Vydrž, miláčku, už jsi v jiné rodině, tak se musíš přizpůsobit jejich pravidlům. Vzala jsi se, nepřišla jen tak na návštěvu.
Jaká to pravidla, mami? Všichni jsou tady úplně v pohodě! Hlavně tchýně! Ona mě zjevně nenávidí!
Slyšela jsi někdy, že tchýně mohou být milé?
Pořád jen pobíhá! Pořád jen pobíhá! křičela Světlana Novotná, stojící uprostřed kuchyně, tvář červená od rozhořčení, oči plné hněvu. Když muž chodí po nocích, je vina ženy. Co ti to máš teď vysvětlovat?
Tchýně byla v plném zhroucení. Křičela na svou nevlastní dceru Vlastimilou, jako by byla šílená. Všechno to kvůli tomu, že Vlastimila začala pochyby o svém manželovi, synovi Borisu, a jeho věrnosti.
Vlastimila, mladá křehká dívka s velkýma naivníma očima, sevřela se ke zdi a snažila se uklidnit rozčilenou ženu.
Světlano, to je přece nesmysl. Má rodinu, děti začala Vlastimila, ale tchýně ji přerušila máchnutím ruky, jako by zaháněla otravnou mouchu.
To je tvoje rodina? Nebo tvé dítě, co nás s dědečkem nepustí dovnitř? odrazu ji posmívala. Tvé vychování, mimochodem!
Jaké vychování, Světlano? Ivanovi má jen rok. Je ještě malý špitala Vlastimila.
Malý? zamračila se svýma očima. U Ječkových je ještě menší. A už se dělá, co se mu líbí, a nepřijímá se mákla rukou směrem k dětskému pokoji.
Vlastně je to váš vnuk, odpověděla Vlastimila, hlas se chvěl. Děti vždycky cítí špatné lidi. Možná proto k vám nejde.
My jsme špatní? To je snad vtip! křičela tchýně. A kde živíš svůj život? Čí jídlo jíš? Čí peníze utrácíš? Nevděčná!
Vlastimila už nechtěla dál hádat s touto hádavou tchýní. Tisíckrát už řekla Borisovi, že by chtěl žít odděleně od rodičů, ale Boris, rozmazlený mámin syn, to neviděl jako nutnost. Rád zůstával u rodičů, cítil se tam jako v chrámu. Šel do práce, a všechny domácí starosti řešili starší praní, úklid, vaření. Byla to spíše pohádka než život!
Zatímco Vlastimila se snažila budovat vztah s tchýní pomáhala, naslouchala jejím stížnostem na sousedy a život brzy pochopila, že je to marné. Ačkoliv se snažila být dobrá, nenáviděla ji a nic nepřepisovala.
Přivedla jsem do domu tu nezbednou, jako by normálních děvčat nebylo, vyprávěla Světlana Novotná sousedce, zatímco Vlastimila sbírala po Borisovi rozházené hračky za rohem domu a poslouchala všechno.
Dokonce i do sousední vesnice je veze! Naše babičky jsou lepší, pracovitější, rozumnější. namířila sousedka Manča, místní klepy.
To už jsem ti říkala, že máš ruce z nesprávného místa, nic s tím nenapravíš.
Nevíš, co to je! Nemůžeš jí nic svěřit, spálí to nebo zlomí. A dítě prostě není ono.
U Ječkových je to úplně jiný případ. Klidný, chytrý chlapec. Tenhle ale pořád něco dělá, zlobí se. Geny zřejmě nejsou ty pravé.
Když už to bylo nesnesitelné, Vlastimila volala mami v sousední vesnici, brečela a stěžovala si. Maminka jí odpověděla:
Vydrž, miláčku, už jsi v jiné rodině, tak respektuj jejich pravidla. Nejsi tu na návštěvě.
Jaká pravidla, mami? Všichni jsou tu šílení! Hlavně tchýně!
Slyšela jsi někdy, že tchýně mohou být dobré? Všichni jsme to tak přežili a ty taky. Hlavní, neukazuj, že ti je těžko. Vydrž.
Věděla, že s plachou a nerozhodnou mámou nic nevyřeší, a vyhrožovala, že zavolá otci.
Škudlivě se podívej na toho otce! zpanikařila maminka. Víš, že má podmíněný trest. Jeden krok vedle a zavřou tě za mříže!
Vlastimila to znala. Otec Mikuláš měl podmíněný trest za šílenou křivdu, kterou udělal, když někdo v místním obchodě ublížil Vlastimilě. A byl to horkokrevný muž, který by se neudržel, kdyby zjistil, jak moc se s jeho dcerou zachází v cizí rodině.
Dobře, neřeknu otci, přikývla Vlastimila. Ale pokud budou dál v tomhle stylu, pokud tchýně tak bude jednat ani neví, co udělám.
Všechno se spraví, děvko, snažila se maminka uklidnit. Za pár týdnů ani na to nezapomeneš.
Vlastimila by si raději nepamatovala na ten rozhovor, ale vztah s tchýní se nezlepšoval. Světlana Novotná se zdála jen víc zlobit, jako by Vlastimila byla viníkem všech svých neštěstí. I její manžel, starý Iván Štěpán, už to nevydržel.
Proč pořád křičíš na dívku? zkusil jednou ráno Iván zasáhnout, když hádka dosáhla vrcholu. Odejdi od nás! A udělej, co je správné!
Já mu jdu! vybuchla Světlana, vrhající veškerý hněv na Ivána. Pošlu je soudům, každou korunu, co jsme za roky utratili, vrátím! A dítě odeberu, aby vyrůstalo v takové ztrátové rodině!
Vlastimila věděla, že tchýně šíří nesmysly, ale i tak se bála. Navíc stále milovala svého manžela Borise.
Pověsti o Borisově tajném poměru s bývalou Oksanou byly jen vesnické klepy, které stejně jako Světlana Novotná šířily dál po vesnici.
Kdyby nebyl dlouhý jazyk tchýně, tahle šikana by možná nikdy neskončila. Jednou, po další výhře nad nevlastní dcerou, Světlana ve vinařské hospodě přeháněla své činy kamarádce babičce Mančě. Přidala si k příběhu něco nového, ozdobila ho, pak to řekla další sousedce, svému manželovi a tak se pověst o zlobivé nevlastní dceři a přísné tchýni rozšířila až k Vlastimilým otci.
Mikuláš, vysoký silák s širokými rameny, vzal sekeru, kterou právě použil na štěpání dříví, neodložil pracovní bundu, posadil se na starý motocykl Jawa a beze slova k manželce nasedl a odjel do sousední vesnice zachránit dceru z ponížení.
Mezitím v domě Světlany vypukl pravý skandál. Mladá maminka na chvíli nechala malého Vanyho na novém jasně žlutém gauči, aby šla po čerstvé plenky. Když se vrátila, pod gaučem byla malá hnědá skvrna. V očích tchýně se ta skvrna rozrostla do obrovské černé díry, připravené pohltit celý byt. Vstoupila jako bouře a hned začala řvat na nevlastní dceru:
Zničila jsi gauč! Můj oblíbený! Víš, kolik stojí? Ruce ti odříznu a pak je přidám, aby tě to nezapálilo!
Všechno spravím, vše vyčistím, snažila se Vlastimila uklidnit, chvějíc se rukama a chytajíc hadřík.
Co čistit? Je to nový! A odkud bys to měla vědět? Nikdy nic nekupuješ za vlastní peníze!
A vy? Vždycky berete na sebe? vybuchla Vlastimila a v tu chvíli se odvážila říct, že tchýně celý život žije na krku manžela.
Podívejte se na ni! Stačí už tu drzost! tvář Světlany zčervenala.
Teď setři tu skvrnu a pak poď s chlapcem ven! Budete u mě bydlet a špinit, dokud se nenaučíte chovat slušně!
Vlastimila, slzící, se snažila otřít skvrnu. Hnědá šmouha na žlutém čalounění se nechtěla vzdát, jako by se posmívala její bezmocnosti. Malý Vanya, cítící matčinu úzkost, křičel na celé kolo, jeho pláč jen umocňoval napjatou atmosféru.
Světlana Novotná stála nad Vlastimilou a dál házela různé nadávky. V tom okamžiku ve dveřích vstoupil neznámý muž Vlastimilův otec Mikuláš. Stál tam jako socha, ruka pevně sevřela dřevěnou rukojeť sekery.
Na okamžik Světlana, jakoby cítěla přítomnost, otočila hlavu. Její pohled padl na nástroj. Věděla, jaký je Mikuláš horkokrevný, a znala i jeho podmíněný trest. Strach ji okamžitě pronikl pod kůži.
Uvědomila si, že otci stačilo stačit, a situace nabralá vážný obrat. Pokusila se zachovat tvář a bránit svůj názor, i když hlas se chvěl.
Ahoj, Mikuláši! Přicházím vychovávat vaši dceru
Slyšel jsem, jak ji vychováváš, řekl autoritativně Mikuláš a vešel do místnosti v botách.
Zvedl sekeru nad hlavu, svým pohybem přiměl Světlanu k úzkému zamyšlení, ale místo úderu ji jen položil na rameno a podal ruku Vlastimilě.
Jdeme, Vlastimilo, nemusíš tu dál zůstávat, řekl a vedl dceru ke dveřím.
Počkej, svateci, zaregistrovala Světlana, snažící se získat kontrolu. Co řeknu svému synovi?
Ať přijde sám, po své ženě. Já s ním promluvím jako muž. Mikuláš na ni seslal chladný, ledový pohled, který řekl víc než slova.
Mikuláš odnesl dceru i malého Vanyho. Boris se dlouho zdráhal přijet pro svou manželku a syna, bál se střetu s tchánem, ale nakonec se odvážil. Mikuláš s ním dlouho mluvil nevyhrožoval, neřval, ale jeho klidný, pevný hlas a sekera na stole dodávaly slovům váhu.
Boris slíbil, že budou s Vlastimilou žít odděleně, že už se bude máma víc nevměšovat a že ho bude chránit a nebude ji dál zraňovat. Když Mikuláš pevně potřásl Borisovým rukou, ten pocítil, že už nebude žádné žertování, a všechny sliby musí splnit.
Od té chvíle Světlana Novotná obcházela nevlastní dceru i vnuka. Nesetkávala se s nimi, ani jim nepozdravila na ulici.
Boris a Vlastimila žili odděleně a vše mezi nimi bylo v harmonii a porozumění. Možná to bylo díky otcovským radám, možná díky lásce
A tak, příteli, to je ten příběh. Když chceš víc podobných historek, dej vědět v komentáři a nezapomeň na like to nás motivuje psát dál!
