Lukáš svou manželku Terezii vůbec nepoznával, nechápal, co se s ní děje. Tereza vždycky uklízela, vařila, žehlila, a teď najednou přestala dělat svoji práci. Lukáš se opatrně zeptal, co se děje, a Tereza mu odpověděla:
Už tolik let o vás pečuji, nemůžu si aspoň trochu odpočinout?
Lukáš měl podezření, že Tereza někoho má, a rozhodl se prohledat její věci. A najednou objevil v její kabelce nějaký zvláštní dopis.
Lukáš svou ženu opravdu nepoznával co se s ní stalo, nemohl pochopit. Byli spolu už sedmnáct let a celou tu dobu byla Tereza laskavá a chápavá, nikdy nedělala scény, nic netajila, právě proto si ji tenkrát vybral. Každé ráno připravovala kaši nebo míchaná vejce, po práci spěchala domů a rovnou začala s přípravou večeře. Každou neděli žehlila patnáct košil jednu na každý den pro něj a pro jejich dva syny. I když synové si většinou vystačili se dvěma, tři, přece jen naučit je té Lukášově pečlivosti nebylo jednoduché.
Ale teď už druhý týden bylo k snídani jen musli nebo chleba s něčím a Tereza ještě navrhovala, ať si to klidně připraví každý sám. K večeři v lepším případě našli na stole zbytky od včerejška nebo jen vzkaz: Budu doma po deváté večer, uvařte si těstoviny.
Prvních pár dní to Lukáš sváděl na konferenci, kterou mělo Terezino gymnázium, ale ta skončila a jejich režim se nevrátil zpět.
Nejdřív se Lukáš nesměle zeptal, co se děje. Tereza na to:
Nemůžu mít svůj život? Celý život jsem vám všem sloužila, chci si aspoň chvilku odpočinout!
Jistě, to je jasné, odpověděl Lukáš.
Chtěl se zeptat, jak dlouho to trochu potrvá, ale neodvážil se. Čas plynul a Tereza mizela pořád stejně buď šla do kina, nebo do divadla, nebo na nějakou výstavu. Lukášovi se ale vůbec nelíbilo, že má Tereza najednou ve skříni výrazné šaty, a místo vaření snídaně si ráno malovala řasy a rty. Zlé podezření Lukáše nepouštělo nemá někoho jiného?
Styděl se za své myšlenky, ale úzkost mu nedala pokoj, až nevydržel: začal sledovat ženu a prohlížet její věci. Zkontroloval telefon, výpisy z karty, dokonce i obsah kabelky. A právě tam našel dopis uvnitř v malé kapse, pomačkaný a trochu zašlý, jak byl často čtený. Zjevně milostný dopis, mohl to napsat jen blízký muž: Terezo, tolik se mi stýská, nemám slova, jak těžké je čekat na setkání. Všude slyším tvůj hlas, hledám tvůj úsměv a nenacházím…
Číst to bylo bolestné. Podle opotřebení už to muselo trvat dlouho, o to víc ho to bolelo dovedl by ještě pochopit nějaký krátký románek s kolegou, který přijel na konferenci, ale tohle Celý jejich společný život byla to snad jen lež?
Tři dny mlčel, zabral se do svých chmurných myšlenek kolik pokušení odolal, kolikrát mohl manželce zahnout, ale nikdy Třetí den už to nevydržel:
Vím všechno, pronesl dutým hlasem.
Co všechno? podivila se Tereza.
Mluvila klidně, jen trochu překvapeně. Ale to Lukáše neoklamalo četl sám ten dopis, nemohl se mýlit.
Máš někoho, spíš konstatoval než se ptal.
Tereza se rozesmála.
Co to je za blbost, Lukáši? Snad to nemyslíš vážně?
Kdyby se aspoň přiznala, rozplakala bylo by mu líp, ale takhle…
Četl jsem ten dopis! vykřikl Lukáš. Za koho mě máš? To jsou slova jen pro milence: nemůžu se dočkat dne, kdy zas budeme spolu, naše duše mají jít spolu až do konce světa… Fuj!
Tereza se znovu smála, což ho podráždilo ještě víc.
Ty to myslíš vážně? Zeptala se.
A ty?
Díval se na ni zamračeně, těžce dýchal.
Tys mi prohledával kabelku?
Ano.
A četl dopis?
Ano.
A nepamatuješ si, že jsi ho napsal ty sám?
Cože? Lukáš chvíli nevěřícně zíral.
Ten dopis jsi mi psal ty! Když jsi byl tenkrát na stavbě v Brně a já doma s Tomášem. Už vzpomínáš?
Myslíš, že nepoznám svůj rukopis? Takhle bych nikdy nepsal!
Tereza si povzdechla, vzala stoličku, vytáhla z horní police krabici. Otevřela ji a vytáhla obálku.
Tady tehdy jsi měl zraněnou ruku a psal jsi mi levou.
Lukáš přečetl na obálce své jméno i zpáteční adresu opravdu to bylo od něj, z Brna, jen ten rukopis byl cizí. Opravdu mohl tehdy něco takového napsat? Matně si vzpomněl na úraz ruky, byl to dávno, ale ano, na stavbě si ji před lety pochroumal…
A proč ten dopis vůbec nosíš u sebe? zeptal se podrážděně.
Psycholožka mi to doporučila, odpověděla v klidu.
Psycholožka?
Ano, Lukáši. Víš, už jsem z toho všeho unavená. Celý život sloužím vám třem tobě i klukům. Od narození Tomáše nemám vlastní život. Ani poděkování od vás neslýchám! Kytky dostanu jen na osmého března, slova lásky už jsem zapomněla, jak znějí. Ale já jsem ještě pořád žena, nejsem tak stará, jak si myslíte. Musím se ti přiznat, že jsem občas uvažovala i o rozvodu. Ale máme dobrou rodinu, vážím si toho. Proto jsem šla za odbornicí. Ona mi dává rady a já je zkouším.
To Lukáše překvapilo. Rozvod? Opravdu o tom přemýšlela?
Pomáhají ti ty rady? zeptal se tiše.
Někdy, usmála se Tereza.
A proč ty dopisy?
Abych nezapomněla, že jsme se kdysi milovali.
Lukáš pokývl hlavou. Potřeboval to promyslet. Odešel na balkon. O tomto už pak spolu nemluvili.
***
Ráno, když Tereza vstala, bylo v bytě nezvykle živo a všechno vonělo po vanilce. Nevěděla, co se děje, dokud nevešla do kuchyně.
Starší syn smažil míchaná vejce, mladší rozkládal po talířích tvarohové lívance. Na stole stála váza s jejími oblíbenými tulipány.
Co to má znamenat? Nechápala Tereza.
Dobré ráno, mami, řekl mladší. Dáme ti udělat čaj nebo kávu?
Tereza nemohla uvěřit vlastním očím ani uším.
Kávu, odpověděla.
A chceš omeletu nebo lívance?
Lívance…
Manžel nikde nebyl, ale Tereza hned pochopila, že za tím vším je určitě on. Když dojedla první lívanec, objevil se Lukáš s papírem v ruce.
Dobré ráno, lásko!
Co to je? zeptala se.
Nový dopis, usmál se Lukáš. Snad tentokrát opravdu pomůže.
Tereza se na něj usmála a od toho dne bylo vše lepší. Ne, každý den ji takové snídaně nečekaly zázraky se nedějí. Ale občas přece ano. A do kina teď už nechodila sama Lukáš jí rád dělal společnost. Jejich manželství bylo zachráněno.
Život nás často unaví, když zapomínáme jeden na druhého. Ale i malé změny, otevřený rozhovor a trocha snahy mohou přinést zpět dávno zapomenutou radost a dát lásce nový dech. Nakonec totiž rodinu dělají šťastnými společné chvíle, porozumění a schopnost nebrat jeden druhého jako samozřejmost.
