Společně s manželem jsme se rozhodli pomoci našemu synovi tím, že mu dáme peníze na první splátku na byt, ale naše dcera udělala velkou scénu a teď také požaduje finanční pomoc. My to však vidíme jinak: syn studoval denní formou a my jsme nemuseli platit za jeho vzdělání, zatímco dcera chtěla studovat na soukromé univerzitě, což jsme museli financovat my.
Máme dvě děti – syna a dceru. Věkový rozdíl mezi nimi je malý – pouhé dva roky. Naše dcera, Tereza, je starší, zatímco syn, Jakub, je mladší. Dlouho jsme s manželem přemýšleli o tom, jak zajistit našim dětem dobrý start do života, nebo alespoň jak jim poskytnout určitou finanční podporu na začátek. Rozhodli jsme se tedy založit každému z nich spořicí účet a každý měsíc na něj vkládat pevnou částku.
Díky tomuto počátečnímu kapitálu by měly naše děti jednodušší start do samostatného života. Tereza a Jakub však byli úplně jiní. Tereza se o studium nikdy nezajímala – často vynechávala vyučování a bylo obtížné ji přimět k dělání domácích úkolů.
Opakovaně jsme se jí snažili vysvětlit, že vzdělání je důležité, že bez diplomu si nenajde slušnou práci a bude muset pracovat jako prodavačka nebo uklízečka. Ale vůbec ji to nezajímalo.
S obtížemi dokončila školu s průměrnými známkami, sotva složila závěrečné zkoušky, takže nebyla žádná šance, aby se dostala na státní univerzitu. Jedinou možností pro ni byla soukromá vysoká škola. Věděli jsme, že Tereza nemá velkou motivaci ke studiu, ale přesvědčila nás slzami a sliby, že se bude snažit.
Tak jsme vzali peníze z jejího účtu a zaplatili její studium, a minulý rok jsme dokonce museli přidat i naše vlastní peníze, protože na jejím účtu už nebylo dostatek prostředků. Tereza svůj slib dodržela – opravdu se učila. Téměř okamžitě po dokončení školy se vdala, přestěhovala se k manželovi a našla si dobrou práci.
Jakub byl úplně jiný. Miloval učení. Pravidelně se účastnil olympiád a soutěží a často vyhrával. Školu dokončil s vyznamenáním a byl přijat na jednu z nejlepších univerzit – bez jakéhokoliv našeho finančního příspěvku, protože studium měl zdarma a navíc získal stipendium.
V posledním roce studia začal pracovat na částečný úvazek v prestižní firmě a po absolvování mu tam nabídli stálé zaměstnání. Do ženění se nehrnul, i když měl přítelkyni už více než dva roky. Jednoho dne nám při rozhovoru řekl, že se neožení, dokud nebude mít vlastní byt.
– Dokud si nebudu jistý, že moje rodina bude mít všechno, co potřebuje, neožením se, – řekl Jakub.
Samozřejmě je to racionální přístup, ale podle této logiky by mohl čekat až do čtyřicítky. Takže jsme se s manželem poradili a rozhodli se mu dát našetřené peníze na první splátku. Jakub souhlasil a brzy si koupil byt.
Když se o tom Tereza dozvěděla, přišla k nám s pláčem a obviněními.
Začala nás obviňovat, že máme raději jejího bratra a že ona také chce peníze na byt.
My jsme ale vždy milovali své děti stejně a zacházeli jsme s nimi spravedlivě: kdo udělal chybu – byl potrestán, kdo se choval dobře – byl pochválen. Pokud se hádali a nedokázali jasně říct, co se stalo, trestali jsme oba.
Vždy jsme jim kupovali věci a hračky stejné hodnoty. I na narozeniny dostávali oba dárky – samozřejmě oslavenec dostal dražší, ale druhé dítě nikdy nezůstalo bez pozornosti. Na jejich spořicí účty jsme také každý měsíc ukládali stejnou částku. Tereza tedy neměla důvod nás obviňovat, že upřednostňujeme Jakuba.
Vysvětlili jsme jí, že jsme její studium zaplatili z peněz, které jsme pro ni našetřili, a že jsme jednali spravedlivě a čestně.
– Kdybych tehdy věděla, že si můžu vybrat mezi bytem a vzděláním, vybrala bych si byt! Nedali jste mi na výběr!
– O jakém výběru to mluvíš? Toto rozhodnutí jsme přijali společně s tvojí matkou. Jakub šel na bezplatnou univerzitu, což znamenalo, že jsme ušetřili peníze, které bychom jinak utratili za jeho vzdělání. Po ukončení studia jsme mu tyto peníze dali, protože právě na to jsme je šetřili. Úplně stejným způsobem jsme šetřili i pro tebe.
Ale naší dceři naší argumenty nic neříkaly – urazila se a naštvala. Stále si myslí, že máme raději jejího bratra a že jsme ji oklamali. Podle ní jsme měli zaplatit její studium a přesto jí dát ještě peníze na byt. Dětem se nikdy nedá zavděčit.
