Bára stále nedokázala uvěřit, co se skutečně stalo. Konečně se nám podařilo získat vlastní chalupu! O tomto snu jsme po deset let jen tiše poletěli, ale život nám stále házel kameny do cesty nejprve hypotéka, potom děti s jejich školou, potom další hospodářská krize A najednou jsme se podívali na naše účty a rozhodli se: je čas jednat teď nebo nikdy.
Můj manžel Aleš pracoval v pojišťovně, nic výjimečného, a já jsem působila jako masérka pro děti. Výdělek byl slušný, ale k pořízení venkovského domu jsme ještě nebyli tak blízko. Osud však zahřál, když téměř současně zemřely moje babička i Alešova babička. Každá z nich po sobě zanechala byt v menších provinčních městech v Olomouci a v Pardubicích.
Po dlouhých rozhovorech jsme se rozhodli obě byty prodat, přidat peníze a uskutečnit sen koupit pozemek.
Nabídka přišla rychle. Zimou si málokdo chtěl přivézt nemovitost, vše čekalo na jarní sezónu, ale Aleš byl neoblomný.
Pak to budeme litovat, najdeme milion důvodů a o chalupu přijdeme, křičel siše.
Bára souhlasila bez výčitek. Všechno se ukázalo být na jedničku!
Pozemek byl naprosto ideální. Elektřina, plyn, vodovod vše již bylo přivedeno. Zbývalo jen postavit malou chatku, stačící na letní pobyt.
S rozhodnutím, že s příchodem teplejších dnů Aleš vzájemně s kamarádem Karlem vezme dovolenou a pustí se do stavby, jsme začali pracovat v souznění, bez zbytečných přestávek. Už za měsíc jsme slavili první nastěhování.
Místo k spánku nebylo moc rozložili jsme nafukovací matrace na podlahu a přivezli z města teplé deky. Hlavní však byla kuchyňská kamna a vodovod; zbytek se doplní později.
Tak, Aleši, blahopřeji! pozvedl sklenici Karel.
Muži vyprázdnili talíře, chopili se kusu grilovaného masa, hojně ho posypali cibulí a kečupem a pustili se do jídla.
Kdo by řekl, že to tak rychle dopadne! vydechla Bára. Ještě u novoročního stolu jsem si chalupu nepředstavovala, a teď tady stojí! ukázala na chatku.
I když se stmívalo, skupinka se nechtěla rozptýlit a pokračovala v improvizovaném pikniku na čerstvém vzduchu.
Haló, synku, jak to jde? zeptala se jemně svárující se hlasem svěřenecká Jarmila.
A pokud zní tak mile po telefonu, věděla, že něco plánuje.
Mami, všechno je skvělé! rozradostnil se Aleš.
Vím, vnoučata se ptala, že jsme si pořišli chalupu? zeptala se Jarmila.
Ano, ale ne jen tak je to venkovská rezidence! odpověděl hrdě Aleš.
Ach, to je jen slova, rozesmála se tchyně, ale její hlas najednou ztratil sílu. Dobře, pěkně to dopadlo
Mami, jak se máte? otřel si Aleš hlavu.
Co už v mém věku Lékaři radí ticho, klid, žádný stres. Pak se tělo může zotavit Kde najít takové místo? Lékárny jsou drahé, nemám na to peníze, pokračovala zamyšleně.
Mami, pojď k nám! nabídl nadšeně syn.
Co to, synku! Jakoby bez mě neměli co dělat! A Bára by byla proti odrazuji se Jarmila.
Mami, přestaň. Přijď, a to je konec!
Dobře, Alešku, přijdu, jestli tak trváš. Napoleon upeču, tvůj oblíbený, mamin. připustila.
Když Aleš oznámil Báře, že maminka brzy přijede, nevyjádřila to příliš radostně.
Takže máme chalupu a najednou lékaři doporučují mamince odpočinout v přírodě? zeptala se sarkasticky Bára.
Jo, odpověděl prostě Aleš.
Není to zvláštní, že?
Ne, má vysoký tlak.
Aleš, nepochopil jsi. Nepřijíždí kvůli zdraví, ale aby novou chalupu svýma očima prohlédla!
Uspí se, podívá se týden, pak se vrátí domů.
Vzpomínáš, co se stalo při jejím posledním návštěvu?
Aleš to opravdu zapomněl, Bára však na to jasně vzpomínala. Jarmila tehdy chtěla rozbít jejich manželství: šířila zvěsti, snažila se je pohádat, naznačovala, že starší syn není jejich krve. Nebála se ani drobných pomluv jednou přesolila polévku, jindy místo cukru nasypala jedlou sodu. Bára tehdy nemohla vydržet a poslala tchyni domů první let.
Bára nebyla přesvědčena, že Jarmila tentokrát opět přinese jen pohodu. Nechtěla Aleše stavět proti matce, ale snad tentokrát štěstí přeje.
Jé, jak je tu krásně, kluci! Prostě ráj! Vzduch, stromy, takové milé boudičky chválila Jarmila nový pozemek. To určitě Bára vymyslela! Je tak chytrá! Drž se jí, Aleši, takovou ženu není lehké najít!
Co je to za novinku, Jarmilo, proč taková změna? zeptala se Bára.
Vždy jsi byla moje oblíbená. Syn je blázen, ale nevlastní žena je zlatá. Měli jsme těžkosti, ale překonali jsme je. Kdo staré vzpomene
Takže jsem blázen? zasmál se Aleš.
Ano, ale milá, usmála se Jarmila. Mimochodem, co dnes máme k večeři?
U nás jsou každý den grilky! odpověděla Bára s úsměvem. Doufám, že vám nevadí? Prostě nám to venku dává sílu.
S radostí se najím. Minule jsem jedla gril v Gatě, Aleš tehdy ještě chodil do školy. Představujete si, jak je to dávno?
Tak Aleši, vem si gril. Já mezitím půjdu do ledničky pro maso.
Můžu jít s tebou? Chci ještě jednou podívat se na dům.
Jasně, prosím! přikývla Bára tchyni.
Tentokrát se Jarmila zdála změněná. Byla veselá, žertovala a zvlášť vřele se bavila s Bárou. Bára si řekla, že čas mění lidi; minulé spory ji možná přiměly přehodnotit pohledy. Navíc proč by chtěla ničit vztah s Alešem? Společně už roky, mají dospělé děti a nyní i chalupu. Bára je dobrá nevlastní sestra: hospodářská, věrná, pracovitá a výborná kuchařka.
Když Aleš s matkou nesli talíře, telefon zazvonil a ležel obrazovkou vzhůru. Bára náhodou zahlédla zprávu a nechtěla oči od ní odtrhnout.
Kdy se vrátíš do města? Řekl jsi ti o nás? Čekám zprávu. Polibek.
Bára telefon pustila na trávu; myšlenky se spletly, každá horší než předchozí.
Jak to říct dětem? Jak rozdělit byt? Kdo je ta žena? A hlavně jak mohl Aleš tak učinit?
A tady je nádobí! položil Aleš talíře na stůl.
Musím na chvíli odejít, řekla Bára; potřebovala se osprchovat studenou vodou a nadechnout se.
Vtrhla do domu a šla k dřezu.
Co se stalo? rychle odskákala Jarmila, sypající láhev kečupu.
Bára se horečně mýla, slzy míchala s vodou. Po minutě se zastavila a ručníkem setřela tvář.
U Aleše někdo je.
Děvče mé, pojď sem. objala tchyni.
Báře připadalo, že svěřenkyňka vůbec neprojevila úžas.
Proč jsi mlčela?
Věděla jsem, ale doufala, že se přece jen obrátí. Vy jste spolu od vysoké školy, máte děti, chalupu. Říkám blázen.
Bára znovu prolila slzy. Když to řekl matce, vše bylo vážné a jejich svazek už nebylo možné zachránit.
Poslouchej mě. Uklidni se, otři si slzy. Nechceš dělat scénu?
Bára kývla, otírala si tvář ručníkem.
Pak rozhodneme, co dál. Jednoduše mu tu ženu neodešleme.
Těmito slovy se Báře trochu ulevilo.
Následující den Aleš odjel do města pro teplejší věci, řekl po poslechu předpovědi o možném ochlazení.
Bára ale znala pravý důvod. Jak se domluvili, nic neukázala.
Když auto zmizelo za zatáčkou, svěřenkyňka se posadila na schodě a vysvětlila svůj plán.
Musíš si najít muže.
Cože?
Nemusí to být vážně. Hlavně, aby tě Aleš záviděl. Někdy pocity chladnou, žena se stane jen obvyklostí a muž se dívá po někom jiném. Když uvidí, že i ty můžeš být zajímavá, možná se znovu probudí. Znovu tě uvidí jako ženu.
Ačkoliv nápad zněl absurdně, Jarmila v něm viděla smysl.
A koho máme na výběr?
Možná Kolou? Je svobodný. Pomáhal nám stavět dům.
Zavolej a přizvi ho. Gril, pití, krátké šaty. Ať Aleš, až se vrátí, uvidí, že místo už má někdo jiný! vypískala svěřenkyňka.
K jeho překvapení Kola souhlasil přijít, i když se dříve téměř nepoznávali. Hned po příjezdu se zeptal:
Kde je Aleš?
Bude večer. Já neumím grilovat, potřebuji mužské ruce, odpověděla skromně Bára.
Jarmila pozorovala skrz okno.
Přidáme víno? podal Kolou láhev.
Ráda, ale pojďte víc lízat, jinak se rychle opiju, flirtovala Bára.
Jsi krásná, Bářko, předal Kolou jí talíř s ovocem. Škoda, že nemám takovou ženu. Ale Alešovi neříkej, to je jen moje myšlenka nahlas.
Bára zčervenala. Neočekávala takový obrat. Co když začne obtěžovat? Ale Aleš se vrací. Co jí to vlastně zajímá?
V hlavě se Báře míchaly myšlenky. Vypila další doušek, když najednou zaslechla brnknutí blížícího se auta.
Aleš spěchal a prudce brzdil, sotva neřval do svého plotu.
Co tady děláte v mé nepřítomnosti?! zakřičel, vystupujíc z auta.
Aleši, co tě přivádí tak brzy zpátky? zeptala se Bára.
Mami volala a řekla, že po mém odjezdu ti přijel nějaký ctitel! A kdo je to? Můj nejlepší přítel Kola!
A co tě to zajímá? Vyřeš si svou zálibu. Já budu brzy svobodná žena.
Jakou zálibu?
S tou, ke které jsi dnes vjel do města! Viděla jsem tvou zprávu.
Já také zprávu viděl, myslel jsem, že jde o omyl čísla. Nemám nikoho, Aleš se snažil uklidnit, ale situace byla nejasná pro všechny.
První se vzpamatovala Bára a podívala se na okno. Jarmila rychle zatahla závěsy.
Mami! Vyjděte hned ven!
Ach, jen jsem si dělala legraci! rozesmála se tchyně, otírajíc slzy kapesníkem. Viděli byste, jaké to jsou obličeje!
Myslíte si, že rozbít rodinu je vtip? vřela se Bára.
Dobře, půjdu, pak se domluvíme, uspíšil se Kolou, ale už na něj nikdo neupnul pozornost.
To jste všechen tenhle plán nastražili? A zpráva?
Jo, moje. Mám dva telefony, Jarmila neukázala žádnou stud a pokračovala.
Mami, to není legrační. Téměř jsem ztratil rodinu i přítele, řekl vážně Aleš.
Ale nic jsem neztratila! Spíše posiluji váš svazek! Jen si během důchodu trochu zahraju.
Tak si dál hrajte, ale ne tady. Aleš přinese věci, co přinesl, a ráno ho odveze na nádraží, rozhodla Bára pevně.
Vzala Jarmilu pod paži a odvedlaA tak, když se poslední vůz s Jarmilou pomalu rozjížděl po polní cestě, Bára i Aleš se objali pod hrobem staré pomíječky a věděli, že jejich nová chalupa bude domovem klidu a harmonie.
