Petra, milenka manžela, byla o výjimečné kráse. Kdyby byla muž, jistě by si ji i on vybral. Víte, jsou ženy, které znají svou hodnotu kráčejí rovně, s důstojným oblekem, dívají se přímo do očí, naslouchají až do konce. Neuspěchají se, nemají roztřesené gesty, nechtějí si vyhýbat ramenům ani vyhrotit prsa, aby byly vidět; místo toho zachovávají královskou klid a nikdy neztrácejí rovnováhu.
A právě on by si ji vybral, možná právě proto, že byla jeho naproti. Protože on sám byl jiný. Vždy v pohybu, zvedal hlas k dětem i k ženě, nechával věci klesat z rukou, nedokázal se nic soustředit, v práci byl stále pozadu, šéfové ho neustále kritizovali. Nosil jen kalhoty a trička nebo svetry kdo by chtěl nosit šaty či halenku, když už má jen málo času na žehlení? Dokonce si nepamatoval, kdy naposledy prolézal krajky či hedvábí. Jediný moderní sušička odlehčila jeho starosti o žehlení.
Petra však byla bezchybně dokonalá. Postava, krok, dlouhé nohy, bohatá hříva, průzračné oči, tvář tak krásná, že se člověk chtěl dotýkat rukama hlavy! Od chvíle, kdy ji spatřil, už nemohl klidně dýchat. Stalo se to po služební návštěvě v odlehlejší čtvrti Brna. Unavený a hladový vtrhl náhodou do malé kavárny. Bylo plno, jen v rohu stůl volný. Posadil se, zvedl hlavu nad jídelní lístek a ne, nic mu nepřišlo cizí: rozpoznal muže za sebou. A taky ji.
Muž mu držel ruce mezi dlaněmi, dlouze líbal prsty. Jako v obraze prsty voněly bazalkou. Vzpomněl si, jak mu oči stoupají k nebi. Ale rozpoznal, že tato žena je skutečně něco jiného.
Prošel ho zvláštní pocit. Jako při popálenině: vidíš červené stopy na kůži a víš, že za okamžik bude bolet, ale do té chvíle žiješ v očekávání bolesti. Snažíš se zoufale fouknout nad ranou, aby se úleva přišla dříve.
Měl by to bolet, ale uvnitř byl jen prázdný prostor. Nic víc.
Manžel přišel domů přesně včas. Obvykle byl klidný a vyrovnaný. Ona, Jana, byla ta, kdo se vždy rozhořel, byla netrpělivá a impulzivní. On byl mírný sangvinik s příjemným smyslem pro humor, přesně opačný k ní.
Celý večer chtěla Jana položit přímé otázky: A co ta milenka? Viděla jsem ji v Café Verde včera, byla krásná, chápu tě, ani já bych to nedokázala přehlédnout. Pak se podívala, jak se mu potí na čele, jak se červená a snaží se zůstat klidný.
Dobře, a co dál? Seznámit ji s dětmi? Uvidí novou matku? A mě, kam se přestěhuju? Přijde s vlastním bytem nebo ji přestěhujeme k nám? nemluvila nic. Manžel ji objal a rychle usnul vedle ní.
Možná ještě vůbec nedosáhli na intimní část, běžel po své straně postele a v duchu se smál. Viděl, jak žena, která vidí podvod očima, stále tvrdí, že se jí vše líbilo.
Možná to byl jen počátek pohledy, bušení srdce ve stejném rytmu. On stejně věděl, jak se skrýt, neprozradit ani pohled, ani pohyb.
Celou noc se protáhl v posteli, spal po částech, snil o barevných květinách a milenkách v červených šatech, které neznal.
Ráno vstával s těžkou hlavou, pohyboval se pomaleji než obvykle, připravoval děti do školy s klidem.
A celý den se ptal, co mají dělat ženy, které chytí muže s jinou? Hledat na Googlu? Google mu neodpověděl. Neměla žádný plán. Pokračovat dál?
Nemyslel, že musí něco zkoušet. Žil jako předtím stejná rutina, stejný manžel, který přichází domů včas, bez cizího parfému na košili, hluční a šťastní děti, nedělní kino. Stejné dva až tři milostné aféry týdně, pokud věnovala pozornost detailům.
Možná se pletla v té kavárně?
Ne. Zavolala mu na poledne; nezvedl. Nastoupila do taxíku a vrátila se do té stejné kavárny. Taxikáři dala stručné vysvětlení: čeká důležitý obálka pro práci. Manželovo auto stály naproti. Viděla oba, jak vystupují a nastupují do auta společně.
Zčervenala, požádala taxikáře o láhev vody, předstírala telefonát a dramaticky zvolala: Ať vás to ostudí s tím balíčkem! Už nebudu čekat, jdu do práce! I tehdy ji nezajímalo, co si taxikář myslí.
Když zjistíš, že existuje milenka, svět se obrátí vzhůru nohama. Rozvod? Možná. Ale jak žít jinak? Vydržet? Pro koho, pro koho?
Vzpomněla si na přátele, kde muž měl také milenku. Schovával se, lhal, ale manželka nakonec zjistila pravdu. Skandál, on tvrdil, že to není pravda, až ho chytili na důkazech: zprávy v telefonu. Říkali, že ho hackli, že mu závidí závistiví konkurenti.
Pak její manžel rozhodl: Nikdy bych nelhal. Bylo by trapné zapřít. Když něco uděláš, nesmíš to zakrývat, musíš se přiznat. Rozhodni se: buď ukončíš vztah s milenkou a zůstaneš u rodiny, nebo odejdeš a postaráš se o své.
To ji zaujalo. Což byl úžasný muž po jejím boku! Snadno dávat rady na dálku, aniž bys byl přímo zapojen. Když život hodí tě do středu, když ostatní čekají na tvé rozhodnutí a rovnováhu, odvaha i rovnováha mizí jako pára.
Vrátila se do té samé kavárny a posadila se k jejich stole. Milenka zvedla oči překvapeně. Manžel se ztuhl, pak si pod stolem mačkal ruce. Ticho. Bylo zajímavé ho sledovat. Milenka okamžitě poznala, kdo je. Nebo už to věděla.
Manžel chtěl mluvit, ale ona ho zastavila rukou: Není to, že bych neviděla, že? Pomalu řekla: Nic tu není neobvyklé. Stává se to. Ale prosím, zamyslete se, jak to vyřešíte máme děti, společný byt, staří rodiče. Jsme dospělí, poradíte si. Vstala. Čerstvě vyžehlované šaty jí slušely. Škoda, že už dlouho žádné nenosila.
Někdy odvaha znamená říct pravdu a poté jít dál s důstojností, ať už je to jakkoli těžké. Důstojnost ženy nespočívá v botách ani v žehlených šatech, ale v klidu, se kterým na konci dokáže sehnat síly a jít dál se svým životem.
