-Natálko, k čemu ti jsou takové komnaty, prosím tě? Vždyť jsi sama. Ani děti, ani chlap v dohledu. Kamarádky taky moc nemáš, co tak koukám. Proč máš dvoupokojový byt? A my, pět lidí, se tísníme v jedné malé špelunce. Tak se rozhodni, dcero. A kdyžtak to můžeme zase vyměnit zpátky, až moji kluci odrostou, tak se prohodíme zpátky. Co ty na to? táta se na ni díval zkoumavě a trošku podlézavě.
Co na to říct? Asi by mě zajímalo, jak si vůbec představuje, že na tohle může někdo kývnout. Po tolika letech ticha, kdy se neozval ani na narozeniny, se tu najednou vynoří a hned přinese skvělej návrh. Já jen zírám. Takovou drzost jsem ještě nezažil… A že bych neměl žádné přátele? No, mám jich přesně tolik, kolik potřebuju…
-Tak co, Natálko, plácneme si? táta přešlapoval netrpělivě.
-A co máma?
-Co co máma? nechápal táta.
-Vždyť mi sem jezdí na pár dní skoro každý měsíc, občas zůstane i týden. A druhý pokoj je na to úplně nezbytný.
-Jednou dvakrát za měsíc? Žádný problém! V garáži mám staré křeslo na rozkládání, oprášíme ho, trochu vyspravíme a dáme do kuchyně. No co? Pohoda. Ledničku máš hned u ruky. zachechtal se. Daleko chodit nemusí. Tady leží, tam si vezme jídlo…
Koukal jsem na něj a ztrácel slova. Už mě ani neurážela ta jeho řeč o tom, že jsem sám, osamělý, starý mládenec. To už mě nechává v klidu. Jen mě překvapil jeho světový klid, jakoby čekal, že na jeho návrh kývnu bez řečí. Fakt si myslí, že je nejchytřejší ze všech a ostatní jsou ovce?
-Pro tebe je to ideální varianta, Natálko. Máma přijede dvakrát do měsíce. Dvakrát! Ale mě je nás tu pět každý den, vnímáš ten rozdíl?
Jo, jasně. Pro něj je rodina. Já jo ne Prostě dcerka z prvního manželství. Zato jeho tři kluci a jejich mamina, to je rodina jako řemen. Povzdechl jsem. Ani se mi nechtělo se s tátou hádat. Spíš mě zajímá, jestli si někdy uvědomí, že není jediný mazaný.
-Tati, sotva jsem teď doplatila hypotéku. Dřela jsem na ten byt roky… Fakt mi to není jedno…
-Jéžišmarjá, tragedie z toho nedělej. Dřela jsem… Vždyť jsi měla slušný start, ne? Nebo už jsi zapomněla? podíval se na mě pochybovačně.
Start? No vida. On ví všechno. Start jsem měla, to jo, ale od koho? Od mámy. To bych ti chtěla připomenout, ale co by. On to stejně neposlouchá.
-Tati… Já si to rozmyslím. vyklouzlo mi z pusy.
-No jasně, přemýšlej, myslet ti nikdo nezakazuje. poklepal mi kamarádsky na rameno.
***
-Naty, měla bys ho hned poslat do háje! Vyměnit s ním byt… Proč mu nedáš rovnou klíče a papíry? On má přece tři děti, jemu to musíš dát! To je fakt na hlavu! máma chodila z rohu do rohu a rozčilovala se.
-Mámi, jak ho mám poslat k šípku… Je to přece táta… Je mi z toho spíš trapně. couvl jsem.
-Dcero! Prosím tě! Co je komu trapné? Pro něj není trapné přijít a chtít cizí byt. Pro něj to je samozřejmé. Musíš vědět, jaký je prostě pohodář, co vždycky čeká, že se mu něco dostane zdarma. Takhle to měl vždycky, jen ty ho moc neznáš… A hlavně netrap se. Tohle není tvoje vina, rozumíš? máma se na mě usmála a pohladila mě po ruce.
-Já vím. Ale mně už to nabízí potřetí. Nejdřív jsem myslel, že jsem to špatně slyšel nebo jsem ho nepochopil. Ale on byl takový vždycky? I když jste byli spolu?
-Vždycky. Proto jsi ho vlastně moc nezažil. A já jsem vám ve styku nikdy nebránila. On nic nechtěl, až najednou teď. I když jsme se rozváděli, rozčiloval se, proč nemůže rozdělit byt po mé mámě že tam přece bydlel! Dokážeš si to představit? máma se zasmála, ale v očích měla smutek.
-Tak co, mámo? Mám to s ním utnout?
-Nemáš proč. Je to tvůj táta, rodina, i když asi… trochu zvláštní.
-No, rodina. On nás tak nikdy nebral. povzdechl jsem.
Máma jen pokrčila rameny. Věděla to dávno. Jen co s tím naděláš? Asi to ukáže až čas…
Zalapal jsem po dechu a dal pohled stranou. Tady rodina, já nula. No jasně, tři chlapi, o těch může táta básnit celé hodiny. Kdo se kdy poprvé posadil, kdo měl první modřinu. Který má rád pohádky, jak chodí na záchod a co všechno snědl to je jeho svět. Jeho kluci, jeho poslušná žena.
-Dobře, mámo, budu dělat, že to nevidím. A když přijde zas, řeknu narovinu ne… Aspoň těch pár kontaktů s ním, lepší než ticho. Aspoň nepije, jako kde kdo. Ne?
-Nejspíš… máma pokrčila rameny, ale nebyla přesvědčená.
Další rande s tátou bylo za týden. U něj doma. Zbytek rodiny byl zrovna u doktora.
-Naty, přišla jsi, super! Musím ti něco ukázat. Vidíš tu vestavěnou skříň? Je jako další pokoj! Vejde se ti tam všechno, nemusíš se bát. Podívej se, jaké tu máme veselé tapety, ne? nadšeně mě prováděl po bytě.
-Tati…
-A kuchyň, to je paráda! Sice malá, ale pěkná, co říkáš. Sem bychom mohli dát rozkládací křeslo pro babičku. Lednice je teda stará, není jako tvoje, ale to časem vyměníš. Já mám slevovou kartu do elektra…
-Tati! Zas to začíná. No řekni, k čemu mi to všechno ukazuješ? O lednici, tapetách, slevové kartě… – už jsem byl otrávený.
-No k čemu? Abys viděla, do čeho sem půjdeš! Musíš si to tu nejdřív prohlédnout, ne? díval se na mě a měl jsem pocit, že kouká úplně mimo mě…
-Tati, promiň, pokud jsem ti dala falešnou naději… Ale já sem přecházet nebudu. Mě moje bydlení naprosto vyhovuje. vydechl jsem opatrně.
-No, dobře… Ale podívej aspoň na tu sprchu! Nedávno jsem to celé měnil, všechno nové. I záchod, polský, super kvalita!
-Ty to neslyšíš!? Říkám ti NE! Nechci nic měnit, nechci stěhování, žádná výměna nebude! – vybuchl jsem. Už na něj, na sebe, na tuhle situaci, do které mě svou chamtivostí vehnal…
-Nebude výměna? To ti to je líto nebo co? Proč jsi sem vůbec chodil? Proč se vůbec ukazuješ, když to nepůjde? Naty, fakt jsem doufal. A ty… Ty jsi mě zklamal. podíval se na mě jak na cizího a já prostě mlčky odešel…
Bloudil jsem mezi podzimními baráky a nevěděl, jestli je to na smích nebo k pláči. Nakonec jsem vytáhl telefon, vymazal tátovo číslo a všechny jeho kontakty. Ulevilo se mi. Co můžu dělat… Asi nic lepšího nejde. A táta? Kdyby chtěl, umí si mě najít, zavolá, napíše, dojede… Ale někde uvnitř jsem věděl, že už se neozve. Nemá už o co stát. Když ta výměna neklapla…
