Zápis v deníku Petra.
Okno nemocničního pokoje bylo dokořán. Ráno jej otevřela sestra. Vzduch byl svěží, záclony se vlnily, zelené listí stromů za oknem lahodilo očím a po vlahém letním žáru zatím nebylo ani stopy.
Mně, tedy Petrovi Horákovi, právě vyoperovali slepé střevo. Povídali, že zákrok nebyl jednoduchý, stihli to jen tak tak, ale já byl klidný ani pohledem jsem nedal najevo strach.
Bojíš se injekcí? usmála se ráno sestra a vypla bublinky ze stříkačky.
Mlčky jsem se obrátil na bok vstávat mi ještě nedovolili.
Čím mě chce strašit…
Přivezli mě z ulice, z jedné temné branky. Tam mě chytil křeč. Nebyl jsem žádný tulák, vyrůstal jsem v dětském domově. Prostě jsme se vraceli z tržiště, kde jsme zkoušeli podezřele vypomáhat, a z čistého nebe mi bylo blbě.
Mrzelo mě, že jsem do průšvihu zatáhl Lenku a malýho Ondru v domově z toho bude mazec. Už včera po operaci sem přispěchala Jarmila zástupkyně ředitelky, hrála si na starostlivou. Ještě jsem byl otupělý po narkóze, takže vím jen, že se zjevila, nakláněla se nade mnou a syčela obavy, ale obsah mi už unikl.
A proč mě to nepřepadlo doma v domově? Už už jsem byl skoro u brány…
Vinil jsem meruňky. Na trhu jsme dostali bednu zkažených meruněk. Nebyly vůbec zkažené, byly sladké jak med. A my se jich zkrátka přežrali.
Tak co, hrdino? Jak je? Přišel doktor, starší pán, ruce zarostlé: prohlédl stehy. To nejhorší máš za sebou. Už se nemusíš bát.
Já se nebál, zulíbal jsem.
Chlapík, jo? doktor zvážněl, Zatím ti zakazuji jídlo. Žádné návštěvy, žádné sladkosti. K večeru ti dáme krupicovou kaši.
Kývl jsem spíš ze slušnosti. Nikdo mi beztak nic sladkého nedonese. V domově jsou na mě momentálně naštvaní za to, že jsem se ztratil, ještě zkomplikoval situaci zaměstnancům. Na trh jsme šli tajně, skrz díru v plotě. Muselo se mi udělat špatně zrovna cestou zpět!
Ale doktora uznávám se strachem mám své zkušenosti. Život mě to naučil. Máma mě asi nechtěla, přišla jsem na svět spíš omylem, protože neměla na potrat. I když mi je teprve deset, uvažuju o tom stejně jako ostatní z děcáku.
Na mámu jsem se nezlobil. Spíš jsem byl rád, že mě nechala žít, i když hned sama podepsala vzdání. Do tří let jsem byl v kojeneckém ústavu, pak v domově u Tábora, potom ve Znojmě. Vždycky to byl boj.
Pamatuju si rvačky v jídelně kvůli jídlu. I když venku vládl klidný socialismus, kuchařky i vedení si odnášely většinu zásob domů. Války nebyly jen kvůli jídlu. O všechno. Byl jsem urputný, párkrát jsem si zlomil ruku. Jedna holička málem plakala, když mi holila lebku posetou jizvami.
Nebylo mi do breku. Nikdy jsem neplakal.
A oni by mě teď chtěli vystrašit jizvou na břiše nebo injekcí…
Směšné!
Dospělí pro mě byli drsní, chladní, bez citů. Nebyl jsem to rozkošné dítě, po kterém by někdo toužil. Byl jsem upřímný, tvrdý, s černýma očima, a talentem na trable.
Koukej, Horáku, jestli něco provedeš, jdeš do izolace! často hrozila Jarmila.
Nepřel jsem se, ale ani jsem se nechystal podřizovat. Měl jsem vlastní pravidla a zásady.
Ve svém srdci jsem si často vybavoval jen jednu dospělou ženu. Nevím, jak děti vzpomínají na mámu, když s ní mluví v duchu, ale s touto paní, která mi jen letmo bleskla životem, jsem rozmlouval často.
Bylo mi asi šest, když přišla do našeho ústavu, tehdy ještě u Tábora. Už nevím, co tam dělala. Zapamatoval jsem si její měkký hlas, blankytné oči, teplé ruce i vůni. Pamatoval jsem si, jak si mě vzala na klín a pošeptala:
Musíš být silný, Petříku. Hezky papat, dávat na sebe pozor a poslouchat. Bude to těžké, ale zvládneš to. Jen se snaž, ano?
Pak mi zpívala.
Spi, kotě, zavři očka,
broukej si spánkem tichým…
Zoubky malinké, pacičky hebké,
spi, koťátko moje…
I když už jsem byl velký, často jsem si v duchu zpíval tu jednoduchou ukolébavku, zvlášť když mi bylo ouvej. Zavřel jsem oči, představoval si její dlaně a bylo mi hned líp.
Jednoho dne zmizela. Zůstala ve mně jen jako tajemná vůně, melodie a pocit, že někdo na chvíli opravdu záležel, i když možná byla jen na zkoušku. Pojmenoval jsem ji v myšlenkách máma, i když jsem dobře věděl, že pravá nebyla. Ale občas je hezké si něco vymyslet.
Sestra zavřela okno a začala v opačném koutě chystat postel. Zvedlo mi to náladu sám jsem se v pokoji nudil.
Za chvíli do místnosti vjela postel na kolečkách, kolem ní několik lidí v pláštích. Nastal ruch. Z mé postele nebylo moc vidět, ale rozpoznal jsem vyhublého kluka s ostrými rysy, nad ním visel infuzní stojan. Nakonec zůstala jen zdravotní sestra a muž v bílém plášti.
Nikdo z nás moc nemluvil. Jen pár vět sem tam.
Bude spát, řekla sestra.
Dobře. Děkuji.
Zavolejte
Jistě.
Sestra zmizela. Muž seděl u postele, opřený o kolena, hlavu svěšenou. Kluk spal.
V pokoji bylo dusno, muž však zůstával sedět v saku a halence. Skoro to vypadalo, že usnul taky.
Ležel jsem, záda mě bolela, převrátil jsem se, postel zavrzala. Muž se otočil; čelo zvrásněné, pod očima pytle ale pohled laskavý.
Dobrý den, zašeptal, jako by si teprve teď všiml, že tu nejsem sám.
Dobrý den, odpověděl jsem.
Muž se vzpamatoval, povzdechl, pohladil syna a pak si sedl ke mně.
Operovali vás? zeptal se.
Jo, slepák, kývl jsem.
To je dobře. A vstát smíte?
Ne.
Potřebujete něco?
Nic mi nesmí. Řekli, že až večer. A co mu je? kývl jsem k druhé posteli s tím klukem.
Jiná nemoc, znejistěl. Nevadí, když tu budu? Pomůžu, kdyby bylo třeba. A když za vámi někoho pustí, půjdu pryč.
Nevadí, zavrtěl jsem hlavou. Já měl stejně asi jako mluvit…
Jmenuje se Šimon, má jedenáct. Jak se jmenujete vy?
Petr. Deset mi je.
Děkuji ti, Petře, řekl, a já ani nevěděl za co.
Druhý den to v pokoji žilo. Šimonovi dávali infuze, několikrát dorazil doktor. Táta zůstal přes noc, občas na Šimona mluvil. Kluk rukama a hlavou pohyboval, ale oči měl zavřené. Spal.
Odpoledne přijeli starší manželé a s nimi vysoká žena s kudrnatými vlasy Šimonova máma. Sedla si k posteli, nekonečně syna hladila a tiše na něj mluvila.
Neposunete chlapce do jiného pokoje? požádal otec doktora a ukázal na mě, trochu nervózně kvůli ženě.
Ano, dnes ho přesuneme.
Doktor si na mě vzpomněl, přistoupil.
Jak je, Petře? Bolí?
Moc ne.
Doopravdy jsem nespal v noci dobře, stehy mne táhly, měl jsem v ruce ještě katetr. Jídlo mi včera nedali. Ani jsem nevěděl proč.
Už můžeš pomalu vstát, řekl. Přestěhujeme tě do jiného pokoje. Je čas se postavit.
Strašně jsem chtěl, ale sestra dlouho nechodila. Místnost se plnila cizími lidmi.
Až dnes mi došlo, že Šimon pravděpodobně umírá. Spal, všechny řeči kolem byly tiché, nervózní, smutné.
Celý den u noci seděla dívka asi jeho teta. Bylo mi trapně, když pak přišla sestra vyndat mi katetr. Prosil jsem ji, ať přijde až nebude nikdo jiný, ale odbyla mě:
Koho zajímáš! Má svých starostí dost. Neboj, bude to hned.
A opravdu, netrvalo to dlouho, ale ležel jsem tam, nahý, nevěděl, kde mám šaty. Dívka střídavě hleděla do okna nebo na Šimona. Opatrně mu dala napít, rovnávala peřinu. Mě mrzelo, že jsem se nezeptal, kde mám oblečení.
Kdo by o tebe stál! mávla sestra. Měla pravdu o nikoho.
Po hodině jsem se rozhodl posadit. Otočil jsem se, přehodil peřinu a zkusil se zvednout.
Dívka si všimla.
Chceš pomoci?
Ne…, zatočila se mi hlava, zase jsem si lehl.
Za moment další pokus.
Nevíš, kam dali moje věci? zeptal jsem se.
Pokrčila rameny, řekla, že zjistí. Jen hlídej Šímu.
Zkusil jsem dojít na záchod zabalený v dece, třásl jsem se, od postele se nehnul daleko. Nepřišlo mi, že to bude tak těžké, prostě se jen projít.
Nakonec mi přinesli nemocniční pyžamo.
Otočím se, klid, nabídla.
Usadil jsem se a navlékl si kalhoty. Velké, vytáhl jsem v pase šňůrku a utáhl, jak jsem dovedl. Nohy v nich plandaly, ale ohnout se jsem nemohl. Když jsem vstal, zakopl jsem o nohavice.
Stůj, ukaž. Tak, je to moc velké. Dovol, dřepla přede mnou, pečlivě zahýbala nohavice, dlouho, až mi bylo šoufl.
Spadnu
Chytila mě a posadila zpátky.
Ty jsi pořád špatný… Jedl jsi dneska vůbec? Jak ti říkají?
Petr.
Já jsem Alžběta. Petře, neměl by tu být někdo s tebou? Maminka nebo tak…? Nemáš jí zavolat, třeba domů?
Mámu nemám.
A… Tak tatínka? Nebo s kým jsi?
Všechno je v pohodě. Už je mi líp. Půjdu si na záchod.
Došel jsem tam, podíval se do zrcadla. Pod očima kruhy, rty bledé, jen černé oči mi svítily. Jedna vychovatelka jednou poznamenala, že jméno Horák mám asi po očích černé jako havraní pírko. Podle toho mi v domově říkali Havran. Byl jsem na to pyšný.
Omyl jsem se studenou vodou, ulevilo se mi. Asi to zařídila Alžběta donesli mi krupicovou kaši.
A kam teď? Domů jsi mě poslala sama do jídelny?
Kam?
Doprava, po schodech a zase doprava. Najdeš to po vůni, vtipkovala uklízečka.
Málem omdlel. Žádná jídelna! Přinesu mu to já, teď nemůže nic dalšího, bránila mě Alžběta.
Jen ležet se mi nechtělo. Zašel jsem za Šimonem. Moc pěkný kluk, kudrnatý po matce, jen velmi hubený.
On umírá? vypálil jsem upřímně, jak umějí jen děti z domova.
Dívka trhla sebou.
Nevíme jistě. Ale… Je hodně nemocný. Dlouho léčba, čtyři operace… Rodina je hotová. Taky se snažíme. Jsem jeho teta, sestra otce. Ale zázraky se občas dějí, ne?
Nevím, sedl jsem si na postel.
Přemýšlel jsem o Šimonovi. Jiný život. Má mámu, tátu, babičku, dědu, tety… Má vše. A stejně tu leží v bolestech.
To je smůla…
Z pokoje mě nakonec ještě nepřeložili. Večer přišel zase Šimonův otec. Běhala kolem nás spousta lidí. Slyšel jsem pár šuškanců o mně po celý den za mnou nikdo nepřišel.
Petře, povídali, že jsi z dětského domova? ptal se otec Šimona.
Jo.
Možná by ses měl přesunout? Šimonek je hodně nemocný…
Ne, tu mi je dobře. Smím tady zůstat?
Další čtyři dny splývaly jeden s druhým. Dostal jsem horečku, opravdu mě přestěhovali, sdílel jsem pokoj se samými starci. Otráveně jsem trávil čas, až jsem se znovu vracel navštívit Šimona. Nikdo mě nevyháněl.
Propuštění oddálili kvůli teplotě.
Za tu dobu mě Šimonův otec jmenoval se Jan Veselý dobře poznal. Vyptával se, poslouchal různé hinty. Přinesl mi něco oblečení, měl jsem z toho radost, zvykl jsem si na věci po cizích, ale i tak jsem koukl na věci a na Šimona.
To bylo jeho, že?
Ano.
A co když přežije?
Jan na mě pohlédl udiveně. V jejich rodině slovo umře nevyslovovali. Čekali to, ale neřekli to nahlas.
Jednou jeho žena Šimonova máma Marie v afektu vyprskla: Proč?! Proč, když jsme udělali vše správně, stejně umírá?! K čemu je to dobré?
Odchází-li blízká duše, tělo odchází s ní. Marie se zhroutila, bez syna už žít nechtěla. Dostala injekce na uklidnění, moc to nepomohlo.
A co když to přežije? ptal jsem se.
Jan chtěl odpovědět upřímně spíš sám sobě…
Už nemůže přežít, Petře, bohužel. Odchází.
Bolí to? Umírat?
Přitáhl jsem si k sobě Šimonovu košili, díval se s vrásčitým čelem.
Jan pochopil. Bezpochyby soucítil, opravdu se mnou cítil. Trávil jsem po pokoji dny, slyšel všechna slova doktorů. Pro dítě je to něco hrozného, hlavně pro sirotka.
Rychleji než usnout. A děláme, co můžeme, ať ho nic nebolí. Jsme tu k tomu.
Ale vždyť se hýbe.
Jo, proto na něj mluvíme. Doufáme, že slyší…
U postele byli rodinní příslušníci pořád. Jeden večer Jan odešel, nechal mě u syna samotného.
Seděl jsem tam, držel Šimona za ruku a povídal mu:
Netuším, kde je moje máma. Nevím, jestli žije. Opustila mě, ale nezlobím se. Kdyby přijela, odpustil bych. Nevěříš? No jo… Ale ty neumírej, doopravdy ne. Tvoje máma tě potřebuje. Tatínek je taky fajn. Mít já takovýho, nezemřu nikdy. Tu košili ti vrátím… Chci, abys žil. Snaž se, zkus to naplno, brácho…
Jan stál za dveřmi, poslouchal a skoro měl slzy na krajíčku. Vyskočil jsem.
On mě vnímá, vážně! Stiskl mi ruku, fakt!
Věřím ti, Petře, opravdu.
Celá rodina čekala konec. Šimon, jejich jediný kluk, naděje i věčné trápení, umíral. Diagnózu mu určili v osmi svalová dystrofie. Pak se to opakovalo: srdce, plíce, střeva Léčili se v Praze i Brně, čas posunuli až do jeho jedenácti let. Šimonek bral nemoc statečně, neprotestoval.
Všechna tíha ležela na Marii, která u syna bděla noc co noc, starala se o vše… Když ale bylo jasné, že se blíží konec, museli jí dávat injekce, nervy jí selhaly.
Povídej mu, Petře. Povídej. Myslím, že tě slyší a má z toho radost.
Pro Jana byly mé monology u syna jako závan života. Postával za dveřmi, poslouchal:
…Víš, když mi starej Mach rozsekal ruku, šel jsem k zemi. Přemýšlel jsem, jestli budu brečet. Ne! Povstal jsem, podával na důkaz ruku a říkal: Na, dolámej to úplně, srabe! A pak, když mu to došlo, běžel k sestře pro kapesník. Trapák. A teď je ruka zdravá. Tvoje nemoc je slabší. Dej se dokupy, bratře!
Šimon umřel v noci. Já to ani nezaregistroval, nikdo mi nic neřekl. Počkal jsem na vizitu, šel na snídani, nakoukl do pokoje…
Na mojí staré posteli už byl nový pacient, vybaloval si věci.
A kde…? kývl jsem hlavou ke zhotovené posteli, kde ještě včera ležel Šimon.
Nevím. Nic, nebyl tu nikdo, mávl nový kluk.
Spěchal jsem na sesternu, ale sestra tam nebyla, vletěl jsem na lékařský pokoj, hledal doktora.
Šimon?! Kam ho vezli?
Mladý lékař se zamyslel, Byl moc nemocný…
Je mrtvý?! řekl jsem napřímo.
Pokrčil rameny.
Bohužel ano. To se stává.
Ustoupil jsem ode dveří. Cítil jsem v ten okamžik vztek na celý personál.
Parchanti! Nezachránili ho!
Ale jak dát průchod vzteku?
V chodbě umývala uklízečka podlahu. Kopl jsem do vědra, voda se rozlila. Uklízečka začala křičet, vylezli doktoři, sestra.
Nadávali, hanili mě. Já kopl znova do dveří svého pokoje, sedl na postel a stiskl si dlaně na uši.
Celá nemocnice! Plná lékařů, a nemohli udělat nic, aby můj kamarád přežil!
Proč byl právě Šimon kterého jsem nikdy nepoznal při vědomí najednou mým nejbližším? Nevím. Ale stal se jím. Vyprávěl jsem mu svůj život. O mámě, co mě zapomněla, o paní, která mi zpívala, o rvačkách a zlomeninách.
Jednu noc jsem měl sen, že Šimon vstal, pousmál se a řekl, ať ho nechám jen sedět. Tichým, až dívčím hlasem mi povídal svoje sny. Přesný obsah už nevybavím, ale mluvil ke mně, pamatuju si jeho hlas. A najednou šel k oknu, vylezl na parapet. Ve snu jsem se tak lekl, že spadne, že jsem se probudil.
Černé větve se houpaly za oknem, svítil měsíc. Šimon těkal, ruce rozhazoval, otec spal.
Posadil jsem se k němu, chytil jeho hubené dlaně a tiše zazpíval jedinou ukolébavku, kterou mi kdy kdo zpíval:
Spi, koťátko, zavři oči, spi
Očka, tlapky, ouška černá
Spi, koťátko, spi…
Od té doby jsem si v duchu se Šimonem povídal často. V mé fantazii mi vyprávěl, jak jezdili k moři, o babičce, dědovi, že jeho děda je generál, o škole a spolužácích, o pokoji, kde má vše, co si přeje, o tom, že ho budí ráno máma.
Tak jsem si představoval rodinu já. Někdy byly mé představy směšné, ale nebyl jsem nikdy v bytě, kde by žila opravdová rodina, leda v televizi.
Představoval jsem si, že v bytě mají postele všichni v jedné místnosti, každý vlastní skříňku, ve čtvrtek je rybí den a čaj ráno rozlévá máma naběračkou.
***
Divné, ale Jan, když jeho syn umřel, cítil uvolnění. Ne proto, že by syna nemiloval nebo byl špatný táta, naopak. Šimon už dávno nežil. Bytí v hlubokém bezvědomí bylo trápení. Tak alespoň dobojoval.
Nyní bylo třeba se s jeho odchodem smířit, pomoct to přijmout manželce, žít dál.
Čím dál častěji myslel na mě, na Petra.
Jasné, o adopci teď nebyla řeč, Marie by nepochopila. Nikdo jí Šimona nenahradí. Jeho portrét s květinami stojí doma na čestném místě, žena u něj sedí, pálí svíčky, chodí na hřbitov den co den. Před osmi lety měla mimoděložní těhotenství, dnes už děti mít nemohou.
A já? Já nikdy nepoznám mámu a tátu…
Bylo jasné, že jsem jiný neotesaný, černý, tvrdý. Ale Jan slyšel, jak mluvím, cítil, že srdce mám dobré.
Marie, byl jsem dnes v nemocnici. Petra propustili. Trvalo to, ale pustili ho.
Nač jsi tam chodil?
Já? Pro Šimonovu zdravotní kartu. Povídali, že Petr tam dělal scénu, když zjistil, že Šimon není. Obviňoval všechny, hádal se.
Blázen, povzdechla Marie.
Přesně
O mě se nestrachuj, zvládnu to. Pracuj.
Dobře.
Jenom mi zatím o žádných klucích nevykládej, jasné?
Jan víc neřešil.
Ale přesto mě to táhlo do děcáku. Vyprávění o tom, jak to v domově chodí, mě nenechalo v klidu. Ale setkání mi neumožnili. Ptali se, byli podezřívaví, ředitelka byla hned odměřená.
Nepolevilo mě to kontaktoval jsem spolužačku Janu Novákovou ze školy, pracuje prý jako psycholožka pro pěstouny.
Našel jsem adresu a druhý den zašel na návštěvu. Probrali jsme všechno, slíbila zjistit o mně víc, ale připomněla, že musí souhlasit hlavně žena a já. Jinak to nemá smysl.
Přesto jsem šel na sociálku, vzal formulář pro pěstounství nebo adopci. Sociální pracovnice byly nečekaně vstřícné. Slibovaly pomoct se setkáním.
Doma jsem to neříkal. Řekl jsem to jen tchánovi a sestře Alžbětě. Líbilo se jim to kluk jim byl sympatický. Slíbili, že promluví i s Marií.
Marie ale vždy, když začala řeč na Petra, propukla v pláč.
Nikoho mi nenahradí, jak to nechápete!
Vždyť my ho nenutíme být jako Šimon. Je to sirotek a my teď taky. Je jiný, složitý, má za sebou těžký děcák. Ale kdybys slyšela, jak s Šimonem mluvil! Ten chlapec má srdce na dlani. Zkus to, poznat ho
Jen mě nenuť
To byla první ústupek.
Když mě přivedli na první setkání do ředitelny, byl jsem napjatý, uhýbal pohledem, prsty jsem zatínal do dlaní. Odmítl jsem Janovu ruku, nechtěl jsem kontakt.
Byla tam i Jana, koukala si po svém. Jan ve mně poznal jiného kluka než z nemocnice. Byl jsem stažený, bledý. Chtělo se mu mě obejmout: Neboj se! Nevěděl jak mě rozptýlit.
Klaplo to povídal o blbostech, vyplnil ticho.
Byl jsem tak nervózní, až mě poslali dřív zpět.
To je ten nebojácný!
Myslím, že k nám nechce… povzdechl si Jan, když jsme jeli domů.
Pleteš se, ujistila Jana. On si přeje být u vás víc, než kdokoli. Strašně se bojí nesplnit očekávání.
Tak působíme hrozivě?
Jste pro něj poprvé reální rodiče. Sám neví, co dělat, touží vás nezklamat.
Rozhodli jsme, že přijedu na návštěvu domů. Ještě jsem nebyl rozhodnutý, ani Marie si nebyla jistá.
Přivezl mě Jan, seděli jsme u čaje. Potily se mi dlaně, koukal jsem do hrníčku, jedl po troškách, bál se, abych něco nerozlil, nevěděl, kde sedět.
Největší strach jsem měl z Marie.
Když Janovi upadla lžička, lekl jsem se.
No to se ti povedlo… řekl jsem tichounce.
Jan chytil tón: Jo, je to sranda, neboj, jez brambory, Petře!
Kousal jsem pomalu, Jan mě povzbuzoval.
Petře, chceš vidět Šimonův pokoj? navrhla Marie.
To mě oživilo. V očích mi zajiskřilo.
Vešel jsem a spatřil velký Šimonův portrét. Byl tam úplně jiný, víc živý, úsměv ve tváři. Udělalo mi dobře ho takhle vidět, přišlo mi, že říká: Neboj se, jsem tu!
No nazdar, Šimone, čau! Přistoupil jsem, sáhl na rám. Tady je trochu tlustší.
Ano, nebyl vždycky tak hubený. To až ke konci Marie nemohla to slovo vyslovit.
Před smrtí, že? A ukážete mi, jak tu žil?
Marie nevěděla, co myslím, ale vytáhla album.
Já dneska nemůžu, prohlídni si to sám.
Sklonil jsem hlavu, listoval stránkami. Marie přišla, sedla si vedle mě, a přece koukala. Najednou ani neplakala, seděla u mě, bylo jí dobře.
Zaujal mě obrázek od moře.
Hele, moře! Vyprávěl mi, že jste tam byli.
Marie se smutně usmála.
Vyprávěl? Ale on už dávno nemluvil.
Podíval jsem se na ni, bylo mi trochu trapně, ale zaťal jsem se.
Se mnou jo, nedal jsem se.
Neměla sílu odporovat. Najednou jí klidně bylo.
Nadýchla se.
Petře, co kdybychom tě chtěli osvojit? Souhlasil bys?
Napjal jsem se, listoval několik vteřin mlčky.
Nevím. Šimon byl dobrej. Já moc ne, neumím to…
Marie mě náhle objala a přitiskla.
To vůbec nevadí. Nepotřebujeme za Šimona náhradu, stačí, že jsi jeho přítel.
To objetí mě vyděsilo. Někdo mě takhle nedržel spoustu let naposled snad v raném dětství. Vnímal jsem vůni ženy, teplo jejího těla.
Abych na to zapomněl, dál jsem netečně listoval albem.
Nikdy jsem neplakal, nikdy.
Teď mi vhrkly slzy. Vzlykl jsem nahlas.
Brečíš? Petříku, ty brečíš? Tak neplač, rozbrečím se taky. Drž se, chlape! Musíš být silný!
Slova, která jsem už jednou slyšel.
Okno v pokoji bylo otevřené, vzduch proudil dovnitř, záclona vlnila, zelené listí za sklem lahodilo očím. Z portrétu na mě shovívavě hleděl kamarád Šimon.
A já, jak malý kluk, jsem špitl:
Neznáte vy náhodou takovou písničku? Spi, koťátko, zavři oči, spi Očka, tlapky, ouška černá
Znám ji, je to ukolébavka. Mám se ji naučit zpaměti?
Zamžikal jsem a přikývl. Nic víc jsem si přát nemohl.
***
Tehdy jsem si uvědomil, že odvaha neznamená nebát se ale přijmout bolest, přijmout nový život, a nebát se otevřít srdce. I když těch ran bylo už tolik, pořád se najde někdo, kdo za tu důvěru stojí.
