Na koho si? zamířil chlapík za přepážkou, oči nepřestávející sledovat jeho smartphone.
Jeho módní střih a značková mikina křičely o vlastní důležitosti a úplné lhostejnosti k okolnímu světu.
Eliška Vondrová upravila prostou, ale pevnou kabelku na rameno. Oblekla se úmyslně nenápadně: skromná halenka, sukně těsně pod kolena, pohodlné boty bez podpatku.
Bývalý ředitel, Václav šedovlasý a unavený od intrik, se kterým uzavíral kupní smlouvu se usmál, když jí představila svůj plán.
Trojský kůň, Eliško, řekl úctivě. Sotva ho uvidí, spolknou návnadu a nepoznají háček. Nikdy vás nerozluští, dokud nebude pozdě.
Jsem vaše nová pracovnice. Do oddělení dokumentace, její hlas byl klidný a tichý, záměrně zbavený jakéhokoli autoritativního podtónu.
Konečně chlapík zamířil pohledem k ní. Prohlédl ji od hlavy až k patě od otřené obuvi po pečlivě upravené šedé vlasy a v očích mu probleskla otevřená, neomámená posměšnost. Nesnažil se ji nijak skrývat.
Ah, tak. Říkali, že bude doplnění. Máte povolenku od bezpečnosti?
Ano, tady.
Zavál líně prstem směrem k turniketům, jako by ukazoval ztracenému kompasu cestu.
Vaše pracoviště je někde tam, na konci sále. Rozhýbejte se.
Eliška přikývla. Rozhýbám se, pomyslela si, kráčejíc k hvězdicově bujícímu open space.
Už čtyřicet let svého života rozplétala. Rozvíjela téměř bankrotující podnik svého manžela po jeho náhlé smrti a proměnila ho v ziskový podnik. Rozplétala složité investice, jež později mnohonásobně zvětšily její kapitál. Rozplétala, jak v šedesáti pěti letech nezbláznit se z osamělosti v prázdném velkém domě.
Nákup této prosperující, ale vnitřně hnilé IT společnosti byl pro ni nejzajímavějším rozplétáním za poslední dobu.
Její stůl se nacházel úplně vzadu, u dveří do archivu. Starý, se škrábanou deskou a skřípajícím židlí, připomínal ostrov minulosti uprostřed oceánu lesklých technologií.
Zabýváte se? zazněl nad uchem sladkokyselý hlas. Přede ní stála Dagmar, vedoucí marketingu, v dokonale vyžehlém obleku barvy slonové kosti.
Z ní vyzařovaly drahé parfémy i úspěch.
Snažím se, odešla Eliška s jemným úsměvem.
Budete muset rozebrat smlouvy k projektu Altaire za minulý rok. Jsou v archivu.
Nemyslím si, že to bude těžké, v jejím hlasu zněla poddajnost, jako by povšimla člověka s omezenými schopnostmi.
Dagmar se na ni podívala očima, kterými se dívá na úžasný fosilní nález. Když odešla, prudce šlapající podpatky ozvěnily chladný smích za Eliškou:
Náš HR už vůbec nefunguje. Brzy začnou najímat dinosaury.
Eliška předstírala, že neslyší. Musela se rozhlédnout.
Zamířila do vývojového oddělení, zastavila se u skleněné zasedačky, kde pár mladíků vášnivě něco probírali.
Paní, něco hledáte? oslovil ji vysoký chlap, vycházející ze stolu.
Stanislav, hlavní vývojář, budoucí hvězda firmy jak bylo napsáno v jeho profilu. Profil, který si evidentně sám sepsal.
Ano, pane, hledám archiv.
Stanislav se usmál a obrhl se k kolegům, kteří sledovali scénu jako bezplatné představení.
Babičko, myslím, že patříte do jiného oddělení. Archiv je tamhle mávl neurčitě rukou směrem k jejímu stolu.
My tu děláme skutečnou práci. Tu, o které jste ani nesnila.
Dav za ním tiše pískl. Eliška pocítila, jak v hrudi stoupá studený, klidný hněv.
Zírala na jejich sebejisté tváře, na drahý hodinek na ruce Stanislava. Všechno to bylo koupené z jejích peněz.
Děkuji, odpověděla rovně. Teď už vím, kam jít.
Archiv se ukázal jako malá, špinavá místnost bez oken. Eliška se pustila do práce. Složka Altaire se našla rychle.
Metodicky procházela papíry. Smlouvy, dodatky, akta. Na první pohled vše vypadalo perfektně. Ale její zkušený pohled zachytil drobnosti. Částky v aktech pro dodavatele CyberSystémy byly zaokrouhleny na celé tisíce Kč známka buď lenosti, nebo snahy skrýt skutečné výpočty.
Popisy vykonaných prací byly vágní: konzultační služby, analytická podpora, optimalizace procesů. Klasické schémata odčerpávání peněz, známé jí už z devadesátých let.
Po několika hodinách se zařinčela dveře. V chodbě se objevil dívka s vystrašenýma očima.
Dobrý den. Já jsem Lenka z účetnictví. Dagmar říkala, že jste tady Asi vám chybí přístup k elektronické databázi? Mohu vám ukázat.
V jejím hlasu nebyl ani záblesk povýšenosti.
Děkuji, Lenko. Bylo by to od vás velmi laskavé.
To nic, není to těžké. Jenže oni no ne vždy chápou, že ne všichni se narodili s tablet v ruce, zčervenala Lenka.
Zatímco Lenka trpělivě vysvětlovala rozhraní programu, Eliška si pomyslela, že i v bažině se najde čistý pramen.
Netrvalo dlouho, co se ve dveřích objevil Stanislav.
Potřebuji smlouvu s CyberSystémy. Nutně.
Mluvil jako příkaz službě.
Dobrý den, odpověděla klidně Eliška. Právě si ty dokumenty prohlížím. Dejte mi prosím minutu.
Minutu? Nemám minutu. Mám hovor za pět minut. Proč to ještě není digitalizováno? Čím se tady vůbec zabýváte?
Jeho arogance byla jeho slabinou. Byl si jistý, že nikdo, a tím méně tato starší, si neodváží zkontrolovat jeho práci.
Pracuji tady první den, odpověděla bez výčitek. A snažím se napravit to, co před mnou nebylo uděláno.
Je mi to jedno! přistoupil k stolu a bez ceremonií vytrhl požadovanou složku. Vždycky jenom staré problémy.
Vyšel a zatřásl dveřmi. Eliška ho nevyprchala očima. Viděla už dost.
Vytáhla telefon a vytočila číslo svého soukromého právníka.
Arnošti, dobrý den. Ověř prosím jednu společnost. CyberSystémy. Mám pocit, že tam jsou opravdu zajímaví vlastníci.
Následující ráno telefon zazvonil.
Eliško, měla jste pravdu. CyberSystémy je fiktivní struktura. Zapsaná na občana Petrová. To je, mimochodem, bratr vašeho hlavního vývojáře Stanislava. Typický scénář.
Děkuji, Arnošti. Více jsem nechtěla vědět.
Vrchol nastal po obědě. Všichni zaměstnanci byli svoláni na týdenní poradu. Dagmar zářila, vyprávějíc o posledních úspěších.
Ach, zapomněla jsem vytisknout zprávu o konverzi. Eliško, její hlas zesílený mikrofonem zněl chladně posměšně, buďte laskavá, přineste složku Q4 z archivu. Jen se prosím neztraťte tam.
Místnost se zaplnila tlumeným smíchem. Eliška vstala klidně. Bod bez návratu už byl za ní. Po několika minutách se vrátila. Stanislav stál vedle Dagmar a šuškali něco živého.
A tady je naše spasitelka! vyhlásil Stanislav s falešnou vlídností. Musíme pracovat rychleji. Čas jsou peníze. Zvlášť naše peníze.
Slovo naše se stalo poslední kapkou.
Eliška se narovnala. Ztratila se houpání. Pohled se změnil v ledový a neotřesitelný.
Máte pravdu, Stanislave. Čas jsou opravdu peníze. Zvlášť ty, co byly odvedeny přes CyberSystémy. Nezdá se vám, že tento projekt je výhodnější pro vás osobně než pro firmu samotnou?
Stanislavova tvář se zkřivila, úsměv zmizel.
Já vůbec tomu nerozumím
Opravdu? Pak možná vysvětlíte všem přítomným, kdo je ten občan Petrova?
V místnosti nastalo dusivé ticho. Dagmar se pokusila zasáhnout.
Omlouvám se, jaký má tato pracovnice vztah k finančním otázkám firmy?
Eliška se na ni neohlédla. Pomalu obšla stůl a postavila se na čelo shromáždění.
Mám přímý vztah. Dovolte, abych se představila. Eliška Vondrová, nová majitelka této společnosti.
Kdyby v té místnosti vybuchla granát, efekt byl by méně impozantní.
Stanislave, pokračovala ledovým tónem, jste propuštěn. Moji právníci se spojí s vámi a vaším příbuzným. A doporučuji vám, abyste zatím neopouštěl město.
Stanislav si sesedl na židli, jako by z něj unikl vzduch.
Vy, Dagmare, také jste propuštěna. Za profesionální nekompetenci a vytvoření toxické atmosféry v týmu.
Dagmar se rozzářila.
Jak se opovažujete?!
Mám k tomu plné právo, odpověděla Eliška stručně. Máte hodinu na sbalení. Ochrana vás doprovodí.
Toto platí i pro všechny, kdo si myslí, že věk je omluva k pohrdání. Mladík z recepce a další dva z vývoje na odchod.
V místnosti se rozšířil pravý šok.
V nadcházejících dnech začne v naší firmě kompletní audit.
Její pohled spočinul na tváři Lenky, která stála v nejvzdálenějším rohu.
Lenko, připojte se prosím.
Dívka, chvějící se, přišla k stolu.
Během dvou dnů jste se stala jedinou, kdo prokázal nejen profesionalitu, ale i prostou lidskost.
Zakládám nový oddělení interní kontroly a chci, abyste se připojila k mému týmu. Zítra probereme vaši novou pozici a školení.
Lenka otřásla ústy, neschopná slova.
Dokážete to, řekla Eliška se sebedůvěrou. A teď všichni, kromě propuštěných, do práce. Pracovní den pokračuje.
Otočila se a odešla, zanechávajíc za sebou rozpadlý svět nadřazenosti.
Nezažívala triumf. Pouze chladnou spokojenost jako po dobře vykonané práci. Neboť aby se zvedl pevný dům, nejprve musí být místo vyčištěno od hnijících částí.
A právě to byla teprve její první krok v generální revizi.
