Mikuláš Novák a jeho manželka Líza Nováková vyšli z domu přátel, kde právě slavili narozeniny, a kráčeli domů. Venku už dávno vládlo listopadové šero, a v tlumeném světle pouličních lamp se sněh linečily k zemi. Příležitostný váněk posouval vločky kupředu.
Jaká krása! vydechla Líza, obdivujíc večerní scenérii.
Bezpochyby, přikývl Mikuláš a objal manželku.
Šli ještě chvilku, když se náhle Líza zastavila.
Slyšíš? zeptala se Mikuláše.
Slyším, dítě pláče, odpověděl, rozhlédl se kolem.
V takový čas se přece neprocházejí s kojenci? Ten pláč je čerstvý, poznamenala znepokojeně Líza. A dítě je tak blízko, ale kde je?
Po chvíli zamrzlého rozhlížení dvojice usoudila, že zdroj zvuku pochází z nedalekého parku. Mikuláš se rozběhl k lavičce, na které ležel přikrytý svazek z něj se ozýval plakající hlásek.
Jaká maličkost zamumlala Líza. Kde jsou její rodiče?
Zdá se, že ji tady sami nechali, usoudil Mikuláš.
Líza opatrně zvedla miminko do náruče a dítě se okamžitě uklidnilo.
Kdo tě tak zarmoutil, sladké děťátko? šeptala s něžností. Co takový krutý rodič udělal, že tě nechal na mrazu?
Brzy dorazili domů. Po položení dítěte na pohovku Líza rozbalila balíček a zírala: před nimi ležela holčička, pravděpodobně ne starší než měsíc. Měla špinavé košilky a byla zabalená v ošoupané deka z koberce.
Musíme ji hned nakrmit, a podprsenka teda pleny jsou asi už hodiny nebyly měněny, vydechla Líza se slzami v hlase.
Rozjedu se, všechno koupím, nabídl Mikuláš.
Kup směs, lahvičku a pleny, řekla, houpajíc zahřáté miminko. Zdá se, že brzy vybuchne smích.
Za patnáct minut Mikuláš vrátil s taškou.
Tady jsou jednorázové pleny, bohužel žádné další zatím nemám, oznámil a položit balík před manželku.
Skvělé, hned ho přebalíme a nakrmíme, radovala se Líza, pobíhajíc kolem dítěte. Dětská kůže byla posypaná drobnými červenými skvrnami. Líza ji opatrně potřela dětským krémem a rozprostřela nové pleny. Malá Květoslava chňapla dudlík se směsí, jako by ji už dlouho nekrmili.
Měli bychom to oznámit policii, jinak by to vypadalo, že jsme ji sami ukradli navrhl Mikuláš.
Souhlasím, nechtěli bychom se dostat pod oči policistů, odpověděla Líza, ukládajíc dceru spát.
Ráno v jejich bytě dorazili pracovníci sociální služby i policisté. Líza sledovala se srdcem svírajícím, jak si dítě odnášejí. Jedné noci se k ní tak přivázala, že rozloučení bolelo jako úder. Mikuláš a Líza byli už sedm let bez dětí. Jednou Líza otěhotněla, ale ztratila dítě ve čtvrtém měsíci těhotenství. Po té ztrátě už dlouho nečekali další šanci. Možná však našla Květoslavu opravdu sama možná její praví rodiče stále někde truchlí.
Zůstali sami a zamysleli se nad osudem malé.
Miláčku, jak moc by mě těžilo ještě jednou tě mít v náručí! Jsi tak roztomilá, řekla Líza.
Víš, mám rád ten chaos kolem malého klubíčka, odpověděl Mikuláš zamyšleně, zírajíc z okna. Na dětském hřišti se bavily maminky s kočárky. Mikuláš si představoval Lízu mezi těmi šťastnými maminkami a jen se usmíval.
O tři měsíce později se sen nových rodičů naplnil. Úřady nenalezly žádné biologické rodiče Květoslavy. Líza i Mikuláš byli šťastní. Koupili všechno potřebné: kočárek, postýlku, oblečení, hračky a spoustu dalších věcí. Květoslava se stala jejich milovanou dcerou. Líza s růžovým kočárkem rozcházela po dvoře a povídala s ostatními maminkami o svých malých. Všichni věřili, že adoptivní rodiče pro dítě udělají vše.
Květoslava po sedmnácti letech ukončila gymnázium s zlatou medailí a chtěla studovat pedagogiku.
Po maturitním plese se celá rodina sešla u stolu, aby oslavila úspěch. Náhle někdo zaklepal na dveře.
Já otevřu, a vy, moje děti, zůstaňte sedět, usmál se Mikuláš a vběhl do předsíně.
Brzy se objevila v opilosti dvojice muž a žena. Vrtělivě vtrhli do obýváku.
Dcerko, gratulujeme ti k ukončení školy! vykřikla rozcuchaná paní v šedém, obnošeném kabátě.
Dcerko, Květoslavo, jsme na tebe opravdu pyšní! potvrdil muž, poškrábav si hlavu, jako by zvažoval, co dál říct.
Kdo jste takoví? vyskakla Květoslava ze židle. Proč jste přišli?
Jsme tvoji praví rodiče, milá, chraplavě promluvila žena, která se předstírala jako matka. Našli jsme tě na lavičce v parku před sedmnácti lety.
Mami, tati, co se děje? To je nějaký cirkus? zmateně se dívala na hosty i na Mikuláše s Lízou, kteří si vyměňovali pohledy.
Květoslavo, neposlouchej je. My jsme tvoji praví rodiče, a ti jsou jen alkoholičtí hosté. Přijeli jen na pivo, řekl muž.
A vy už připravujete hangover? odpověděla Květoslava sarkasticky. Co vám to vlastně stačilo?
Líza se vmísila do debaty, slzami v očích vyprávěla, jak našla v parku malé dítě.
Květoslava se rozzlobila na Mikuláše s Lízou a téměř rozplakala:
Jestli je to pravda, oba odejděte! přikázala a ukázala nechtěným hostům východ.
Holčičko, proč tak? Máš mladší sourozence, řekla drsným, skřehotavým hlasem rozcuchaná žena, rozčesávajíc si rozcuchané vlasy. Její manžel se kymácí jako by byl ztracený v čase. Vypadali jako lidé, kteří často zapomenou, jaké je roční období, natož čas na hodinách.
Dobře, brzy vás navštívím, slíbeně řekla Květoslava, aby podivní návštěvníci okamžitě opustili jejich byt.
Rozcuchaná teta a její partner se naklonili, poděkovali a odešli.
Mikuláš zavřel dveře a s úlevou vydechl.
Co to bylo za pách, řekla Líza, otvírajíc okno.
Květoslava se zvědavě podívala na své rodiče a zeptala se:
Je to pravda?
Matka sklonila oči.
Ano, miláčku, přiznal se otec.
Oba rodiče jí pověděli, jak ji našli na zasněžené lavičce v parku, jak se mormotali s papíry na adopci.
Pak pak, mami, tati, mám vás ještě víc rád! řekla téměř brečíc, objímajíc otce i matku a říkala, že si nedokáže představit, co by se stalo, kdyby ten večer v parku nebyl.
Čas plynul. Neadekvátní hosté už se neukázali. Rodina Květoslavy rozuměla, že ti alkoholičtí lidé chtěli jen peníze na pití. Děti, které jim kdysi utekly, se teď staly cenným lístkem. Květoslava však myslela jinak jak může někdo, kdo má vlastní děti, takhle zanedbávat své potomky?
O několik let později Květoslava dokončila studium a nastoupila jako učitelka na pedagogický kolegium. Přesto nikdy nezapomněla na bratry a sestry, které zůstaly někde v Českých Budějovicích. Jednoho dne se rozhodla je navštívit se svým přítelem Vencem. Venc byl dlouholetým kamarádem a slíbil, že bude po jejím boku.
Společně dorazili k polorozpadlé chatě, kde stále někdo žil.
Je to to? zeptal se Venca s údivem.
Zdá se, že ano, přikývla Květoslava a vstoupila na opuštěné dvořánky, které už po staletí neviděly opravu.
Zaklepali na staré dřevěné dveře. Po chvíli se ozvaly kroky uvnitř.
Aha, vzpomněli jste si na nás? zamumlala známá rozcuchaná teta. Vstupte, a kdo je s vámi? Váš snoubenec? Pak mu dejte i sklenku.
Jsem snoubenec, ale sem neprošel kvůli tomu, odpověděl Venc vážně.
A proč? Přinesete i pár haléřů dětem, co hladově prosí, já nic nemám. Váš otec už před rokem pochopil na hrob, řekla žena s povzdechem.
V prahu se objevil pár bdělých dětských očí.
To je pro vás, řekl Venc a podal dětem dvě velké krabice s bonbóny. Děti je okamžitě vyhrabaly a zmizely do jiné místnosti.
U stolu seděl hubený chlapec, který se nervózně díval na hosty, jako by něco zvažoval.
To je náš Míša. Seznamte se. Je plachý, ale dobrý. Chce se učit, zamumlala teta.
Květoslava se Vencem přistoupili blíže.
Tak se poznáme? usmála se laskavě a podala ruku. Jsem tvoje sestra.
Míša se na ni podíval skřípavě, váhal a neochotně podal ruku.
Květoslava a Venca vzali Míšu s sebou. Ukázalo se, že je šikovný a talentovaný. Díky pomoci Květoslavy se mu podařilo nastoupit do školy a získat byt v Praze. Každý den ho Venca navštěvoval. Míša rozkvetl, stal se veselým a dokonce vyprávěl vtipy, aby rozveselil rodinu.
V domě jejich matkyalkoholikky zůstali ještě dva děti devítiletý kluk a desetiletá holka. Květoslava je občas přivážela ke škole s velkými pytlíky potravin. Štěpila si s nimi srdce, protože jejich matka všechny peníze tahala na lahve. Květoslava je zvátala k sobě, aby alespoň na chvíli pocítily, že jsou normální děti, a aby zapomněly na chudobu. S Vencem je brala do kina, na kolotoče nebo jen tak na procházku do parku. Jednou už matka už nebyla její životní styl ji nakonec zničil.
Mikuláš a Líza se tak stali známými jako dobří, starostliví rodiče. Brzy se jejich rodině narodili další dva děti. Výchovu Artura a Vasilíny převzali převážně Mikuláš a Květoslava měli totiž více volného času. Oba vyrůstali v adoptivní rodině, zapomněli na těžké dětství. Už jako malí snili utéct z rozpadlé chalupy a z kruté rozcuchané matky, ale báli se. A tak se jejich sen splnil vyrostli, získali vzdělání a stali se výbornými psychology, otevřeli si vlastní praxe a přivítali spoustu klientů.
