Ondřej se oženil s Naděždou na truc své bývalé lásce. Chtěl jí dokázat, že po rozchodu rozhodně netrpí. S Marií chodil skoro dva roky. Miloval ji tak, že by klidně rozložil Karlův most a postavil ho znovu jen pro ni. Věřil, že míří ke svatbě. Pravda, moc se mu nelíbilo, že Máriina odpovídala spíš jako na přijímacím pohovoru:
Proč bychom teď měli plánovat svatbu? Ještě jsem nedokončila vejšku, ty v práci taky lítáš od ničeho k ničemu. Auto máš spíš na klíček než na ježdění a vlastní byt už vůbec. No, Olina je sice moje nejlepší kámoška, ale fakt nechci každé ráno potkávat ji na chodbě. Kdybys aspoň neprodal ten dům po rodičích, mohli jsme tam bydlet…
To Ondřeje trochu šokovalo, ale musel uznat, že Marie má v lecčem pravdu: se sestrou Olgou bydleli v bytě po rodičích a on se v jejich rodinném podnikání teprve začínal orientovat. Kdo mohl tušit, že do toho spadne rovnou z vysoké? Ondřej tak lavíroval mezi studiem a záchranou firmy.
Dům prodali společně s Olgou, protože to bylo rozumnější než čekat, až jim exekutor zabouchá na dveře. Během půl roku, než prošli dědickým řízením, se dluhy kupily a peníze z domu jim umožnily splatit závazky, nakoupit zboží do krámu a ještě zbylo na lehké deštivé dny.
Marie na to ale měla svůj názor: Žít tady a teď, kašlat na zajištěnou budoucnost. No jo, to se jí to říká, když ji doma hlídají rodiče a lednice se sama plní. Když jste ale najednou hlavou rodiny a musíte být oporou pro sestru, začnete myslet jinak. Až se podnikání rozjede, bude auto, bude barák, bude zahradka…
Nic nenasvědčovalo průšvihu. Ondřej čekal Marii před biografem. Domluvili se, že půjdou na nový film. Sama mu říkala, ať pro ni nejezdí a to městskou fakt nesnášela. Pozoroval každou tramvaj, až se z ni vyloupla Maria, ovšem v nabobském voze s cizí SPZ.
Promiň, nemůžeme být spolu. Vdávám se, vrazila mu do ruky nějakou knížku a s ledovým klidem naskočila zpět do fára.
Ondřej zůstal stát jako červená na semaforu. Co se mohlo stát za tři dny, co byl mimo Prahu?
Olga poznala všechno z jeho výrazu:
Už víš? Našla si boháče. Svatební zvony zvoní dvacátého pátého, brácho. Volala mě za svědkyni, poslala jsem ji k šípku! Bože, podrazila ti nohy za zády, a rozplakala se vzteky.
Klídek, hladil ji po hlavě jako malou Hlavně ať se jí daří, my budem v pohodě.
Zavřel se na den do svého pokoje. Olga vytrvale stepovala u dveří:
Alespoň si dej palačinky, jsem je dělala celé dopoledne!
Večer vyšel s výrazem filmového mstitele:
Obleč se, jdeme ven.
Co vymýšlíš?
Ožením se s první holkou, která na to kývne, oznámil Ondřej.
To fakt nemůžeš myslet vážně, pokoušela se mu domluvit Olga. Nejde jen o tebe!
Ale bylo to marné jako snaha koupit rohlíky za dvacetník.
Když nechceš se mnou, jdu sám.
V parku bylo lidí jak na Májce před školou. První slečna při návrhu protočila panenky, druhá se lekla jak povodeň v Krumlově, ale třetí se mu upřeně podívala do očí a souhlasila.
Jak se jmenuješ, krasavice?
Naděžda, představila se tajemná neznámá.
Tím bych navrhoval oslavit zásnuby! zavelil Ondřej a vláčel Olgu do nejbližší kavárny.
U stolu zavládlo ticho, které by rozkrojil i kubistický nůž. Ondřej spřádal myšlenky o pomstě a už tušil, že svou svatbu naplánuje přesně také na dvacátého pátého.
Tipuji, že k tomuhle návrhu máte nějaký zvláštní důvod, promluvila Naděžda. Pokud je to jen úlet, neurazím se, když změníme směr.
Ne, teď už slovo platí! Zítra podáme žádost a hned po práci jdeme k tvým rodičům.
Ondřej mrkl:
Ale nejdřív bychom si mohli tykat!
Celý měsíc do svatby se scházeli denně, povídali si, poznávali se.
Kdy mi vysvětlíš, proč? ptala se jednoho dne Naděžda.
Každý má svého kostlivce ve skříni, vyhnul se odpovědi, jak student státnici.
Hlavně ať nevypadne na podlahu.
A proč jsi vlastně souhlasila ty?
Představila jsem si, že jsem nějaká česká princezna, kterou si vezme první pocestný. V pohádkách je z toho žili šťastně až navěky. Tak si to chci vyzkoušet.
Jenže tak jednoduché to nebylo. Velká láska Naděždu naučila rozlišovat frajírky od pořádných chlapů. Věděla, že nechce bezduchého kecala, ale chlapa, který se nebojí rozhodnout. V Ondřejovi našla rozhodnost i jistou opatrnost. Kdyby byl na rande s partou, neotřela by si o něj ani boty.
Tak jaká jsi princezna zamyslel se Ondřej Maruška, Libuše, nebo snad vodnická krasavice?
Polib mě a zjistíš, smála se Naděžda.
Jenže na pusinky a objetí zatím nedošlo.
Ondřej si všechno kolem svatby zařizoval sám. Vybrat šaty a závoj nenechal na nikom.
Budeš ta nejkrásnější, opakoval.
Na radnici u slavnostních dveří narazili na Marii a jejího snoubence. Ondřej nasadil profesionální úsměv:
Gratuluju ti, políbil Marii na líčko Tak hodně štěstí s tvojí zlatou kreditkou!
Nedělej scény, odpověděla nervózně Marie, přitom přejela pohledem Naděždu. Ta vedle ní působila jako filmová hvězda: vysoká, krásná, sebevědomá. Marie vedle ní bledla jako bílá omítka. Žádné štěstí, žádná radost, v očích jen závist a pocit, že šlápla vedle.
Ondřej se vrátil k Naděždě:
Všechno je v pohodě, procedil trochu neupřímně.
Ještě je čas to zrušit, špitla Naděžda.
Ne. Hrajeme to do konce.
Ale až v obřadní síni, když se zadíval do smutných očí své nové ženy, došlo mu, co vlastně spískal.
Udělám tě šťastnou, a tentokrát tomu věřil.
Začaly obyčejné manželské dny. Olga s Naděždou si rychle padly do oka; zatímco výbušná Olga se učila korigovat emoce, pragmatická Naděžda s klidem zorganizovala celý chod domácnosti.
Jako výborná účetní a ekonomka rychle dala firmě nový řád. Za půl roku otevřeli druhý krám, brzy na to zpráskali partu řemeslníků nejen že prodávali stavebniny, ale dělali i menší rekonstrukce. Výdělky povyskočily jak ceny u benzinu.
Naděžda byla taková česká chytrá horákyně dokázala všechno zařítit tak, že Ondřej měl pocit, že to byla jeho idea. Mělo by být vše sluncem zalité, ale Ondřejovi začala vadit ta předvídatelná, uklizená rutina. Tohle není láska, to je české vlhko! myslel si často.
S Naděždinou šikovností se podnik rozrostl o výstavbu rodinných domků na klíč první postavili sobě. Čím líp se firmě vedlo, tím častěji se Ondřej v myšlenkách vracel k Marii: Viděla by teď, jakou mám káru a ten barák! To by koukala, co jsem zvládnul sám!
Naděžda si všímala, jak je neklidný. Snažila se být pro muže tou jedinečnou, ale srdci neporučíš, zvlášť tomu mužskému. Ne všechny pohádky mají šťastný konec, smutně přemítala, ale své jméno nesla se ctí vždycky doufala.
Olga ho taky sledovala zkoumavým okem.
Ztratíš víc, než najdeš, řekla mu, když ho přistihla u Mariina profilu na Facebooku.
Do toho ti nic není, odsekl Ondřej.
Olga na něj hodila pohled nasupené princezny:
Seš vůl, Naděžda tě vážně miluje a ty tu fantazíruješ s tou svou ex!
To ještě scházelo, aby mě malá poučovala! zuřil Ondřej, ale Mariina představa se mu vrývala do hlavy. Nakonec jí napsal.
Marie si stěžovala, že jí manžel vykopl, práci nemá, školu nedokončila, žije někde v Brně v pronajatém pidi bytu.
Ondřej se dny rozmýšlel: Jet? Nejet? Když Naděžda odjela k nemocné babičce na týden na venkov, zvítězila mužská slabost. Domluvil si schůzku. Cestou do Brna málem překonal rychlost zvuku.
Realita však byla tvrdší než ostravský beton.
Ty jsi fešák, letěla mu kolem krku Marie.
Ale zápach mu vyrazil dech.
Lidi se koukají, odtáhl se.
A mně je to šumák! zachechtala se.
Krátká sukně, levný make-up, parfém jak z vietnamské tržnice… Vedle Naděždy teď tahle dívka působila prostě lacině. Vždyť ona byla vždycky taková! Jak jsem si toho nevšiml? běželo mu hlavou, zatímco ona do sebe lila pivo jak lodník, co má na palubě díru.
Dej mi peníze, odměním tě, olízla si rty Marie.
Bylo mu z ní trapně.
Promiň, mám spěchat rychle vstal.
Potkáme se později?
Asi těžko, mávil na číšníka. Prosím účet.
Ještě tady posedím, fňukla Marie.
Nech dámu, ať se občerství za tohle, nechal číšníkovi pětistovku.
Pak spěchal domů jak hasiči k požáru.
Jasně, jsem vůl, Olinko měla pravdu! Proč jsem do toho šel? Anebo ne aspoň mám v tom jasno?
A já ji nikdy neřekl Naděnko! uvědomil si přitom, není nikdo, kdo by mi byl bližší. Prudce zabrzdil, chvíli tam jen seděl a přehrával si roky od svatby.
Honil se mu hlavou obraz modrých očí jeho ženy, její úsměv, jak mu rozcuchává vlasy.
Slíbil jsem, že ji udělám šťastnou, rozhlédl se, kam vlastně dojel, otočil auto a po dvaceti kilometrech odbočil k vesnici.
Týden je moc dlouhý. Já bez tebe nevydržím ani dva dny, volal, když se Naděžda rozběhla z babiččina domku.
Ty jsi blázen, smála se se slzami v očích.
Naděnko, lásko moje, šeptal Ondřej své ženě do vlasů a oba byli opilí štěstím jako na vinobraní.
