Dveře do kanceláře se otevřely a na prahu se objevil vysoký, opálený muž. Upřeně pohlédl na Vladu a příjemným hlasem řekl:
“Dobrý den, Vladislavo Romanovno, já jsem Marek, váš společník.”
Vladu projel elektrický šok. Usmála se a zdvořile odpověděla:
“Dobrý den, posaďte se.” Byla nervózní a těžko se soustředila, ale brzy se rozproudil rozhovor.
Za oknem pršelo, téměř půlnoc. Vlada pohlédla na hodiny visící v kuchyni. Dala vychladnutou večeři do lednice a šla spát. Už svému manželovi nevolala a nečekala na něj. Unavilo ji dělat si starosti, nebo možná si na takový život zvykla. Neviděla smysl v hysterii.
Michala, svého muže, milovala. Vzali se z lásky, která mezi nimi vzplála už ve třetím ročníku vysoké školy. O rok a půl později se narodil syn Tomášek, kterému teď bylo pět let.
Její rodiče jim na svatbu darovali byt v novostavbě. Žili v něm, ale v budoucnu chtěli větší prostor.
Brzy po dokončení školy začal Michal s kamarádem Vojtěchem podnikat.
Vojtěch vystudoval medicínu, zpráva ordinoval v nemocnici, pak si otevřel soukromou kliniku. Michal byl ekonom, přítel ho přesvědčil, aby se stal společníkem, a později tam nalákal i své spolužáky. Klinika rostla a vznikly i dvě pobočky ve městě.
Vlada zůstávala doma, starala se o syna. Zpočátku také chtěla pracovat – byla přece ekonomka – ale manžel ji přesvědčil:
“Vláďo, zůstaň doma s Tomáškem. Já nás živím víc než dobře. Až půjde do školy, můžeš přemýšlet o práci.”
“Souhlasím, Míšo, ale doma je někdy nuda.”
“Chápu, ale zatím to tak nechme,” řekl. A ona neodporovala.
Žili si dobře, každý rok jezdili do Thajska a Vlada neměla nouzi o peníze. Měli všechno – jednou jí dokonce k narozeninám daroval auto. Ale čím víc podnik Michala vzkvétal, tím těžší byla jeho povaha. Už nebyl tím veselým, laskavým studentem, který do ní byl zamilovaný.
Večery trávila sama. Čekala, až se po půlnoci vrátí domů. Někdy ho nakrmila, ale většinou šel hned spát. Cítila, jak se od ní vzdaluje. Už spolu ani nemluvili od srdce.
“Musím změnit svůj image,” rozhodla se Vlada. “Prostě se obnovit.” A jela do kosmetického salonu.
Po proměně si oblékla krásné šaty a překvapivě za ním přijela do práce. Když vstoupila do jeho kanceláře, překvapeně pohlédl.
“Vlado? A ještě jsi se tak změnila! Výborně, večer jdeme spolu na večeři.” Ale bylo vidět, že návštěvu manželky nevítá. Trochu se cukal.
Večer v restauraci byl skvělý. Michal jí daroval květiny a dokonce malý dárek. Oceňil její proměnu. Vlada byla ráda, že ji ten nápad napadl – a že spolu strávili tak pěkný večer.
“Míšo, myslím, že bychom měli přemýšlet o druhém dítěti,” navrhla.
“O druhém?” podivil se. “Nevím, o tom jsem nějak nepřemýšlel. No uvidíme,” řekl neurčitě.
Vlada už skoro usínala, když zazvonil telefon – volali z nemocnice, ať rychle přijede. Nic nevysvětlili. Třásla se. Požádala sousedku, aby zůstala se synem, ani nevěděla, na jak dlouho odjíždí. V hlavě se jí míhaly desítky myšlenek. Ale byla si jistá – něco se stalo Michalovi. Nehoda?
Přiblížila se k nosítkům jako ve snu. Muž na nich ležel v krvi. Byl to její Michal. Její milovaný a jediný manžel. Byl mrtvý. Vlada plakala, křičela, odmítala uvěřit. Ale byla to realita. V hlavě jí zůstaly jen útržky – nehoda, resuscitace, dívka…
Po té noci si Tomáška vzali její rodiče. Vlada se po pohřbu zavřela v bytě a několik dní nevycházela. Vypila dokonce celou láhev koňaku – ne najednou, ale postupně. Nic nepomáhalo. Hodiny prohlížela fotky, vzpomínala, jak byli šťastní a bezstarostní. A najednou se všechno rozpadlo.
Policista jí řekl, že někdo vjel do protisměru a narazil do auta, kde jeli Michal a Vojtěch.
Uběhlo pár dní. Rodiče ji nenechali o samotě.
“Dcero, nesoustřeď se jen na to. Muže už nevrátíš, máš syna. Musíš žít pro něj. Teď budeš muset pracovat, abyste měli z čeho žít,” říkala matka.
Vlada věděla, že podíl v podniku přechází na ni. Přemohla se a šla na kliniku. Za přepážkou nebyla Dáša, ale jiná sekretářka.
“Dobrý den, kde je Dáša?”
“Dobrý den, vy jste asi Vladislava Romanovna?”
“Ano. Kde je Dáša?”
“Jsem tu prozatímně místo ní. Ona je v nemocnici. Vy jste nevěděla?”
“Ne, co se stalo?”
“Byla v tom autě s Michalem Sergejevičem… při té nehodě.”
Teprve teď si Vlada vzpomněla – tenkrát mluvili o nějaké dívce, o resuscitaci. Ale tehdy na to neměla myšlenky. Jela do nemocnice. Dášu už přeložili na pokoj, ale tentokrát ji k ní nepustili. Rozhodla se přijet za pár dní. Nosila jí, co potřebovala, a ptala se na její stav. Nakonec jí řekli, že ji může navštívit.
Když ji Dáša uviděla, vyděšeně na ni pohlédla. Pořád nevěděla, co se stalo s ostatními.
“Dobrý den, Dáši, jak se cítíš?”
“Dobrý den, už líp.” Pak zčervenala a zeptala se: “A jak jsou na tom Michal Sergejevič a Vojtěch? Jsou taky tady?”
“Dášo… už tu nejsou. Pohřbili jsme je,” tiše odpověděla Vlada.
Dáša se rozplakala, otočila se k oknu a po tvářích jí tekly slzy. Vlada si dokonce pomyslela, že je jí špatně, a vyšla ven. O pár týdnů později jí v nemocnici oznámili:
“Dášu propouštíme. Ona i dítě jsou v pořádku. Zítra odchází.”
“S dítětem? OnVlada se zhluboka nadechla, pohladila malého chlapečka v náručí a pomalu vyšla z nemocnice do deště, který teď už nepřipadal tak studený.
