Když jsem se ocitla v náručí svého kolegy Davida, cítila jsem se neskonale šťastná. Ano, časem se mi mé přání splnilo, ale musela jsem se o něj dělit s jeho ženou Evelínou.
Právě jsem byla přijata do firmy, kde David pracoval, a byla jsem s ním vyslána na služební cestu do hlavního města.
A protože všechno dobře dopadlo, požádal mě David o ruku:
– Nechtěla bys zajít na skleničku? Takové smlouvy se nepodepisují každý den.
Rád jsem jeho pozvání přijal. Šli jsme do baru hotelu, kde jsme byli ubytováni. Objednali jsme si whisky.
Nápoje nás uvolnily a začali jsme si sladce povídat. Najednou, zcela nečekaně, mě můj kolega políbil. Trochu mě to překvapilo. Pak nás David požádal, abychom odešli.
Když jsme se ocitli v hotelovém výtahu, popadl mě do náruče. Vůbec jsem se nesnažila bránit. Bylo příjemné cítit jeho dech. Pak jsem ho následovala do jeho pokoje. Strávili jsme nezapomenutelnou noc.
Po návratu domů jsem se nemohla dočkat, až řeknu své kolegyni Samantě, co se stalo. Naprosto jsem jí důvěřovala.
– ‘Neměla by ses do něj zamilovat,’ varovala mě.
– Proč?
– Protože byl ženatý.
Vůbec jsem netušila, že je ženatý. Bylo mu teprve sedmadvacet. Myslela jsem, že se dnes muži tak brzy nežení.
A protože jsem stále nevěřila, že je ženatý, zeptala jsem se ho, jestli je. Byl upřímný a přiznal mi, že je už rok zasnoubený.
Přesto jsme se stali milenci. Náš vztah sílil každým dnem.
Scházeli jsme se v jeho bytě, který zdědil po prarodičích.
Jednou v neděli, když jsem ležela vedle něj, jsem mu řekla:
– Prosím, rozveď se se mnou. Se mnou ti bude líp než s ní.
– Moc tě miluju, ale nemůžu to udělat, odpověděl.
– Proč?
– Je vážně nemocná.
– Je nemocná. Proč jsi mi ještě nic neřekl?
– Nedávno jsme se dozvěděli, že má rakovinu jednoho prsu. Nemůžu ji v takové chvíli opustit. Souhlasil jsem s ním, že by ji teď neměl opouštět. Jeho žena bude potřebovat jeho podporu. Bylo mi jí líto.
Bylo mi jí tak líto, že když mi David řekl, že ve čtvrtek půjde na operaci, celý den jsem se modlila, aby všechno dobře dopadlo. Když mi řekl, že ji propustili z nemocnice, přestali jsme se vídat.
V tu chvíli bylo jeho místo vedle jeho ženy.
Od operace jeho ženy uplynuly čtyři měsíce. Během té doby mě David vůbec nepozval na rande. Jednoho dne jsem se ho zeptala, co se děje:
– Evelína na tom stále nebyla dobře. Možná ji budou muset operovat podruhé.
– Chápu tvé obavy, ale musíš myslet i na mě.
– Máš pravdu. Na konci týdne můžeme něco vymyslet.
Dodržel svůj slib. Šli jsme do bytu a milovali se. Bylo nám spolu dobře. Než odešel, začala jsem ho znovu prosit o rozvod. To ho rozzlobilo:
– Nikdy to neudělám. Moje žena je šéfova sestra…
– To bylo všechno! Teď už zbývá jen říct, že neměla rakovinu.
Na nic neodpověděl. A abychom se už nehádali, odešel.
O několik dní později přišla do kanceláře černovlasá mladá žena. Hledala Davida. Samantha jí řekla, že se každou chvíli vrátí. Kolega ji odvedl do své kanceláře. Když se odtamtud vrátila, zeptala jsem se jí, kdo je ta dáma. Odpověděla, že je to manželka mého milence. Jakmile jsem se to dozvěděla, šla jsem do jeho kanceláře údajně pro něco.
Udělal jsem to proto, abych mohl posoudit, zda je opravdu nemocná. Ale jeho žena nejenže nevypadala nemocně, ale vypadala nádherně. Cítil jsem se nesvůj. Pomyslela jsem si, že se jí vůbec nemohu rovnat. Byla mnohem krásnější…
Když jsem se vrátila z Davidova pokoje , zeptala jsem se Samanthy, jestli slyšela, že jeho žena má rakovinu.
– Ne. Kdyby něco takového existovalo, všichni bychom to věděli – byla neoblomná.
Po chvíli se mi začalo dělat mdlo. Navíc mi začalo být špatně.
Stěžovala jsem si Samantě . Domnívala se, že jsem těhotná. I když jsem tomu nechtěla věřit, rozhodla jsem se udělat si test. Byl pozitivní. Šla jsem se nechat vyšetřit a k lékaři. Ukázalo se, že dítě opravdu čekám. Díkybohu jsem byla teprve ve druhém měsíci. Od gynekologa jsem odcházela dost zmatená. Přemýšlela jsem, jak jsem mohla otěhotnět.
Pak jsem si vzpomněla, že když jsem byla naposledy s Davidem, milovali jsme se, aniž bychom se drželi. Utěšovala jsem se myšlenkou, že dítě se ještě může dostat ven. Ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli to chci. Zavolala jsem Davidovi , abych mu tu novinu řekla.
– Chci, abys to sundala!” naléhal.
– Ne, nehodlám ho přerušit.
– Pak se postarám o to, aby tě vyhodili.
– Nebudeš mě děsit!
Navzdory Davidovi jsem se rozhodla, že si dítě nechám. Myslela jsem si, že mi nemůže nic udělat. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Opravdu jsem byla bez práce. Pak mi kamarádka zařídila, abych se stala prodavačkou v knihkupectví jejího bratrance. Nejdřív mě nechtěl přijmout, ale pak projevil trochu lidskosti.
Moje dcera měla sedmé dítě. Ale díky Bohu je v pořádku. Pojmenovala jsem ji po jejím otci – David . A ještě jsem mu to neřekla. A možná to ani nikdy neřeknu.
