už nepereme. Konečně jsem si koupila nový župan. Slyšíš to? Chci normální život a utrácet svoje peníze, jak uznám za vhodné. Dost! O rozvodu tě budou informovat!
Kristýna práskla dveřmi a rozplakala se. Plakala možná pro tu ztrátu, možná ze soucitu sama se sebou. Musela teď více pracovat, ale byla odhodlaná. Už nikdy zpátky. Tohle nebyl její život
Život v šetření a odříkání sice někdy působí jako rozumný kompromis, ale právě odvaha odejít z takového kolotoče může přinést to největší osvobození. Vždycky máme právo chtít pro sebe i své blízké důstojný a radostný život.
