PÁNÍ NÁJEMNICE
Zapsáno v mém deníku v zimním podvečeru:
Dnes jsem se šla projít na chladný, ale krásně slunečný večer po našem sídlišti na okraji Brna. Venku byl jen slabý mrazík, celé odpoledne oblohu zalévalo zimní slunce, které se teď ve svých posledních paprscích ztrácelo za rohem a třpytilo se v bělostných, mrazem vyfoukaných vločkách.
Jsem spokojená, jaká jsem dnes měla náladu. Jsem vysoká, už mi je přes šedesát, ale pořád umím být elegantní dnes v nových důstojných kozačkách a dlouhém norkovém kožichu, co mi syn s rodinou dal k Vánocům. V obličeji mám ještě stopy dřívější krásy a trochu pýchy, to musím přiznat. Ale dávám si na sobě záležet, vždycky vím, co znamenám. I když jsou za mnou ty nejhezčí roky a můj starý Vladimír už tu deset let není, umím si užít život. Prožili jsme krásné manželství, vychovali výborného syna.
Můj Tomáš žije už roky v Praze, vystudoval tam, našel si ženu, dělali mi dva vnuky. Jenže je vídám málo práce, škola Ale nepropadám malomyslnosti. Mám svůj byt i druhý, který pronajímám. Důchod sice není žádná sláva, ale vystačím, a Tomáš mi občas pošle pár korun, co vždy odmítám přijmout, ale stejně mi občas něco přibyde na účtu.
Teď jsem šla ke svým nájemníkům, mladé rodině manželé a jejich dvouletý klučík vyzvednout nájemné a popovídat si. Přitom jsem v kabelce měla malou mléčnou čokoládu pro malého Filípka. Najít dobré nájemníky není vůbec snadné, vím to z vlastní zkušenosti. Několikrát jsem se spálila, musela jsem vše uklízet po rozverných podnájemnících a řešit nedoplatky na energiích. Proto teď chodím pro nájem osobně, vše si prohlídnu, posedím na chvíli.
S touhle rodinou ale nebyly nikdy problémy, hlavně s Aničkou, manželkou. Vypadá jako děvčátko, i když jí je čtyřiadvacet. Je drobná, s bledou pletí a upřímnýma modrýma očima, nechce se věřit, že už zvládá dvouletého raubíře. O byt se vzorně stará, je vždycky vlídná a platí včas. Její muž se mnou moc nemluví, když náhodou přijdu, zrovna kouká na fotbal nebo ho není doma. Občas vypadá, že si přihne, ale co je mi po tom hlavně, že platí a nedělá nepořádek!
Dnes, když jsem vystoupila z výtahu v našem paneláku, přemýšlela jsem, co si dobrého koupím za nájemné. Možná vybíraného lososa z mé oblíbené prodejny, proč ne? V mém věku je nesmysl šetřit na každé koruně. Zastavila jsem se u jejich dveří, ani mě nenapadlo použít náhradní klíč, co mám, když jsou to tak dobří lidi…
Dnes ale Anička otvírala nějak podezřele dlouho a když jsem ji spatřila, skoro jsem ji nepoznala zarudlé, nateklé od pláče oči a třesoucí se ruce.
Copak se ti stalo, Aničko? zeptala jsem se hned, i když jsem měla chuť hned odejít vypadala, jako by měla za sebou těžkou noc.
Ale ona jen kývla hlavou a odvedla mě do obýváku.
Byt tentokrát nepoznávám na zemi rozházené oblečení, dítě si hraje mezi hromádkami prádla, skřín dokořán a prázdné police.
Anička mi z roztržité ruky podala účtenky.
Všechno mám zaplacené, ale nájem na tento měsíc nemám z čeho. Promiňte mi, zůstanu vám dlužná. S Filípkem se zítra stěhujeme, ještě musím najít sílu vše zabalit.
Obličej se jí zase zkřivil a musela se hodně držet, aby nezačala znovu plakat. Došlo mi, že tahle tvář nenasvědčuje alkoholu to je od slz
Co se vám to stalo? Proč s Filípkem, kde je váš muž? Proboha, co tu řádilo? skoro jsem vykřikla.
Aničky hlas byl tlumený, ale slyšet byl:
Jsem nemocná, paní Nováková. Už půl roku se cítím mizerně. Jenže pořád jsem byla s Filípkem, nemohla jsem do nemocnice, až když šel do školky. Šla jsem na vyšetření a… Mám rakovinu.
A už zase jen tiše plakala, obličej ukrytý v dlaních.
Když to můj muž uslyšel, beze slova sbalil věci a odešel. Řekl, že bude žádat o rozvod. Prý by se o mě nechtěl starat, jeho teta taky umřela na rakovinu, nechtěl to znovu zažít. Tak jsem sama, nemám ani korunu, pobírám jen mateřskou. Všechno jsem dala za poplatky. Nemám z čeho platit, zítra opravdu odejdu. Do vesnice za starou babičkou, ta mě stejně vychovala jako dítě. V Brně nemám kde být. Do onkologického centra nenastoupím, není kam dát Filípka… Budu hledat pomoc u zdravotního střediska v dědině.
Prudce jsem se narovnala: Aničko! Copak jsi v lese? Je kolem tolik lidí, proč bys to vzdala? Víš co? Zítra půjdeš, kam tě poslali, já ti tu s Filípkem zůstanu. A dokud bude třeba. Nájem pusť z hlavy, já si chleba koupím! Hlavně se dej do kupy, budeš tu bydlet dál. A teď běž uklidit, ráno přijdu zase. Řekneš mi, kam vodit Filípka, já to zvládnu.
Koukala na mě očima nateklýma od slz, v očích nevěřícnost. Já jsem v jejích očích možná působila vždy povýšeně, za ta léta jsem nebyla zrovna vřelá paní Myslela, že jí vynadám za nezaplacený nájem, místo toho jí nabízím pomoc, kterou by spíš čekala od vlastní rodiny.
Tak už se, prosím tě, vzchop! Máš cestu před sebou a Filípka. Přestaňme tu brečet, nebo se k tobě přidám, dodala jsem rozpačitě. Přitiskla ke mně rameno. Musím říct, že i mě se třáslo v krku, ale nemůžu přece být měkká, to by Aničce nepomohlo…
Večer jsem šla do obchodu, ale místo lososa jsem nakoupila normální věci kuře na polévku, těstoviny, maso. Ráno přesně v šest už jsem zvonila s taškami u Aničky, ráda jsem pohlídala Filípka, který mi vždy připadal moc hodný. Maminku sice postrádal, ale byl poslušný a veselý kluk. Sama jsem na Aničku musela pořád myslet; její příběh mě tísnil víc, než bych čekala.
Za pár dní se vrátila z nemocnice čekaly jsme spolu na výsledky. A pak ten telefon!
Paní Nováková, vím už vše je to první stádium! Možná mě čeká už jen jedna operace! Mám šanci na úplné uzdravení, pane Bože!
Vypravila jsem jen: No vidíš! A už sis chtěla házet flintu do žita. Tvůj muž ti ulehčil život, a že odešel? Dobře, aspoň poznala, že není opora. Kdy jdeš na operaci? Já zatím Filípka vezmu k sobě.
Za měsíc, drží mě v pořadníku. Paní Nováková, já asi mezitím pojedu k babičce a vy někoho najděte na byt přijde mi divné bydlet u vás zadarmo.
Pohrozila jsem jí prstem: Zase ty hlouposti! Budeš tu, dokud bude potřeba, a o jídlo se nestarej. Uděláme, jak bude nejlépe.
To už je moc, rozplakala se znova, tolik děláte pro mě i pro Filípka jak vám kdy poděkuju?
* * *
O rok a půl později
Sedím v nejlepším brněnském hotelu na svatbě. Vedle nevěsty Aničky, která tu sedí v bílé s diadémem v hustých vlasech, krásná a zdravá, mám čestné místo. Mnoho známých za mnou chodilo, jestli nejsem její mama. A já se tak doopravdy cítila skoro jako bych vdávala vlastní dceru.
Aniččin ženich? Je o dost mladší, ale prožil s ní všechno je to její lékař, který jí kdysi provedl operaci. První týdny mu Anička skoro nevěřila, potřebovala čas, vždyť měla za sebou důvěru zklamanou manželem. Jediný člověk, komu tehdy věřila, jsem byla já.
Nejdřív léčba, pak dlouhé zotavování. O to byl ten návrat do života sladší! Po půlroce nastoupila do práce, chtěla mi začít platit zpět nájem, ale to už jsem odmítala. Stala se moji rodinou, jak bych po ní mohla něco chtít? Nyní má nový domov, s doktorem, který ji očividně miluje stačí se podívat, co za svatbu jí připravil.
Na talíři jsem měla svou milovanou červenou rybu. Usmála jsem se při vzpomínce, jak jsem si ji před víc než rokem odpírala a šetřila peníze, abych mohla pomoct Aničce. Ale jaká věc se vyrovná tomu, co jsem získala? Téměř dceru. Syn žije daleko, ale já už nikdy nebudu sama Anička s Filípkem mě nezapomenou.
Nejsem přehnaně sentimentální, ale když Anička povstala a zvedala přípitek, byl mi málem do pláče.
Chtěla bych připomenout jednoho člověka, bez kterého by tu dnešní den nebyl, řekla Anička sípavým hlasem a odkašlala si, ve tváři se jí rozsvítil slzný odlesk. Paní Nováková, pro mě jste maminkou, kterou jsem nikdy neměla. Děkuji osudu za to, že jsem vás v životě potkalaDěkuju, že jste tehdy byla silná za nás obě, že jste nám otevřela domov i srdce. Váš laskavý dohled a statečnost mě naučily věřit v lidi i v sebe samu. Už nikdy nezapomenu, kým jste mi v tu nejtěžší chvíli byla skutečnou rodinou. A právě díky tomu tu dnes s Filípkem stojíme, oba šťastní, zdraví a spolu.
Sál na okamžik ztichl, a pak se ozval potlesk. Anička ke mně přišla, jemně mě objala a Filípek mi položil na klín květiny, které někde vyloudil od číšníka. Přitáhla jsem si je oba k sobě a ucítila takové štěstí, jaké jsem nepoznala od chvíle, kdy se mi narodil syn.
Ten večer pro mě bylo všechno jasné: někdy život přinese darebáka, jindy nemoc, nebo dlouhé zimní večery ale vždycky může nabídnout i nový začátek. A někdy se člověk stane maminkou, když to nejmíň čeká. Na rtech mi zůstával úsměv ještě dlouho po posledním přípitku, protože vím, že to největší štěstí člověk nikdy nenajde v penězích, ale v tom, koho obejme ve chvíli, kdy se stmívá.
A když zasyčely první ohňostroje slavící novomanžele za okny hotelu, vzala jsem Filípka za ruku. Ta malá dlaň v té mé byla hřejivější než všechny kožešiny světa. V tu chvíli jsem si pomyslela, že každý další večer i každý zítřek stojí za to právě kvůli takovýmto novým začátkům.
