Bez vás žít nedokážu
Veroniko, promiň, ale zamiloval jsem se do jiné. Odcházím, byt nechám vám. Odpusť, že odcházím tak potichu, nechtěl jsem, abys brečela přede mnou, proto jsem ti nechal tuhle zprávu. Věř, že mi taky není lehko A dej za mě pusu synovi.
****
Vstávej, sluníčko! Veronika budila syna Honzíka, a pak zamířila do ložnice ke svému manželovi Pavlovi.
Miláčku, za chvíli musíš do práce! Vstávat! rozesmála se a pošimrala mu palec na noze, který trčel zpod peřiny.
Pavel se s tichým úpěním začal probouzet. Vždycky vstával s obtížemi, narozdíl od Veroniky. Ta skákala z postele s prvním paprskem a než stihli její chlapi vylézt z pelechu, měla už snídani hotovou, vlasy učesané a půl domácnosti uklizené. Pravda, chodila i spát skoro za soumraku, protože byla vždycky utahaná.
Seděla v kuchyni, když Honzík, protahující se a zívající, vykoukl ze svého pokojíčku.
Nejdřív koupelna, pak snídaně, ukázala mu Veronika na dveře.
Honzík poslušně zamířil čistit zuby. Za pár minut už snídali, když se z ložnice vypotácel pobledlý Pavel.
Víš co, dneska asi zůstanu doma. Zavolám do práce, že jsem marod.
Byl bílý jak stěna a Veronika si začala dělat starosti.
Není ti dobře? Nechytil jsi něco?
Bolí mě hlava a je mi na zvracení opřel se Pavel o futro.
Veronika vyskočila a přiložila mu ruku na čelo.
Nevypadáš, že bys měl horečku. Mám s tebou zůstat doma?
Ne, Vero, jeď do práce, Honzu dej do školy, já si lehnu a snad to přejde prostě se z toho vyspím.
Kdyby něco, hned mi zavolej, připomněla mu Veronika.
Jasně, Pavel se pousmál, večer se uvidíme.
Veronika byla ten den jak na trní, celé dopoledne se nemohla soustředit, pořád přemýšlela, co se tomu Pavlovi děje. Byl bílý jak stěna, úplně bez energie. Věděla, že je v práci přetížený, ale stejně měla v duši divný pocit. Něco viselo ve vzduchu.
Pustila si syna po škole s kamarádem, vzala si z práce volno, vyzvedla ho dřív a spěchala domů. Napětí v ní narůstalo a Honza to na ni poznal.
Mami, co je? Měla jsi být v práci přece dýl. Jsi nějaká bledá Vy jste oba nemocní?
Veronika sjela dvanáctiletého syna tázavým pohledem. Už to nebyl žádný trpaslík, ale stejně to byl pořád její malý kluk, a nechtěla ho děsit.
Honzo, mám prostě strach, táta dnes nebyl v pořádku. Chci zkontrolovat, že je to fakt jen viróza.
Honza něco zamumlal a mlčky šel za ní do výtahu, batoh táhl za sebou jak pytel brambor. Nechápal tu nervozitu.
Veronika s roztřesenýma rukama odemkla dveře a vpadla dovnitř. V bytě bylo pochybně ticho. Pavel nikde. Prošla všechny pokoje a vrátila se do obýváku, kde Honza trochu zbledl a skoro brečel. V ruce měl list papíru, který už očividně přečetl.
Co to máš? Dej to sem!
Hlas se jí třásl, ale Honza jen mlčky podal matce papírek.
Veroniko, promiň, ale zamiloval jsem se do jiné. Odcházím, byt nechám vám. Odpusť, že odcházím tak potichu, nechtěl jsem, abys brečela přede mnou, proto jsem ti nechal tuhle zprávu. Věř, že mi taky není lehko A dej za mě pusu synovi.
Blbec, sykl Honza.
Takhle o tátovi nemluv! pípla Veronika, napůl zmateně, napůl rozčileně.
On nás opustil! Nesnáším ho!
Honzík odběhl do svého pokojíku a třískl za sebou dveřmi. Bolelo to, nechápal, proč je táta vyhodil z jeho života. Vždycky přece byli taková správná rodina. Veronika znovu sklopila oči k dopisu.
S Lenkou jsem se znal už dva roky a pořád jsem nebyl schopen odejít, ale teď už musím. Doufám, že mi jednou odpustíš. Prosím, neukazuj to Honzovi, nechci, aby o mně uvažoval zle.
Veronika se ironicky ušklíbla jejich syn si už obrázek udělal sám a rozhodně nepotřeboval další informace k pochopení tátova odchodu.
Chodila bytem sem a tam beze smyslu, až skončila v ložnici. Když zjistila, že všechno Pavlovo oblečení je pryč, jako by jí to celé došlo: najednou se jí podlomila kolena a klesla přímo na koberec a rozplakala se naplno. Její život se během minuty rozpadl na cimpr campr, a to zrovna, když to nejméně čekala.
Netušila, jak dlouho tam seděla a vzlykala nad rozpadlým vztahem. Strašně moc by si přála vrátit se zpátky do rána, zůstat doma a Pavla udržet pod peřinou, aby nemohl utéct. Ale v duchu moc dobře věděla, že jakmile se jednou rozhodl, stejně by se sebral a šel. Kdyby měl aspoň koule říct jí to do očí… Místo toho se zachoval jako zbabělec, utekl a ani jí neřekl čau.
Když se Veronika konečně opláchla a dala trochu do kupy, šla za synem do pokoje. Ležel na posteli a zíral do stropu. Bylo vidět, že i on měl slzy v očích.
Mami, proč to udělal?
Synku, nevím, ale jisté je jen jedno: přestal milovat mě, ne tebe. Pro něj navždy zůstaneš jeho syn.
To není pravda, vždyť napsal, že MUSÍ odejít. To znamená, že jeho nová ženská je těhotná. Nejsem malý, vím, jak to chodí Jestli jeho nová čeká dítě, tak mě už nechce. Udělal jsem něco špatně? Na víkend jsme spolu plánovali jít na fotbal a do cukrárny. Možná jsem mu byl na obtíž? Jsem otravný?
Veroniku zabolelo, jak syn přemýšlí, protože sama měla podobné pocity. Ale věděla, že by syn neměl přijít o otce. Cítila, že Pavel bude chtít být s Honzou, a nechtěla je rozeštvat. Pohladila Honzu po ruce a jemně mu řekla:
Honzíku, nepotřeboval jsi mu být na obtíž, to vím jistě. Táta nechtěl, abys ten dopis četl. Má jinou ženu, což už sám víš, ale ty pro něj budeš vždycky synem. Uvidíš, sám se ozve, bude tě chtít vídat.
Zradil tě, pochmurně řekl Honza.
Veronika to chápala. Sama cítila zlost, bolest, a chuť rozbít Pavlovi jeho novou lásku přes hlavu. Dva roky dělal svatouška, koukal jí do očí, říkal, jak ji miluje… a přitom si chodil užívat bokem.
Další dny byly jako v mlze. Veronika sepsala žádost o rozvod, Honza prohlásil, že tátu nikdy neodpustí. Už nebyl malý, měl rozum a byl zatraceně dotčený. Ale stejně ho večer občas slyšela tiše popotahovat do polštáře.
Postupně se jejich život ustálil. Veronika a Honza si zvykli žít bez Pavla, který zjevně o syna stejně neměl zájem. Tvrdil, že má málo času a novou rodinu. Pořád se vymlouval, že nestíhá. Honza byl samozřejmě naštvaný a mrzelo ho to. Takhle to šlo asi půl roku.
Jednou, když se Veronika vracela z práce, zaslechla hlasy z chodby. Rychle vyběhla schody, protože slyšela, že tam křičí Honza a s ním Pavel.
Pavel stál před dveřmi a prosebně koukal na syna. Honza, rozcuchaný a vzteklý, po něm štěkal:
Táhni! Nemáš tu co dělat! Nesnáším tě! Mámě už jsi jedno, jsi pryč!
Honzo, nech mě ti to vysvětlit Synku…
Vypadni!
Veronika přiběhla k nim. Honza po jejím příchodu ztichl, Pavel okamžitě ožil a vrhnul se k ní.
Veroniko, já bych se chtěl vrátit. Honza mě nechce pustit, ale snad ty mě pustíš do bytu?
Mami, ne! Honza ji prosil, ale zároveň vztekle bránil dveře tělem.
Veronika se na Pavla upřeně zadívala. Kdysi si neuměla představit život bez něj, ale po té zradě už věděla, že i kdyby odpustila, jejich vztah je stejně k ničemu.
Tak co? Pavel se křečovitě usmál. Pustíte otce a manžela domů?
To jsi byl před půl rokem, ozvala se Veronika tiše. Teď už právo chodit do našeho bytu nemáš. Jestli chceš půlku bytu, klidně si podej žalobu. Ale rodina už nejsme.
Co prosím? Ty mě vyhazuješ? Veroniko, odpusť mi! Fakt nevím, co mě to tehdy popadlo. Bez vás to nejde!
Odpustila jsem ti, ale nepůjde to. Žít spolu už nebudeme.
S tím za sebou zabouchla dveře. Honza se pousmál, ačkoliv mu taky nebylo lehké otce odehnat. Neodpustil mu a pořád na něj byl naštvaný.
Mami, kvůli němu neplač. I tak je nám fajn. My dva.
Veronika se na syna usmála a utřela slzy. Kukátkem na dveřích ještě zahlédla Pavla, jak chvíli stojí, dívá se na dveře jejich bytu, a pak pomalu odchází. V hloubi srdce cítila úlevu dokázala konečně konec. S lítostí je hotovo, říkala si.
Honzíku, jsi borec, mrkla na něj.
Co kdybychom objednali pizzu? Ať to trochu oslavíme! Co říkáš, mami?
Honza se rozjasnil jako jarní ráno.
A klidně i větrníky!
Veronika spokojeně zamrkala. Tenhle úsměv už dlouho neviděla. Teď už věděla, že to zvládnou. Společně. Sice ne hned… ale určitě ano.
