Ne. Rozhodli jsme, že bys raději neměla přivézt manželku a dítě do tohoto bytu. Dlouho nebudeme snášet nepříjemnosti a nakonec vás požádáme, abyste odešli.
A tvoje manželka pak bude všem říkat, že jsme vás s malým dítětem vyhodili na ulici. To nám ublíží na pověsti, a to nechci. Takže Darju a dítě sem ani nepřivážej. Vyřeš to jinak.
Sousedka v pokoji hned zaregistrovala, že se Libuše po rozhovoru s manželem Mikulášem vrátila rozmrzelá. Obě se staly maminkami před třemi dny a měly být propuštěny pozítří. Radostná událost! Žádný důvod k smutku.
Libuše, na tvém obličeji není úsměv. Co se stalo? zeptala se sousedka.
Mikuláš řekl, že majitelka bytu nám nařídila okamžitě se odstěhovat. Prý byt pronajímá párům bez dětí a my chtěme přivézt miminko. Bude nocí brečet, sousedi se budou stěžovat a ona si nechce dělat problémy, odpověděla Libuše.
A co? Nemáte kam jet?
Mikulášův rodiče mají třípokojový byt, ale tam už bydlí jeho mladší sestra. A moji rodiče jsou ve vesničce, dvacet kilometrů od města.
Přespěte týden či dva u svých rodičů, než najdete nový byt, poradila žena.
Mikuláš už hledal. Když však pronajímatelé uslyšeli, že mají dítě, okamžitě odmítli.
To je problém, ale nic, ještě máme dva dny. Manžel něco vymyslí, poděkovala sousedka.
Mikuláš však nic nevymyslel. Volal po několika inzerátech, a když dostal odmítnutí, jednoduše přemístil jejich věci z pronajatého bytu do rodičovského domu.
Rodiče a mladší sestra ale nebyli nadšeni, že se v jejich bytě usadí rodina s tak neklidným obyvatelem.
Synu, pamatuj, že ještě před svatbou jsme se dohodli, že nebudete bydlet u nás, řekla matka. Máš právo zůstat ve své pokojíku, ale cizí lidi tady nevidíme.
A tvoje Libuše je cizí. Pro tebe je manželka, pro nás je cizinka. Vybrala jsi ji, my ji nevybrali.
Mami, ale je to jen dočasné, dokud nenajdeme něco vhodného, snažil se Mikuláš.
Víš, že nic není trvalejší než dočasnost. Nejprve přijdete na týden, týden se promění na měsíc a měsíc se změní v nekonečno.
Ne. Navíc oba pracujeme, tvoje sestra studuje. Všichni chceme pořádně odpočívat. S malým dítětem v bytě to nejde: nemluv nahlas, nehledej televizi, buď připravený v noci vstát na pláč miminka.
Pokusíme se najít něco rychleji, slíbil syn.
Ne. Rozhodli jsme, že ti raději nepřivedeme manželku a dítě do tohoto bytu. Dlouho nesnášíme nepohodlí a nakonec vás požádáme, abyste odstěhovali.
S těmito zprávami přišel Mikuláš do nemocnice.
Poslouchej, Libušo, možná bys zatím mohla zůstat u svých rodičů s dítětem? zeptal se.
Cože, není tvé mamince zajímá, jak vypadá vnouče? překvapila se Libuše.
Nevím, matka řekla, abychom k nim nechodili, odpověděl Mikuláš.
Skvělé! Ostatní ženy s dětmi přijíždějí k rodině, květiny, dárky, radost. My jako bezdomovci a osamocení. Jen nás nechtějí vidět, naštvala se Libuše.
Večer zavolala svým rodičům a ten samý den, kdy ji s malým chlapcem propuštěli, přijel také její otec.
Sbírej, dcerko, vnouče, pojďme domů. A ty, obrhl se švagr k Mikulášovi, přiveď všechny věci Libuše a to, co jsme pro miminko koupili.
Do vesnice dorazili během asi třiceti minut. V malé pokojíku už čekala dětská postýlka s povlečením s medvídky a zajíčky, vedle komoda na oblečení a pohodlné křeslo na kojení.
V obýváku je čekal stůl prostřený na slavnostní oběd. Nebyl tam žádný cizinec, jen rodiče, babička Libuše a její mladší sestra Irena.
Z Mikulášovy strany se o rodině nezmiňovali, ale živě debatovali, jak pojmenovat chlapečka. Vybrali mu jméno Ilja.
Mikuláš po obědě odjel do Prahy a slíbil, že zítra přiveze zbylé věci Libuše. Když se vrátil, čekaly ho dobré zprávy.
Libuško, Mikuláši, řekl otec, když se celá rodina shromáždila u stolu. S matkou jsme se domluvili a rozhodli, že prodáme babičin dům, výtěžek vám dáme.
Uděláme to jako dar od naší rodiny Libuše, ale pod jednou podmínkou: dům, ve kterém nyní bydlíme, podle závěti přejde Irině. Libušo, souhlasíš?
Samozřejmě, souhlasím.
Pak zítra zveřejním inzerát o prodeji, řekl otec.
Dům se podařilo prodat během tří měsíců. Celou tu dobu Libuše s Iljou žila ve vesničce, Mikuláš v Praze v bytě svých rodičů, ale o víkendech vždycky přijížděl k manželce a synovi.
Další půl roku uběhlo na hledání nového bytu, vyřizování hypotéky a rekonstrukci.
Konečně nastal den, kdy Libuše, Mikuláš a malý Ilja nastěhovali do svého nového bytu. Skoro měsíc se usazovali, a když každá věc našla své místo, uspořádali slavnostní nastěhování. Pozvali rodiče Libuše, její kamarády a Mikulášovy přátele. Mikulášovi rodiče však na oslavě chyběli; zjistili náhodou, že jejich syn si koupil vlastní bydlení.
Když si maminka sbírala své věci, myslela si, že jen přecházejí do dalšího pronájmu.
Co to, synku, že jsi pozval venkovskou rodinu na nastěhování, a nepověděl jsi nám, že už máš vlastní byt? Mohl bys nás pozvat i na návštěvu!
Nakonec jsme ještě vnoučka neviděli. Nechováte se po rodinném, synku, pokárala ho maminka po telefonu.
A nechat mou manželku s novorozeným dítětem přijít k vám, to je po rodinném? zeptal se.
Vysvětlila jsem ti, jsme už starší, potřebujeme klid, odpověděla matka. Můžeme ale přijít na návštěvu?
Na co?
Na co, když Ilja je náš vnuk.
Mami, našemu synovi bude brzy půl roku, ale najednou tě zajímá, že ho chceš vidět. To je divné?
Nic divného. Když byl malý, nebylo co sledovat všechna miminka jsou stejná, řekla matka.
Mám pocit, že důvod je jiný. Bojíte se, že přivedu svou rodinu do vašeho bytu a bráníte své zdi jako bastionu.
A zatímco Libuše žila s Iljou u svých rodičů, ani jste se nechtěli s vnoučetem seznámit. Teď, když máme vlastní byt, můžete nás navštívit, ale my zatím nejsme připraveni vás přijmout, řekl Mikuláš.
Takže jste se urazili? zeptala se matka. Přeci jsem chtěla pozvat tvoji manželku s dítětem na naši chalupu celé léto.
Odkud to najednou? překvapil se syn.
Dítě potřebuje čerstvý vzduch. Ve městě je v květnu už horko, v létě bude dusno a prach.
Moje žena by pak žila na chalupě samotná, nikomu by nebral pokoj, my s otcem byzdíme jen o víkendu.
Mám letos dovolenou v říjnu, on v listopadu. Nežádáme od vás žádné peníze, jen aby Libuše sbírala na zahradě okurky, aby nevyrostly moc velké to je vše.
Chápu, mami! Potřebujete na léto pomocníka na zahradu. Ne, raději to řešte sami. A když budeme chtít Ilju vzít na čerstvý vzduch, Libuše s ním pojede k rodičům, odpověděl syn.
Poprvé matka a sestra Mikuláše viděly Ilju, když mu bylo dva a půl roku, když náhodou narazili na Libuše v obchodním centru. Dívali se z dálky, ale nepřistoupili blíže.
Takové jsou babičky i mamky!
Co si o tom myslíte? Dejte lajk a napište komentář.
**Lesson:** pravda a soucit v rodinných vztazích jsou důležitější než hrdost a strach znepohodlí jen když otevřeme srdce, můžeme skutečně žít vklidu a lásce.
