Je mi 51 let, během měsíce jsem měl devět schůzek s rozvedenými ženami 45+: proč jsem stále sám
Když jsem se před třemi lety rozváděl, byl jsem přesvědčený: maximálně půl roku a budu mít nový vztah.
Vlastní byt v Praze, stabilní zaměstnání, žádný alkohol, žádné eskapády. Bylo mi tehdy čtyřicet osm a věřil jsem, že s tímhle zázemím rozhodně nezůstanu sám.
Teď je mi jedenapadesát. A stále přicházím domů do prázdného bytu.
Ne proto, že bych to nezkoušel. Jen za poslední měsíc jsem byl na devíti schůzkách se ženami okolo mého věku od pětačtyřiceti do lehce přes padesát. Všechny rozvedené, samostatné, vědí, co chtějí od života tak to psaly v profilech.
Po těch devíti setkáních jsem si uvědomil jednu nepříjemnou věc: nejde o vzhled, věk, nebo o ty dobré jsou už zadané.
Problém je jinde.
Schůzka č. 1: Paní seznamka
Iveta, čtyřicet sedm, ekonomka. Na fotkách příjemná, upravená žena, žádné filtry, žádné kočičky. Ozvala se sama, v psaní byla konverzace plynulá.
Setkali jsme se v kavárně. Přesně na čas, posadila se naproti, objednala si zelený čaj bez cukru. Usmál jsem se:
Povíš mi o sobě, co tě baví?
Iveta vytáhla mobil, projela prstem displej a řekla:
Abychom si ušetřili čas, připravila jsem si seznam otázek. Je potřeba hned zjistit, jestli si sedneme.
A otevřela poznámku na mobilu.
První otázka: společný rozpočet. Druhá: zda jsem ochoten přibrat její hypotéku. Třetí: jestli ještě plánuji děti. Čtvrtá: jak se tvářím na případné stěhování. Pátá: kolik dávám dětem a jak často jsem v kontaktu s bývalou.
Hodinu jsem trpělivě odpovídal. Připadal jsem si ne jako chlap, ale jako uchazeč o pozici manžel. Každá moje odpověď další fajfka v její tabulce.
Když jsem se pokusil zeptat na její zájmy, mávla rukou:
Prosím, nejdřív ten seznam, to je důležité.
Po hodině a půl zavřela mobil, pokývla hlavou a poděkovala za schůzku a už se neozvala.
Asi jsem tou její seznamkou neprošel.
Schůzka č. 2: Život ve stínu bývalého
Dana, čtyřicet osm, učitelka. Milá, klidná, úsměv člověk, který zažil své, ale nezahořkl. Domluvili jsme se na procházce v Riegrových sadech.
Bavilo se nám celkem dobře, dokud jsem nezmínil, že rád koukám na filmy.
Můj bývalý to nesnášel, řekla hned. Tvrdil, že je to ztráta času.
Později zmíním, že občas vařím doma.
No vida, ten můj si nedokázal ani čaj udělat. To byla ženská práce.
A takhle to bylo pořád: nestačil jsem domluvit, a už byl bývalý na stole jako neviditelná překážka.
Auto? Ten můj se bál řídit. Byt? Bydlel do čtyřiceti u maminky. Dovolená? Nikdy nikam, byl lakomec.
V jednu chvíli jsem pochopil: já vlastně nejsem pro ni člověkem. Jen kulisou, na které si poměřuje minulou bolest.
Hledala spíš anti-bývalého, ne mě.
Schůzka č. 3: Bývalý stále s námi
Martina, čtyřicet devět, designérka. Hezká, vkusně oblečená, decentní šperky, jemný parfém. Ulevil jsem si: Konečně normální ženská.
První půlhodinu jsme povídali o práci, místech, knihách. Uvolnil jsem se, cítil: tady to možná klapne.
Pak ale Martina řekla:
To říkal i můj bývalý. A pak to byly jen sliby.
Od toho okamžiku už to byla jen nekonečná série historek o životě s tím člověkem. Jak si jí nevážil, jak jí využíval, jak sliboval a nic, jak ona věřila, držela rodinu.
Každé mé slovo srovnávala s ním:
Ty rád vaříš? Můj prý taky. Ale nikdy nic neuvařil.
Chtěl bys cestovat? Můj taky chtěl. Ale jen prstem po mapě.
Měnil jsem témata. Ptám se na její projekty, kde žila. Ale bývalý s námi seděl i bez pozvání.
S takovým třetím do vztahu to nejde.
Schůzka č. 4: Láska je luxus
Lenka, padesát, účetní. Klidná, soustředěná, hlas bez emocí. Kavárna u metra.
Snažil jsem se vtipkovat jen tiché jo, chápu. Vyprávím vtipnou příhodu jen kývne, jak by dělala kontrolu účetnictví.
Co tě baví? ptám se.
Práce.
A ve volném čase?
Volno skoro nemám.
Přeci jen něco pro duši?
Uklízím.
Žádné emoce, žádný jiskřička: jako by uvnitř už dávno šetřila energií.
Zkusil jsem opatrně:
Proč teď hledáš vztah?
Lenka neváhala:
Chci jistotu. Aby byl někdo spolehlivý nablízku.
A láska?
Pokrčila rameny:
V našem věku je láska luxus. Hlavně, že je pohodlí.
Koukal jsem na ni a viděl, že hledá ne živého člověka, ale spíš kus stabilního nábytku.
A já nevím, jestli chci být skříní.
Schůzka č. 5: Paní kontrolní seznam
Markéta, padesát jedna, vedoucí oddělení. Jistý krok, drahá kabelka, pevný pohled. Restauraci vybrala sama, levná nebyla.
Okamžitě vzala řízení do svých rukou:
Na hry nemám čas. Hledám vážný vztah. Jsi na to vůbec připravený, nebo si jen užíváš randění?
Cítil jsem se jak u maturitní komise a reflexivně odpovím:
Jsem.
Markéta pokračuje:
Chlap musí vydělávat ne méně než ona. Musí minimálně dvakrát za rok s ní na dovolenou. Musí respektovat její kariéru a rozhodně nechtít, aby se víc věnovala domácnosti. Po třech měsících musí být ochoten poznat její dospělé děti. Musí přijmout její přátele, návyky a životní rytmus.
Slovo musí padlo častěji než mé jméno.
Seděl jsem a docházelo mi, že v tom schématu není místo pro mě. Existuje jen pozice muž odpovídající podmínkám.
Žádné partnerství, žádný dialog. Smlouva s haldou poznámek pod čarou.
Schůzka č. 6: Chci tátu, ne chlapa
Kristýna, čtyřicet šest, manažerka. Mladistvá móda, výrazná manikúra, hlučný smích. Po předešlých schůzkách to bylo osvěžení.
Jenže už po dvaceti minutách bylo jasné, že to je hlavně poptávka po zachránci.
Umíš opravovat věci? Mně pořád něco doma nejde a já tomu nerozumím.
Máš auto? Občas by se mi hodilo někoho svézt.
Rozumíš financím? Nesnáším daně, nepomůžeš mi?
Za každou větou slyším: Udělej to za mě, převezmi, vyřeš.
Víš, mě hrozně chybí silné mužské rameno. Aby mě někdo opečoval, rozhodoval, nesl odpovědnost. Já chci být prostě jen slabá.
Oponuju:
Ale jsi dospělá, úspěšná žena, máš vlastní život, hodně zvládneš sama.
Hned se urazila:
To je typicky mužské! Nechcete o nás pečovat!
Pro ni péče znamenala kompletní obsluhu jejího života. A já už nechci být tátou dospělému člověku.
Schůzka č. 7: Věčná oběť
Petra, čtyřicet šest, účetní. Tichá, skromná, trochu stažená. Zaradoval jsem se: Aspoň nebude mít požadavky a kontrolní seznamy.
Prvních dvacet minut odpovídala jednoslovně. Pak se rozjela spíš rozjela svůj monolog.
A jelo to: jak ji manžel opustil kvůli mladé, jak sama vychovávala děti, jak šetřila na sobě, jak jí nebylo pomáháno, jak plakala po nocích.
Příběh za příběhem jen o bolesti a zklamání.
Kolik já toho pro rodinu udělala! A zůstala jsem sama.
Kariéru jsem pohřbila, aby měl pohodlí! A ani nepoděkoval.
Děti jsem dala všechno, teď nemají čas ani zavolat.
Snažil jsem se ji podpořit, říct něco milého, ale ona potřebovala hlavně ventil na své zranění, kdokoliv z internetové seznamky.
Na konci večera jsem si připadal vyždímaný jak citrón. Jako bych tahal cizí kufry plné kamenů.
Schůzka č. 8: Paní kontrolorka
Věra, padesát dva, lékařka. Dochvilná, upravená, se vším v pořádku. V kavárně byla dřív, vybrala stolek v rohu.
Objednal jsem si cappuccino. Věra hned:
To jste měl radši dát si lungo, mléko v tomhle věku není dobré pro žaludek.
Vyprávěl jsem příběh, jak nám v práci klekl počítač.
Počkejte, skočí do řeči, říkal jste, že to bylo ve středu, ale minule, že schůze byla v úterý. Nějak vám to nesedí.
Prohodil jsem, že občas chodím spát až kolem jedné ráno.
To nejde. V tomhle věku je třeba spát do jedenácti. Jinak trpí nervy.
Každou moji větu okomentovala, opravila. Jako by v sobě měla formulář na všechno od kávy až po spánek.
Vidím jasně budoucnost: člověk, co mi bude hlídat, co jím, kdy spím, s kým mluvím a kam utrácím peníze.
O takový zdravý životní styl nestojím.
Schůzka č. 9: Psychoanalýza v praxi
Hana, padesát tři, psycholožka. Doufal jsem: teď konečně člověk, co chápe, jak fungují emoce a hranice.
Naděje vydržely patnáct minut.
Řeknu:
Mám rád klid, moc mě nebaví hlučné večírky.
Odpověď:
Jste introvert s vyhýbavým typem vazby.
Zmíním rozvod před třemi lety.
Tři roky? To je dlouho. Bojíte se blízkosti.
Objednám si steak.
Typické, usměje se, červené maso je kompenzace nejistoty.
Každou větu obracela v diagnózu. Nepřipadal jsem si na rande, ale spíš jako případ z ordinace.
Na konci večera napsala:
Jste zajímavý, ale dle mé intuice nejste na vědomý vztah připraven.
Odpověděl jsem:
Asi máte pravdu.
A napadlo mě, že už se mi ani nechce hádat. Unavilo mě být případem.
Přijdu domů po devátém rande, sedím s hrnkem čaje v kuchyni a převracím všechna ta setkání v hlavě.
A najednou mi dochází: žádná z nich vlastně nehledala člověka.
Některé hledaly toho, kdo projde testem a sedne do systému. Některé pravý opak exmanžela. Některé potřebovaly zdarma psychoterapeuta, jiné spolehlivý nábytek nebo starostlivého tátu. Některé objekt pro kontrolu nebo zajímavý případ k rozboru.
Každá měla svůj scénář, svůj neuzavřený příběh. Své batohy, které chtějí naložit na někoho jiného.
Ale žádná vlastně nehledala jen muže se vším dobrým i špatným, se strachy i sny.
Proč jsou samy a co na tom záleží, kolik máme let
Kamarádi říkají:
Hele, nechoď za vrstevnicemi, najdi si mladší. S mladšími je to snazší.
Upřímně? Nemyslím si, že je problém v čísle v občance.
Jasně, po pětačtyřicítce má většina lidí rozvody, nemoce, dluhy, děti, zklamání za sebou. Takový je život.
Problém není, že máme batoh.
Problém je, že ho nechceme vybalit sami. Hledáme někoho, kdo přijde a všechno vyléčí, postará se, utiší.
A místo chci poznat Tebe z toho často vyleze chci, abys uzdravil moje rány.
A jsme my muži lepší?
Bylo by nefér tvrdit, že jen ženy chodí na rande s batohem problémů.
I já nejsem nepopsaný list. Mám svůj strach, že se historie zopakuje, svou tvrdohlavost i zlozvyky, se svojí podivností nejsem výjimka.
Jen my muži to častěji schováváme. Nemluvíme o tom hodiny, netvoříme seznamy a dotazníky. Ale to neznamená, že je nemáme.
A někdy si říkám: možná není problém v tom, že po pětačtyřicítce jsme všichni pošramocení, ale v tom, že neumíme upřímně říct:
Jo, jsem komplikovaný. Jo, bolí to. Jo, mám co zpracovávat a to je moje odpovědnost.
Dotaz na ty, co už mají něco za sebou
Během měsíce a devíti schůzek jsem nenašel tu jedinou. Ale viděl jsem spoustu různých ženských příběhů a své mužské problémky také snáze zahlédl.
Zažili jste podobnou zátěž v pozdějších vztazích?
Pokud jste muž poznáváte v těch popisech své (ex)partnerky? Jak jste to řešili?
Pokud jste žena vidíte v těch příbězích sebe nebo své kamarádky? Opravdu hledáte partnera nebo spíš spásu, tátu, soudce, publikum?
A hlavní otázka, co mi vrtá hlavou: lze po pětačtyřicítce budovat nový vztah, když odložíme masku vše v pořádku a opravdu přijmeme své šrámy a nebudeme je házet na druhého?
Napište mi, jak to vidíte vy. Třeba právě vaše zkušenosti pomůžou pochopit, co se s námi vlastně děje.
