Vzpomínám, jak jsem kdysi řídil dlouhodobý nákladní vůz a na nádraží mě nikdo příliš neobdivoval. Byla to spíš taková tichá rezignace; kolegové mě obcházeli, a já tomu byl spokojen. Jako zkušený řidič jsem byl spolehlivý, ale společenský jsem vůbec nebyl. Proto si mě nikdo nechtěl vzít za partnera na výpravu, a já jenom kývl hlavou a šel dál. Jednou mi stačilo, že mě na základě pověsti Zamračený tak mi říkali ostatní řidiči nechtěli mít vůbec v týmu. Jméno jsem zapomínal, přezdívku si však všichni pamatují.
Ten den nebyl žádný výjimečný. Trasa vedla z Prahy do Brna, náklad byl obyčejný a já mířil po dlouhé rovině. Když jsem sjížděl podél okraje silnice, zahlédl jsem něco, co se mihotalo mezi trávou. Přiblížil jsem se a uviděl velkého pruhovaného kocoura, jak zoufale škrábe po zemi. Na první pohled vypadalo, že se snaží udržet na životě. Kočka měla špinavou srst, kousáky pokřivené a na jedné tlapě krvavé roztržení.
Co tě sem přivedlo, chlape? zeptal jsem se, skloněný nad zvířetem. Kocour jen syčel a zakňučel, jako by chtěl říct, že pomoc nepotřebuje a že bych se měl raději vrátit na svou cestu.
Připomněl mi mou starou kočku, kterou jsem měl jako dítě, když jsem se schovával pod válením dřevěného ohně v babiččině domě. Vzpomínky na to, jak jsme se spolu choulili a jak jsem pak přišel o obojí, se mi vryl do hlav. I když jsem nebyl veterinář, rozhodl jsem se, že kočku zanesu do nejbližší kliniky, kde by ji mohli ošetřit.
Opatrně jsem kočku zvedl a položil na sedadlo. Po cestě jsem sjel z hlavní trasy a zastavil v malém městečku Jindřichův Hradec, kde se nacházela veterinární ambulance. Vstoupil jsem s kočkou v náručí a starý lékař, pan doktor Karel, mi okamžitě přikývl.
Mám štěstí, že jste přišel, řekl. Dezinfikujeme ránu, nasadíme sádru a můžete pokračovat dál. Pak se podíval na mě a dodal: Nemám pro něj žádný útulek, ať už je kočka mladá nebo stará, u nás nic nečeka.
Kočka mě tiše sledovala, oči jí byly zelené a upíraly mi srdce. Přesto jsem se rozhodl, že ji vezmu s sebou, protože jiná možnost nebyla.
Jakmile jsem se vrátil na silnici, uviděl jsem na kraji dva lidé ženu s rozvláčnou červenou šátkou a dívku s kudrnatými vlásky, které se třpytily deštěm. Žena zoufale mávala rukou, dívka se schovávala za ní.
Nejsem taxi, jsem jen dálkový řidič, zamumlal jsem. Nemůžu vás vzít.
Zaznělo z kočičích úst slabé Mňau.
Co chceš? zeptal jsem se, a kočka znovu zamňoukala, jako by chtěla říct: Snadné a rychlé řešení. Rozhodl jsem se, že kočka bude naším signálem. Vyrazil jsem z vozu, položil kočku na trávu, a ona okamžitě zvedla ocas a přisedla si k dívce, která ji hladila.
Prosím, vezměte nás! Už jsou jen třicet kilometrů do našeho domu, vytrhlá žena, Eliška, a slzy se jí kutálely po tvářích. Můj syn je nemocný, a já už nemám kam jít.
Já nejsem řidič osobního vozu, odpověděl jsem, ale možná vám mohu pomoci. Kočka se přitulila k dívce a začala předením ukazovat, že je spokojená.
Můžeme vás vzít, pokud nám slíbíte, že se postaráte o kočku? zeptala se Eliška, snažíce se zachovat klid.
Souhlasím, řekl jsem, a kočka se vesele protřásla, jako by potvrdila naši dohodu.
Náhle se mezi námi ozvalo hrozivé štěkání a dva muži v maskách vyběhli z houští, jeden z nich držel pistoli. Jeden z nich vyrazil a zamířil na mě, ale kočka, která se mezitím přivázala k mému kolku, skočila do útoku a škrábla mu obličej. Ve stejný okamžik jsem vyrazil pistoli a namířil na útočníka.
Ruce nahoru! křikl jsem.
Dva bandité se snažili utéct, ale já jsem je zasáhl úderem do čela a kočka mi na těle připadla jako štít. Zavolal jsem po policii, a během půl hodiny dorazili strážníci, kteří zatkli oba pachatele. Na místě mě přivítal policista Jan, který mi poděkoval za statečnost.
Měli bychom o tobě vědět, že jsi hrdina, řekl. A kočka? To je úžasné.
Po tom všem jsem s kočkou a Eliškou odvezl domů, kam se chtěli dostat. V jejím bytě v Brně se schoval útulný pokoj a kočka se hned usadila v rohu, kde si našla své místo. Eliška mi poděkovala a slíbila, že najde svůj strýc, který by mohl přijmout kočku do svého domu.
Několik týdnů po tomto incidentu jsem se vrátil do Jindřichova Hradce na kontrolu kočky. Doktor Karel byl spokojen: Zrůstla, ale bude potřebovat ještě několik týdnů, než bude úplně v pořádku. Vrátil jsem se na silnici s kočkou, která mi už užívala společnost na dlouhých nocích.
Jednoho dne, když jsem projížděl okolo staré pošty, potkal jsem Elišku s Verunkou, její malou dcerkou, která se usmívala jako slunce po dešti. Můžeme tě požádat, abys nás odvezl domů? zeptala se. A kočka by nám mohla dělat společnost. Souhlasil jsem a nastoupili jsme do mého kamionu.
Cesta byla klidná, až najednou se na silnici objevila havarovaná dodávka a dva útočníci se snažili zlodějsky odcizit náklad. Znovu se kočka rozběhla k útočníkům, škrábla jim oči a já jsem rychle vyměnil zbraň za svou pistoli a zastřelil je. Policie dorazila během chvíle a po zlehka se podívala na kočku, která se tiše převalovala na zem.
To je úžasné, řekl policista Jan, a mávl kočkou. Máš pravdu, že tady v Česku jsou i zvířata, která nám pomáhají.
Po těchto událostech se vyprávělo po celém kraji o řidiči a jeho odvážném kocourovi. Lidé nás rozpoznávali a mávali na nás z dálky. Kočka, kterou jsem pojmenoval Cestovatel, se stala mým nejlepším společníkem, a tak i já jsem se otevřel ke světu, který jsem dříve odmítal.
Po několika měsících jsem se rozhodl, že si vezmu Elišku. Svatební den byl v Malých Svatoňovicích, a kočka seděla na svatebním stolu jako čestný svědek. Po svatbě jsme se přestěhovali do menšího města, kde jsem nastoupil jako řidič sanitky pro zvířata. Cestovatel i nadále pořádal hlídku nad Verunkou, když si hrála na podlaze, a večer ležel na velkém gauči a přemýšlel o dlouhých silnicích, které už nikdy neprojede.
Taková je ta stará legenda o řidiči Františkovi, kočce Cestovateli a ženě Elišce s dcerou Verunkou. Pamatuji si, jak se na konci každé noci rozprostřela tichá naděje, že i když jsou cesty drsné, s věrným společníkem po boku se dá překonat i ten největší nebezpečí. Ačkoliv už dávno nejezdím po dálnicích, příběh stále žije v srdcích těch, kdo se setkali s kočkou, co zachránila mnoho životů.
