Jana Vacková vstoupila do podchodu, kde bydlí rodina jejího syna, a v srdci se jí rozlévalo podivné, radostné šílenství. Jaký úžas a údiv připravila svým náhlým objevením, a hlavně jaký dar čeká milou, drobnou šperku vnučku. V ruce držela půlmetrovou krabičku svázanou křížově růžovou saténovou stuhou, ze které se třepotal honosný mašlový květ.
Babička nešetřila ani sil, ani času, ani koruny. Rozjela celou speciální operaci! Vyrazila do Plzně za řemeslníkem, který se specializuje na restaurování starých panenek. Samec, sám ušil modré šatičko a čepičku, a k tomu přidal filcový kabátek, polobotky, šátek s čepičkou, jemné krajky a drobný podprsenkový top, a ještě jedno puntíkaté šatičko. Všechno vlastníma rukama! Byla to ta stejná panenka, kterou jí před lety v šedesátých letech darovala chudá rodina, kde žila jako osmáčková dívka. Jediná krásná hračka Kolik radosti a nezapomenutelných emocí přinesla tehdejší Natálce! Jana Vacková chtěla panence vdechnout druhý život. Moderní panenky jsou přeci prázdné, bez duše, často s podivnými, až hrozivými tvářemi, ale tato
Ó, panečku zamrkala nejprve švagrová Lenka, kde jste ten raritní klenot našla?
To je moje první a poslední panenka! odpověděla Jana Vacková s patřičným citem, aniž by si všimla Lenčiného zmatení. Speciálně jsem jelka k sestře do Horšovic, aby ji přinesla zůstala tam v rodičovském domě. Všichni nám rodina měly jen chlapce, po mně nebylo, kdo by ji tahal, tak jsem ji rokům nosila v krabici s rozbitou nožičkou Ó, kolik jsem plakala, když se nožička zlomila! Časem se změnila, ale podívejte se jako nová, možná ještě lepší! Restaurátor učinil zázrak!
Babičko, dej, dej! skákala vnučka Vendula, zatímco dospělí k panence přihlíželi.
Líbí se?
Krásná Jaký šátek Chci takový taky!
Mám ti ušít podobné, budou skoro stejné, navrhla babička.
Mami, kdo dnes nosí takové sovětské oblečení? přerušil syn Ondřej.
Klid, tati! Chci, chci! rozhlásila se pětiletá Barunka, očima zalitými úžasem.
Bude tvoje, perličko, všechno bude, ujišťovala ji babička. A mimochodem, jmenuje se Natálka.
Beee, protestovala Vendula, špatný jméno! Budu ji volat Chelsea!
Ale dítě! To je jméno pro psa! zvedla obočí Jana.
Ne, bude Chelsea, jako z kreslenýho! šlapla nožkou a pohladila panence tvář. Oči Chelsea se rozsvítily nebeskou modří. Kouzlo! Viděli jste?
Švagrová, na rozdíl od Lenky, vyjádřila upřímné nadšení:
Měla jsem skoro takovou, jen měkké tělo, plněná. Co kráska! Barunko, podržím ji minutu
Barunka neochotně podala panenku druhé babičce a sledovala, jak se s ní zachází.
Krasa! Podívejte se na to rumění a jasný oči! Jaký otevřený a dojemný pohled! Oblečení je šité tak precizně, v dětství jsem měla přesně takové modré šatičko!
Šila jsem podle sovětských střihů, přiznala se Jana Vacková, červenajíc se.
Cože??? Vy sami?? A i ostatní oblečky? Úžasná práce! Tadamánka, mistryně! Nevěděla jsem, že šijete, řekla švagrová.
Krásná věc, souhlasí i švagr, hladově si hladí knír barvy zralé žita, přidala s úsměvem.
Jana, nezvyklá na takovou pozornost, mává rukou a na tvářích se jí zbarví rubínové skvrny, jasné jako samotná Chelsea.
Oči švagrové znovu planou plamenem údivu, jako by se vrátily do mládí. Jako dítě, které cítí vzrušení, se chystala zahrát si legraci:
Podívejme se, co panenka umí? Tak, Natálko, tedy Chelsea, Bože, pomoz
Švagrová přitlačí panence na břicho a ta zareaguje dětským elektronickým hlasem: Mámá!
Mladší generace rodiče dívky se ironicky podívají a jen tiše se usmějí. V očích Jany se vynoří slzy nostalgie. Švagra nevědomky zakřičí, švagrová se rozzáří nevhodným úsměvem, jako by se chlapec napil čisté vody. Barunka, hvězda večera, tleská a sahá po panence: Dej, baba!
Počkej ještě chvilku! vymluvila se švagrová, položila panenku na podlahu a zazpívá: tup, tup, tupáček jde chodí!
Mami, chichotal se Ondřej, myslím, že pro dnešní děti to není nic výjimečného
Máš co říct! V dětství bych za takovou panenku daroval duši, klidně i kilogram nastrouhané řepy fuj, jak si to pamatuji! Není to jen hračka, je to sen, ne součást moderní reality. Jana, jsi skvost! uzavřela, předávala hračku vnučce. Nejlepší dárek dneška je od vás!
Ach, ať vám Jano se zčervenala a prošla ke stolu. Pohled se jí sklonil k vnučce Barunka zkoumala pod šatičkem panenky, hledala malé tlačítko. Mámá! Mámá! znělo neustále.
Barunko, sluníčko, nedotýkej se toho tlačítka, abys neodhalila vnitřek, dobře? Tlačítko také restaurovali, vysvětlila babička švagrové, čas mu udělal kus.
Švagrová přemýšlela, že staří lidé vždycky něco z pokladnice vytahují a pak se převalují nad šrot.
Barunko, slyšela jsi babičku? zeptala se dcerka s údivem.
Aha.
Dospělí se ponořili do svých rozhovorů. Na zdraví oslavence povstal první přípitek. Barunka běhala k stolu, pak zase ke hračkám, a mezitím sledovala kreslený film. Panenka, už svléknutá, ležela na podlaze Vedle ní se rozvalil kočka a pečlivě olizovala bílou, krásně upravenou panenkovu paruku. Jana, posazená u okna, nic neviděla, ostatní zapomněli na panenku.
Kde je náš starší vnuk Ondrášek? najednou zaznělo Jana.
S kamarády venku, odpověděl syn, mladí mají své radosti.
A oslavenkyně už pozdravila?
Samozřejmě. Zvedla jsem mu uši pětkrát podle počtu let a pak, rozpláčený, dal pastelky a omalovánky.
Jak můžeš tahat dítě za uši! protestovala švagrová.
Ale byl to jen žert, namítla nevěstka Lenka, vzpomínajíc na staré křivdy, když mě starší sestra tahala za cop, netrápila tě to.
Švagr odložil sklenku, zavřel oči k stropu, pustil hehe a položil ruku na záda manželky.
Neháděj. Bojovali jste, ne milovali, ale já vás rozdělovala, když jsem je viděla. Ty hádky z dětství Otec nikdy nedotkl prstem, já ho jen ručně švihla!
Ne, bije se, pamatuju si. Olya byla vaše miláček, a já
Lepší by bylo, kdybys vzpomínala na skutečné, ne na výmysly. Kolik jsme vám dali, nevděčná!
Neříkám, že jsme nic nedali, ale Olyi víc. Koupili jste jí byt.
Začalo to tak mohla být možnost, koupili jsme, a vám jsme platili institutu a žili vás do dvaceti dvou let! Olya si sama studovala a pracovala od druhého ročníku, měla peníze na byt, pomohli jsme jen
Nevěstka napínala rty, chtěla něco říct, ale Jana, cítíc zápach spáleniny, přerušila atmosféru:
Mám nového papouška! Představte si, včera ráno jsem šla na lodžii a on sedí na dveříčku skříně a říká: Ahoj, krásko!
Všichni, kromě rozhořčené Lenky, se smějí. Švagr poznamenal, že to asi sousedův.
Zeptala jsem se každého, kdo otevřel dveře, nikdo neví! Teta Mária, naše sousedka z třískaru, víš ji, Šas, darovala mi starou klec, kdysi držela pěkného kanárka. Nazvali jsme ho Petrem. Krásný, infekční, červenožlutý veliký pro tu klec
Najednou se Jana Vacková zakřičela hrůzou. Všichni se podívali tam, kde mlčky zívala.
Ach, co děláš, perličko! zvolala a vstala, převrhla stůl Nesmíš tak! Sundej ty pastelky hned!
Barunka zvedla oči jako nevinné hvězdičky. Držela panenku v jedné ruce jako dítě, pravou rukou mačkala červenou pastelku a doplňovala panence tvář růžovým.
Ajajaj! vytrhl jí pastelku otec, který seděl nejblíže dívce. Co jsi s panenkou udělala? Babička bude brečet, a i Chelsea bude smutná!
Ó, Barunko zakřičela švagrová a podivně pohlédla na Janu. Jako na pohřeb
Dívka rozplakala a pohozenou panenku běžela k mamince. Ondřej ji zvedl, tváří vyjadřovala lítost.
Může se to umýt?
Zkus to, Ondřeji, v koupelně s mýdlem. Ale vlasy nepromáčej, radila teta. Přiklonila se k švagrové, stiskla jí ruku soucitu:
Zanedbané dítě, necení nic, všichni jsou takoví, co se dá dělat. Neplač, Janičko. To je jen hračka
Ne jen tak zašeptala Jana Vacková. Jdu chvíli pryč. Pomohu Ondřejovi.
Ondřej se vrátil první. Za ním přišla Jana, držela panenku jemně jako živou bytost. Všichni tiše a vinuplně sledovali, jak zvedla modré šatičko, posadila se na gauč a oblékla panenku. Na tváři NatálkyChelsea zůstaly stopy pastelky. Poté uhladila vlasy a usmála se vnučce.
Pojď sem, Barunko. Mám ti něco říct. Přijď, neboj se, nebudu tě kárat.
Dívka váhavě přistoupila a Jana ji posadila na koleno, zatímco vedle ležela modrooká panenka.
Když jsem byla malá, o něco starší než ty, neměla jsem téměř žádné hračky a nové oblečení jsem nikdy neviděla půjčovala jsem si od starších sester, měli jsme tři. Měl nás starší bratr, pracoval na statečném statku, pak ho odvedli do armády, jmenoval se Karel. Žili jsme chudě matka nás tahala sama. Táta zemřel, když mi nebyl ani rok. Na narozeniny nám matka kupovala koláč za šest korun to byl ten největší dar, peníze byly vzácné. Já, nejmladší, dostávala jen zbytky, ale nebrala jsem to na zřátky Matka dělala, co mohla, a my ji milovali. Od pěti let jsem jí pomáhala s hospodářstvím, pásla husy.
Pak, když byl Karel v armádě druhý rok, přišla do našeho obchodíku nová hračka krásná panenka! Nikdo ji nechtěl koupit, byla příliš drahá. Říkali jsme jí Natálka.
Stalo se mi, že Karel se vrátil na denStalo se mi, že Karel se vrátil na den mého osmičkového narozeninového večírku, přinesl balíček s panenkou Natálkou a celá rodina se rozplakala radostí, jako by se čas zastavil v tomto podivném snu.
