Nebyla na omylu
Aneta zrovna dokončovala úklid, když se rozezněl zvonek. Rychle si umyla ruce a spěchala ke dveřím. Na prahu stála tchyně, paní Růžena Novotná. S takovým tím škodolibým úsměvem, aspoň Anetě to tak přišlo, vstoupila do bytu.
Ahoj, co tě sem přivádí? vzpamatovala se Aneta.
Přišla jsem jen tak na návštěvu, odpověděla tchyně bez jakéhokoli pozdravu.
Ale já teď něco dělám, nemohla jste aspoň zavolat? To už se dnes nenosí ozývat předem? divila se Aneta celkem oprávněně.
Růžena Novotná se usmála pobaveně: A musím si snad u tebe vyžádat povolení, abych přišla do svého bytu?
Aneta zrudla, protože jí připomněla, že v bytě vlastně s manželem Filipem bydlí jen díky její laskavosti. Růžena jim totiž dovolila bydlet ve svém druhém bytě zdarma, za předpokladu, že zaplatí alespoň poplatky za služby.
Filip se před časem dostal do nepříjemné finanční situace, dlužil větší částku, a tak oba s Anetou makali o sto šest, aby dluhy splatili. Na nájem v Praze by rozhodně neměli. Růžena měla byty dva v jednom bydlela, druhý pronajímala. Ale když viděla, jak se syn trápí, pustila je do volného bytu, dokud se z dluhů nevymotají. Platili jí jen inkaso.
Jak se vám daří? usadila se tchyně v kuchyni a vytáhla si z linky vlastní hrnek.
Jde to, zamumlala Aneta a dodělala poslední kousek úklidu. Potom šla za tchyní do obýváku.
Růžena ji přeměřila pohledem, kterým dávala jasně najevo svoji nelibost. Aneta jí dnes připadala nějaká bledá. Zeťovou zrovna nemilovala, ale respektovala volbu svého syna. Ačkoliv za jejich zády si na účet Anety často dělala jízlivé poznámky.
Je ti dobře? Nějak nevypadáš, podotkla ostře.
Nic mi není, odpověděla Aneta tlumeně.
Pořád dokola to tvoje nic mi není Opravdu neznáš jinou frázi? rýpla si do ní.
Aneta pokrčila rameny. Bylo jí fakt mizerně, ale ke tchyni by se s tím nikdy nepřiznala.
Co dneska plánuješ? nedala jí pokoj Růžena.
Ještě nevím, možná skočím nakoupit pár věcí a pak zase pracovat.
Růžena jen kývla, věděla, že Aneta dělá účetní na dálku. Po chvilce ticha se zřejmě začala nudit.
Hele, co kdybych šla s tebou do obchodu? Jsem autem, hodím tě tam i zpátky. Beztak nemám dnes co na práci.
Aneta už už chtěla odmítnout společné nákupy s tchyní totiž nikdy nebyly z procházky růžovým sadem, spíš naopak. Ale představa, jak se táhne domů s taškami, ji přesvědčila.
Asi by to nevadilo, souhlasila nakonec.
Tak se jdi oblíct! Ať tu nehnijeme! pobídla ji Růžena.
Aneta se zabalila do kabátu tak rychle, že ji Růžena nezapomněla štípnout poznámkou:
No vida, dočkala jsem se, mezitím jsem si aspoň stihla zdřímnout, ty šneku.
Aneta to přešla bez reakce. Bylo jí celý den špatně od žaludku a na hádky neměla ani pomyšlení.
Tak kam vyrážíme? ptala se Růžena pochybným tónem, když už seděly v autě.
Aneta jí řekla, do kterého supermarketu chce, a běžely nakoupit. Růženě se do obchodu vlastně moc nechtělo, ale i tak dala přednost společnosti před prázdným bytem, kde na ni už nikdo nečekal. Manžel jí umřel už dávno, syn s Anetou byli aspoň malou útěchou. Nikdy by jim to ale nedala najevo city maskovala humorem a ironií.
No teda, Aneto, proč kupuješ takový levný věci? rýpla si znovu, když viděla, co dává Aneta do košíku.
Momentálně si na víc nemůžeme dovolit, odpověděla Aneta klidně, i když v sobě dusila hrdost. Snad neříkám nic nového jsme v dluzích.
Růžena pokrčila rameny. Vlastně si ani neuvědomovala, v jaké jsou situaci.
Zajdeme na kávu? Zvuk tě, navrhla najednou.
Ani nestihla doříct větu a Aneta vedle ní málem omdlela. Stály těsně u auta, takže Růžena rychle Anetu posadila na sedadlo.
Aneto, jsi v pořádku? No tak, prober se!
Nastříkala jí pár kapek vody do obličeje. Aneta se pomalu vzpamatovávala.
Zlato, jsi OK? Co se stalo? starala se.
Jenom únava asi moc stresu, Aneta mávla rukou, snažila se ji uklidnit.
Růžena jen vrtěla hlavou. Pomalu jí začínalo svítat, o co asi jde, ale nechala si to pro sebe.
Jedeme domů, rozhodla.
Ale já ještě musím do drogerie protestovala Aneta slabě.
Tchyně už ji ale neposlouchala, naložila ji do auta a zamířila domů. Tašky s nákupem nesla Růžena, Anetě jen pokynula:
Klidně běž napřed, jen mi tu nepřekážej.
Doma se Anetě udělalo líp, začala vybalovat tašky, dodělala oběd a připravovala se na práci.
Děje se ti to často? ptala se Růžena mezi dveřmi.
Co myslíte? To v obchodě? Občas nic hrozného, zamumlala Aneta a dál se věnovala kuchyni.
To znám, když jsem čekala Filipa, měla jsem stejné stavy. Nevolno, mdloby.
Prosím vás, já nejsem těhotná! To teď nejde, máme jiné starosti, hlavně ty dluhy. Dítě je jen další výdaj.
Růžena se najednou zamračila:
Dítě není jen výdaj, ale požehnání.
To my teď nepotřebujeme, zabručela Aneta. Upřímně, teď na to fakt nemám náladu.
Ale když už by se stalo, tak to neovlivníš.
Anetu to už trochu znervózňovalo a ostře odvětila:
Fakt nejsem těhotná! Přestaňte už s tím!
Takhle na mě nevyjížděj! Jestli máš pochybnosti, radši si udělej test, než tu ječet.
Vy jste přišla schválně kvůli tomu, abyste mi lezla na nervy? ušklíbla se Aneta.
Ale no tak, jsem tě dovezla domů, postrčila, když ti bylo špatně. Trochu vděku by neuškodilo! A promluv si radši s Filipem co dál.
Asi pracovat, co jiného, odbyla ji Aneta.
Růžena jen povzdechla. Běžně klidná Aneta dnes odpovídala dost vyostřeně. Začínalo jí být jasné, čím to asi bude a v duchu už si představovala, jak bude rozmazlovat vnouče.
Proč se tak culíte? nechápala Aneta.
A jak bys pojmenovala chlapečka? A holčičku? mrkla Růžena.
Aneta jen otevřela pusu a potom se naštvala:
Já TĚHOTNÁ NEJSEM! Teď to nejde! Fakt s těmi otázkami přestaňte. Jestli se nudíte, běžte domů! Prosím!
To jo, jdu, přikývla s úsměvem Růžena a ještě dodala: Ale kdyby tady byly vnoučata, s radostí ti pomůžu.
Aneta už na to nic neřekla, jen si povzdechla a zamračila nos.
Jakmile tchyně za sebou zabouchla dveře, Aneta zamířila k lékárničce. Dítě teď rozhodně nechtěla, ale věděla, že stát se může všechno. Vadilo jí především to, že by měla pravdu právě Růžena A taky v sobě měla obyčejný strach.
Bála se všeho porodu, bolesti, odpovědnosti. Nedokázala si sama sebe představit jako mámu, bála se, že selže.
Z balíčku v šuplíku vytáhla těhotenský test. Koupila si ho vlastně už několik měsíců zpátky kdyby náhodou. Nepoužila ho ale až do teď.
Třásla se jí ruka, když čekala na výsledek. A když se objevily jasné dvě čárky, nemyslela už na práci, ale jen na malé tajemství, které rostlo v jejím břiše.
Večer skoro ještě ve dveřích podávala Filipovi ten úzký proužek.
Co to je? nechápal Filip.
Já jsem těhotná, špitla Aneta.
Ani jeden z nich nebyl připravený, ale Filip se pomalu začal usmívat:
Fakt je to pravda? Budeme mít dítě?
Ano! přikývla Aneta nervózně. Co budeme dělat?
Filip se na chvíli zamyslel a potom ji jemně pohladil po břiše:
Budem vymýšlet jména!
A práce? A dluhy?
Nějak to zvládneme, neboj! Máma pomůže, víš, jak je na děti.
Přitáhl si Anetu na gauč a objal ji. Ta se v jeho náručí nejdřív roztřásla:
Filipe, mám strach. Všichni říkají, jak porod bolí. A co když to nezvládnu, co když miminko neudržím, nebo nebudu vědět, jak ho chytit?
Neboj Budeme na to dva. Pomůžu ti. Zvládneme to spolu, tišil ji Filip.
Aneta se v jeho objetí uklidnila. A ještě ten večer sama vzala telefon a zavolala Růženě, aby jí tu novinu řekla osobně. Byla si jistá, že tchyně bude opravdu šťastná. A nemýlila se.
